„Encyklika papeže Františka podněcuje k porušování čtyř z deseti Božích přikázání“. „Papež František jde svým bezvýhradným přihlášením se k ideji globální vlády, sjednocující lidstvo bojem proti klimatickým změnám, na ruku zastáncům potratů a nepřátelům křesťanství“. Těmito prohlášeními přivítali někteří ultrakonzervativní katolíci druhou encykliku úřadujícího římského biskupa Laudato si´: encyklika o péči o společný domov. Jde zřejmě o hodnocení zaujatá a nespravedlivá, svědčící nicméně o tom, jak velkou nervozitu František u některých církevních kruhů vyvolává. Přitom právě u tradičně orientovaných věřících by člověk mohl teoreticky očekávat větší úctu k papežskému úřadu a k dokumentu, který – dle katolíků – tento „náměstek Krista“ vydal; Františkovi církevní nepřátelé ale dnes už i veřejně řeší otázku, „jak přežít dobu zatmění papežství“. Naopak u mnoha lidí mimo okruh katolické církve současný papež a zvláště nová encyklika vyvolávají nadšení: jistý český evangelický teolog mi s trochou nadsázky už vloni napsal, že František jej naplňuje „takovým obdivem a úctou“, že by „bez váhání přitakal jeho (Boží prozřetelností garantované) neomylnosti“.

Ve skutečnosti je přitom ve většině ohledů Františkův text o tom, jak „jaký svět chceme zanechat těm, kteří přijdou po nás, dětem, které právě vyrůstají“, méně revoluční, než se na první pohled může zdát a než se snaží tvrdit jeho konzervativní kritici. František totiž cituje velké množství výroků svých předchůdců, které ve svých úvahách o ekologii mířily obdobným směrem, i když on je přeci jen explicitnější a ráznější, když například volá přímo po „ekologické konverzi“. Odvolává se rovněž na četné dokumenty vydané biskupskými konferencemi ze všech koutů planety, které mluví velmi podobným jazykem jako on ve své encyklice. Jde přitom o hlasy z míst, u kterých průměrný Čech maximálně tuší, že asi i tam žijí nějací katolíci, ale už méně či nic o tom, kolik tam asi mají biskupů, natožpak aby věděl, že vydávají nějaké dokumenty. V českém prostředí se o podobný přístup k přírodě pokouší zvláště katolický kněz Marek Orko Vácha, který ovšem v církevní hierarchii žádné významné místo nezastává. Rovněž v úvahách o sociální spravedlnosti nová encyklika navazuje na sociální nauku církve, která v minulosti kritizovala nejen komunismus, ale i kapitalismus (či alespoň některé jeho formy).

Řečeno s nadhledem, nová encyklika je tematicky i žánrově značně pestrá. Text začíná jako mystická meditace: „,Buď pochválen, můj Pane,‘ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: ,Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.‘… Naše tělo se skládá z prvků této planety a ona nám dává dýchat ze svého ovzduší a ve svých vodách nás oživuje a občerstvuje.“ Mnohé pasáže se pak dají charakterizovat jako teologický traktát. Při četbě některých stránek se ale některý hyperkritický čtenář možná bude ptát, jestli nečte spíše program strany zelených. V encyklice najdeme rovněž místa připomínající snad až futuristický manifest („Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů?“) či podrobnou učebnici biologie, zacházející do překvapivých detailů: „Zvláště ohroženy jsou mořské organismy, které ani nejsou brány v úvahu, jako určité formy planktonu. Ty představují velmi důležitou složku mořského potravinového řetězce a na nich jsou v konečném důsledku závislé druhy, které se užívají pro lidskou výživu“ (s. 27). A další pasáže by se velmi dobře hodily na semináře k rozvíjení lokální identity, které se dnes pěstují například na panelových sídlištích: „Je nezbytné pečovat o veřejné prostory, o panoramata a urbanistické strategické body, které posilují naše vědomí sounáležitosti, náš pocit zakořenění, náš ,pocit domova‘ ve městě, které nás obklopuje a sjednocuje“.

