Kniha hradecké kulturoložky a badatelky Zdenky Sokolíčkové (nar. 1983) s názvem Člověk v pokorném závazku vůči světu: Studie z ekologické etiky je hmatatelným důkazem, že regionální akademické instituce se čím dál tím častěji stávají domovem výjimečných odborníků, jejichž práce má kvalitu, kterou obvykle vídáme spíš na zahraničních pracovištích.

Podtitul shrnuje pro čtenáře to podstatné. Dlužno však na samém začátku podotknout, že tyto studie míří na prvním místě k fundovaným odborníkům z řad akademiků a ve druhém sledu i k těm, kdo téma ekologické etiky a vztahu člověka k okolnímu, lidskému i mimolidskému světu uvádějí do života a konkrétní praxe. Mám na mysli například krajinné ekology, přírodovědce pracující v terénu, ochránce životního prostředí na některé z mikroúrovní, učitele nebo poučené čtenáře, kteří si své vstupy a zásahy do přírodního světa chtějí ověřit na myšlení těch, jejichž dílo prošlo dialogickou oponenturou a – jednoduše řečeno – dokázalo, že za něco stojí. Publikace si nepochybně najde cestu také k laickému čtenáři. Je však třeba mít na zřeteli, že vyžaduje více než jen základní seznámení se s tématem ekologické etiky a jejího ukotvení v současné evropské a mimoevropské kultuře.

Dar

Kniha je rozdělena do tří oddílů s úvodním vymezením, co již bylo k danému tématu řečeno a na co autorka navazuje. Oddíl první se týká srovnání antropocentrického a neantropocentrického přístupu ke světu a jejich praktických důsledků; druhý se zabývá problematikou takzvaného zakouzlení, respektive odkouzlení a znovuzakouzlení světa a jednou z částí weberovské etiky. Třetí oddíl se na pozadí života a díla ikonických osobností, Alberta Schweitzera a Hanse Jonase, snaží osvětlit různé způsoby lidského přístupu k trvale udržitelnému rozvoji a životu i základní maximy humanitní odpovědnosti vůči světu, který člověk kdysi chápal jako sobě svěřený dar. Po všech stránkách náročná publikace není v přesném slova smyslu návod na správné ekologické chování. Není to ani další z mnoha apokalyptických vizí ani uslzený traktát nad tím, co nás asi čeká. Jde zcela jiným směrem než například popularizační tituly Václava Cílka. Ve zdůrazňování etických rozměrů lidského přístupu k okolnímu světu se vám zde možná vybaví práce oxfordského etika Andrewa Linzeye a papeže Františka – domnívám se, že právě on by našel se Zdenkou Sokolíčkovou společnou řeč, korunovanou potřebou metanoie, strukturálních změn lidského smýšlení.

Motivy autorčina přístupu k ekologické tématice jsou vcelku prosté. Šlo jí o to, shromáždit ve vytčené oblasti zásadní poznatky autorů, jejichž dílo tak či onak proměnilo vědeckou disciplínu, inspirovalo společnost a rovněž politická rozhodnutí a život vyspělých demokracií a kultur. Ty postupně chápou, že v nemocném prostředí nemohou žít zdraví lidé a že nemocní lidé – zajatci zdevastovaného světa – zase nemohou vytvářet zdravou společnost, orientovanou jak na službu potřebným, tak na správu a ochranu světa kolem nás. Podařilo se jí ukázat pestrost etickoekologické rozpravy druhé půle dvacátého století, jež po dvou válkách a dvou nelidských -ismech hledalo cestu k obnově poničeného světa, a předně – k obnově polámané lidské duše.

Ke každé z kapitol, ke každému autorovi, ke každé hypotéze a ke každé z otázek kniha předpokládá solidně obeznámeného čtenáře. V některých svých výpovědích jde autorka tak daleko, že některá z traktovaných témat a pojmů, jako je například odkouzlený svět, pokládá za nadužívaná. „Označování našeho věku za odkouzlený“, píše, „nabývá v poslední době téměř charakteru klišé.“ Nechci doktorce Sokolíčkové kazit její optimistický pohled, ale domnívám se, že mimo úzce vymezený a často také dokonale uzavřený okruh specialistů je řada pojmů a tezí, které ve svém titulu reflektuje, zcela neznámá.