Nechceme ale tvrdit, že by tento text jako celek nedržel pohromadě. Naopak, náboženská víra totiž ve Františkově obrazu světa úzce souvisí s pocitem odpovědnosti za náš „společný domov“, ochrana životního prostředí s péčí o chudé a ekologická krize s uprchlickými vlnami: „Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem“. Jeho pohled na svět je totiž velkoryse celostní: „Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, v němž se vyvíjejí. Vyžaduje také zamyšlení a diskuse o podmínkách života a přežití společnosti, i schopnost poctivě zpochybnit modely vývoje, produkce a spotřeby. Není zbytečné i zde zdůraznit fakt, že všechno vzájemně souvisí. Čas a prostor nejsou na sobě nezávislé a ani atomy a elementární částice nelze chápat odděleně. Jako spolu souvisejí různé složky planety – fyzické, chemické a biologické –, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáváním a bádáním nebudeme nikdy hotovi. Velkou část své genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovitost a izolovanost poznání může stát jistou formou ignorance, nezařadí-li se do širšího pojetí reality“ (s. 89).

Papež se hlásí k „vyvážené pozici“ svatého Jana Pavla II., který „vyzdvihoval přínos vědeckého a technického pokroku“, zároveň ovšem připomínal, že „žádný zásah do ekosystému nemůže odhlížet od následků, které způsobuje v jiných oblastech“. Podobně vyváženě se snaží psát o přednostech a rizicích internetu, městské hromadné dopravy nebo geneticky modifikovaných potravin. Přesto ale právě tato jeho pasáž může popudit ty ekologické aktivisty či příliš opatrné legislativce, kteří je – nepříliš moudře – zavrhují jako něco samo o sobě nebezpečného. Papežovo stanovisko je v tomto bodě nehystericky realistické a podle mne správné: „Genetické mutace ve skutečnosti často byly a jsou produkovány samotnou přírodou. Ani mutace způsobené lidskou bytostí nejsou moderním fenoménem. Do těchto úvah spadá ochočování zvířat, křížení druhů a další dávné a všeobecně přijímané praktiky. Je namístě připomenout, že na počátku vědeckého vývoje geneticky modifikovaného obilí stálo pozorování bakterií, které přirozeně a spontánně působily modifikace rostlinného genomu. Tyto procesy v přírodě však mají pomalý rytmus, který je nesrovnatelný s rychlostí zavedenou nynějším technologickým pokrokem, i když se tento pokrok zakládá na staletém vědeckém vývoji.“ Čeho se ovšem obává, to jsou společenské důsledky jejich rozšíření: „V mnoha oblastech totiž po zavedení těchto plodin soustřeďuje úrodná půda v rukách několika vlastníků, což vede k postupnému úbytku drobných výrobců, kteří jsou v důsledku ztráty obdělávané půdy nuceni přestat vyrábět“.