Hromady

Podstatou badatelského naturelu Zdenky Sokolíčkové je silný proud asociativního myšlení. Ke každé jednotlivosti dokázala sebrat ohromné množství pramenů. Ty v žádném ohledu pasivně, otrocky nepopisuje, nýbrž do detailů promýšlí a uvádí je do kontextu s dalšími. Citace ze zahraničních monografií a článků ponechala v originále (anglickém, německém, italském), aby v překladech nedocházelo ke zkreslením. I v tomto ohledu počítá s jazykově vybaveným čtenářem. Benefitem její práce je živý, neotřelý jazyk a snaha nezabřednout v odborné terminologii.

Z každé přečtené stránky vám může na stůl přibýt hromada klíčových tematických studií a knih. Pokud je minete, půjdete s autorkou jen část její badatelské cesty a v jejích sestupech vám vystačí dech tak do třetiny. Chcete-li z její práce vyzískat co nejvíc, musíte se vyrovnat s tituly, které se objevily dávno před vstupem Zdenky Sokolíčkové do ranku ekologické etiky a kulturní a sociální antropologie. Jedná se, abych jmenoval jen zlomek, o Alberta Schweitzera, Maxe Webera, Hanu Librovou, Erazima Koháka, Ericha Fromma, Pierra Teilharda de Chardin, Jana Patočku, Jana Sokola, Annu Hogenovou, Václava Mezřického, Václava Bělohradského, Bedřicha Moldana, Olega Sušu, Francise Fukuyamu, Konrada Lorenze, Milana Machovce, Josefa Šmajse, Stanislava Komárka, Andrewa Linzeye či Slavoje Žižka. Přidejte k nim dalších několik desítek autorů a pochopíte, kam až hradecká pedagožka ve svém díle, jemuž se zatím a zcela neprávem nedostalo potřebné recenzní a kritické pozornosti, sestoupila.

Dlážděná cesta do kulturního nihilismu

Na fenoménu takzvaného odkouzleného světa (Entzauberung der Welt), který nacházíme u Maxe Webera, je patrné, že vztah moderního a postmoderního člověka k mimolidskému, přírodnímu světu není již závislý na tajemství, příbězích, magii, na bozích a bůžcích, démonech a temných silách a na tom, jak se s nimi člověk vyrovná a čemu věří, nýbrž téměř výhradně na racionálních, exaktních, systematických a vědeckých poznatcích. Stále menší vliv mají i velká tradiční náboženství, která byla ke škodě věci dosud chápána jejími představiteli i některými věřícími převážně jako antropocentrická. Člověk je vládcem země a nad ní má kralovat všemi dostupnými prostředky. Podrobení, svázání a potřeba, aby Země bez odporu vydala všechno, co vydat může, se stalo synonymem lidské „péče“ o prostředí, do něhož byl člověk (a nikoliv od samého počátku) vržen.

„Dosud zakouzlený svět,“ konstatuje autorka, „postrádal kauzalitu v moderním smyslu a příčiny jevů pro dnešního člověka banálních byly vysvětlovány mlhavými domněnkami o konání a pohnutkách bohů či démonů. […] Tradiční svět, řízený náboženskými hodnotami se mění ve svět řízený neosobními kapitalistickými vztahy a koncepty racionální vědy. Důsledkem je směřování ke kulturnímu nihilismu, kdy je individuum pouze instrumentálním prostředkem k dosažení specifického cíle.“ Tuhle skutečnost, jak autorka dále rozvíjí, zažívá v malém či velkém každý z nás. Ostatně se zdá, že téměř veškerý apel na eticky odpovědné zacházení s okolním světem naráží v současné době na nové „náboženství“ – na sektu odkouzleného pojetí společnosti, v němž proti sobě paradoxně nestojí racionální ideje, vědecké teorie a výsledky experimentální praxe a terénních zkušeností, nýbrž potřeba chránit slabé a zájmy světa vystavěného a fungujícího výlučně na ekonomických, a tudíž vždycky nerovných vztazích.

Autorka dobře ví, že „ve všech vědomých a záměrných důsledcích modernizačních, globalizačních a industrializačních procesů byl a je většinou společnosti spatřován posun k lepšímu“. Věci, o nichž se lidem kdysi ani nesnilo, dnes chápeme s mnohými výjimkami jako samozřejmé: „pracovní podmínky, systém vzdělávání, rovnost pohlaví, koncept aktivního občanství a lidských práv, materiální blahobyt, princip rasové, etnické a náboženské tolerance“. Před tuto linii by se zřejmě nechtěl vracet nikdo z nás. Zůstává otázkou, která zaměstnává myslitele mnoha oborů, zda i zdánlivě racionální, nenáboženské, odkouzlené chápání světa se vší svou „racionalitou kalkulu a technickými prostředky“ není svým způsobem také náboženství či „věc osobní víry“.

Pakliže se pozitivisticky orientovaná věda, politika a tisíceré ekonomické vztahy vůbec ptají po tom, co je to pravda, bytí, spravedlnost, právo, svět či Bůh, na co navazují, jaké hodnoty mají na mysli a k čemu asi odkazují? Zabývá se moderní věda, právem podezřívaná z určité fachidiocie a hodnotové vyprázdněnosti, ještě interpretací a vysvětlováním skutečnosti, nebo tuto skutečnost (svět) sama vytváří? Existuje naděje na nové zakouzlení světa, bez něhož se tak drasticky porušila naše dějinná zkušenost a snad i sama lidská duše? Kdo s novodobým zakouzlením, ptá se autorka, pomůže? Věda, anebo to bude třeba učinit bez ní? Změnila by znovuzakouzlenost světa náš přístup k ekologické etice? Co nám nejvíc chybí a kde je ona hranice, po jejímž překročení už není cesty zpět? Jak se konkrétně vám žije ve světě civilizačních výdobytků, který ztratil část své posvátnosti a v němž se eticky nosná, velká náboženství do struktury společností otiskují jen nezřetelně?

Hledá se průsečík

Na celou problematiku se nelze dívat schematicky a už jen kvůli odlišným historickým zkušenostem a civilizačním rozdílům nemůžeme zobecňovat, ovšem čtenáři budou vyznění knihy jistě srovnávat s tím, co sami prožívají. Jinými slovy: hlad po hodnotách a znovu-zakouzleném světě je mezi lidmi velký. Neméně silná je i potřeba zvyšování životní úrovně, optimalizace zisku a ovládnutí přírodních zákonitostí a živlů, které stále a snad ještě ve větší síle ovlivňují každodenní život člověka. Hledá se průsečík, modus vivendi. Je vůbec možné ho najít? Podíváme-li se na konkrétní nesnáze ekologických hnutí i jednotlivců snažících se o ochranu životního prostředí, jejich filozofické a etické ideje nenarážejí na jiné (lepší či horší) myšlenky, nýbrž téměř vždy na osobní a finanční zájmy někoho jiného. Nejde tu o střetávání k dokonalosti vybroušených koncepcí, představ, či dokonce vědecky ověřených hypotéz, ale o srážku dvou obvykle nekompatibilních světů, mít versus být. Zdenka Sokolíčková toto věčné napětí sleduje a rozvažuje nad ním způsobem, který se u nás už moc nevidí.

Vedle takzvaného pokorného antropocentrismu, jenž se nezříká nového chápání člověka v širokém ekologickém kontextu, a vedle fenoménu znovuzakouzleného světa autorka rozvíjí myšlenku o „přijetí závazku vůči životu“, jak ho nalézáme v díle a praxi teologa, filozofa a lékaře Alberta Schweitzera a filozofa Hanse Jonase. Schweitzerova proslulá a hojně citovaná (méně však obecně uskutečňovaná) etika úcty k životu, kterou navíc praktikoval ve svém lékařském poslání v Lambaréné, stejně jako Jonasovy principy odpovědnosti, jež shrnul do knihy Princip odpovědnosti: Pokus o etiku pro technologickou civilizaci (Oikúmené, 1997), jsou ve studiích hradecké kulturoložky jednou z nadějí, že jednotlivec může zásadním způsobem změnit uvažování určité skupiny lidí a dokázat, že i ekonomické vztahy mohou vyrůstat z náboženského, respektive křesťanského pojetí života a světa.

Recenzovaná kniha je napsána výjimečným jazykem, který se vyhnul jinak všudypřítomnému vědeckému ptydepe; je tu znát energie a vášeň, s níž autorka dané téma patrně po léta ohledávala a zpracovávala. Zdá se mi, že čas a píle, jež Zdenka Sokolíčková tématu věnovala, jsou v českých podmínkách ojedinělé. Chápu, že je to věc osobního vkusu, ale podle mého grafické ztvárnění knihy v mdlé, bažinatě zelené barvě se zářivě bílou lebkou upoutá na první pohled spíš čtenáře jiných žánrů. Ačkoliv autorčina pouť po lidském zacházení s přírodním světem a koneckonců také s druhými lidmi je občas neveselá, přesto v ní najdeme záchvěvy víry, že jsme nenastoupili definitivní cestu do záhuby.