Zcela jednoznačně a snad i radikálně pak popisuje sociální a ekonomickou nerovnost současného světa: „Národy rozvojových zemí, ve kterých se nacházejí nejvýznamnější biosférické zásoby, nadále různými způsoby živí rozvoj nejbohatších zemí za cenu vlastní současnosti i budoucnosti. Země chudých lidí Jihu je bohatá a málo znečištěná, ale přístup k vlastnictví majetku a ke zdrojům potřebným k uspokojování jejich vlastních životních potřeb je jim znemožněn strukturálně zvráceným systémem obchodních a majetkových vztahů“ (s. 34). Oprávněnost takových obvinění nechci posuzovat, papežovo nedávné zavírání očí před zatýkáním kubánských disidentů ale působí tak, jako by vady různých politických režimů vnímal přehnaně selektivně. Opakovaně totiž vystupuje především proti zastáncům toho, co je u nás označováno jako „trh bez přívlastků“: „Je třeba vyvarovat se magického pojetí trhu, které má sklon domnívat se, že problémy se vyřeší pouze zvýšením zisků podniků nebo jednotlivců“. Velmi zřetelně se pak František vyslovuje v otázkách ekologických: „Existuje velmi rozšířený vědecký konsenzus, který poukazuje na znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích je toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a nelze ho nedávat do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů… Četné vědecké studie ukazují, že globální oteplování posledních desetiletí je z větší části způsobeno velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný a další) vznikajících především lidským působením.“ Ze strany vědecké komunity byl, alespoň podle anglické Wikipedie, text přijat s porozuměním či dokonce s nadšením: skupina devíti vědců zabývajících se klimatem kupříkladu prohlásila, že encyklika „celkem přesně popisuje realitu současné klimatické změny“. Je ale otázka, zda nebyl její autor explicitní až příliš a zdali příliš neriskuje svoji autoritu. I když zmíněné pojetí zřejmě mezi vědci převažuje, najdou se i mezi odborníky jeho popírači; mnozí raději obecněji a neutrálněji mluví o globální změně klimatu než o oteplování, které může paradoxně vyústit v ochlazování. Pokud věda třeba za 50 let objeví, že role skleníkových plynů není tak jednoznačná, jak papež spolu s většinou soudobých vědců tvrdí (což je dobře představitelné), bude pak Laudato si snadným terčem k útokům. Nelze se tedy příliš divit jistému kardinálovi, který po vydání dokumentu kriticky prohlásil, že „církev nemá od Boha mandát na to, aby se vyslovovala k otázkám vědy“. Otázka tzv. „papežské neomylnosti“, která stejně nekatolíky nemusí nijak zajímat a ani nezajímá, je přitom komplikovaná. Obecně se netýká konkrétního papeže, který je jako kterýkoli jiný člověk hříšný a proto chybující, nýbrž je to atribut jeho úřadu. Neplatí pro každé jeho rozhodnutí, ale jen při úzce definovaných aktech definujících učení církve ve věcech víry a mravů. Pius XII. v jedné ze svých encyklik stanovil, že pokud „papežové zaujmou v encyklikách stanovisko k otázkám, o nichž bylo možno volně diskutovat, pak jsou tyto otázky z vůle týchž papežů nadále vyňaty z volné diskuze“ (Otto H. Pesch). Následující vývoj církve ovšem toto pojetí překonal: pokud by totiž doslova platilo, vůbec by nemohly být uskutečněny změny iniciované druhým vatikánským koncilem. Podle soudobých teologů sice požívají encykliky zvláštní autoritu, ale „neomylnost se na ně nevztahuje“. Jde o tak zvaný „třetí koš magisteria, který není nereformovatelný“. Katolík k němu má mít úctu, nemusí ale s každou věcí plně souhlasit.

Každopádně se zdá, že otázku nějaké neomylnosti papež zde ani v jiných případech (viz jeho výrok „Kdo jsem já, abych soudil?“) vůbec neřeší. Naopak přiznává omezení role, kterou církev může hrát: „K mnoha konkrétním otázkám nemá církev důvod vynášet definitivní slovo a chápe, že v úctě k různosti názorů musí naslouchat a podporovat poctivou debatu mezi vědci“. Hned však dodává: „Stačí upřímně pohlédnout na realitu, abychom zjistili, že náš společný domov velice chátrá“. Na mysli má tedy především osudy všech trpících tvorů, lidí i ostatních živočichů: „Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám. Každé špatné zacházení s jinými tvory ,odporuje lidské důstojnosti‘“. Kvůli nim statečně „nese svoji kůži na trh“ a sympaticky se přitom obrací i na nekatolíky a na nekřesťany. Františkova odvážná slova si proto zaslouží pozornost všech, byť se možná týkají věcí nespadajících přímo do jeho „kompetence“ (viděli jsme však, že v jeho koncepci je vše navzájem propojeno). Zůstává přitom otázkou, kolik toho papež se svými snahami proti konzervativněji zaměřeným církevním hodnostářům a mnoha příliš opatrným politikům zmůže. Sobectví, lhostejnost a nezájem o druhé tvory jsou totiž vlastnosti obecně rozšířené a silně zakořeněné…