Britská autorka Angela Carterová (1940–1992) se čtenářům vryla do paměti především jako originální spisovatelka, která pokračovala v literárních cestách prošlapaných modernisty, experimentovala jak s formou románu nebo povídky, tak se samotnými tématy svých próz a nebála se pohrávat si s narativními technikami. Tento spisovatelčin novátorský sklon však není nijak na překážku tomu, aby Carterová ve většině svých textů odkazovala k dílům či rovnou osobnostem literárních velikánů, například k Williamu Shakespearovi, markýzovi de Sade nebo Charlesu Baudelairovi. Český čtenář tuto mnohdy rozporuplnou, kosmopolitní a velice nadanou autorku zná především díky jejím dvorním překladatelům do češtiny, manželům Mikolajkovým, kteří přeložili její nejznámější román Noci v cirkuse (Nights at the Circus, Dybbuk 2006), ale i další román Magické hračkářství (The Magic Toyshop, Dybbuk 2010). Zhostili se i překladu posledního románu Angely Carterové Moudré děti (Wise Children, Dybbuk 2007), který trochu neprávem stojí ve stínu jejího nejznámějšího díla Noci v cirkuse či velmi zdařilé sbírky povídek Černá Venuše (Black Venus, česky v překladu Kateřiny Hilské, Dybbuk 2003). Přestože od vydání románu Moudré děti již uplynulo necelé desetiletí, zatím se mu v našem kontextu nedostalo velké pozornosti a recenze či hodnocení této knihy jsou u nás téměř nedohledatelné, což je poněkud smutné zjištění. Tento výjimečný román, jímž se autorka loučí se svou literární kariérou a v kterém naznačuje, že i její život se chýlí ke konci (bojovala s rakovinou plic), si jistě zaslouží, aby se o něm diskutovalo, a čtenáři hledající opravdové literární lahůdky by si ho neměli nechat ujít.

Moudré děti v mnohém přesahují svůj žánr. Jedná se o memoáry dvojčat Dory a Nory Chanceových, zaznamenané spisovatelsky nadanější pětasedmdesátiletou Dorou, ale svou strukturou, divadelností a nespočetným odkazům na dílo Williama Shakespeara připomene spíše jakousi směs nejznámějších her tohoto velikána, takže bychom knihu mohli označit za „teatrální román“. Je rozdělen přesně na pět částí, podobně jako všechny Shakespearovy hry mají pět dějství, a na konci nechybí ani dodatečný velmi vtipně působící přehled postav, připomínající poslední stránku programu divadelního představení. Je to velmi nápomocné, jelikož se v díle objevuje tolik hrdinů, že se v nich mnohdy těžko orientuje. Dora strukturuje vyprávění na delší narativní úseky, často sklouzává až k proudům vědomí, které se střídají s hojnými a živými dialogy, jež přispívají k divadelnosti románu.

Dalším zajímavým specifikem knihy je to, že autorka udržuje jakousi rámcovou jednotu času. Fyzikální čas, ve kterém se děj románu odehrává, představuje pouze jeden den, na jehož konci se koná oslava stých narozenin otce dvojčat Melchiora Hazarda. To však autorce nebrání, aby do tohoto rámce zasadila poněkud roztříštěné a neuspořádané vyprávění o celém životě Nory a Dory i o historii jejich rodiny. Nejen tímto rozporem mezi časem reálným a vyprávěným, ale také fragmentárním způsobem vyprávění román připomene experimentální prózy Virginie Woolfové nebo Jamese Joyce.

Jak už bylo řečeno, největší inspirací románu je dílo Williama Shakespeara. Odkazy na Shakespearovy hry najdeme hlavně v samotném příběhu, který spíše než memoáry připomíná jakousi rodinnou ságu klanu Chanceových a Hazardových. Melchior Hazard, biologický otec dvojčat Nory a Dory, je známý shakespearovský herec, sklízející úspěch nejen na prknech znamenajících svět, ale především v srdcích a postelích hereček, tanečnic nebo jiných mladých žen i starších dam. Matka dvojčat Chanceových, které vychovala babička, byla údajně pokojská. Melchior se k dcerám celý život nehlásí, zatímco ony k němu zbožně vzhlížejí. Všímají si každé hry nebo i jen plakátu, kde se jejich otec objeví, a žárlí na Imogenu a Saskii, dvojčata, která Melchior též zplodil a na která je náležitě pyšný. Nora a Dora se tedy tak trochu learovsky ocitají v roli odvržené Kordélie, jež svého otce nepřestává milovat i přes bolest, kterou jí způsobil. Dvojčata Imogen a Saskie pak odpovídají oportunistickým a mocichtivým sestrám Goneril a Regan. Do postavy krále Leara tak Melchior vstupuje nejen na jevišti, ale také v každodenním životě, jako by mu Shakespeare tuto roli ušil na míru. Chová se dětinsky a chce, aby ho jeho okolí opěvovalo. I mimo jeviště se nepřestává chovat afektovaně a často přehrává i při běžném kontaktu s lidmi, dobře ví, že je „král“, a nezdráhá se to dávat velmi okatě najevo.

Král Lear však není jediná do očí bijící paralela mezi románem Moudré děti a Shakespearovým dílem. Další klíčovou inspirací knihy je Sen noci svatojánské, o jehož adaptaci se Melchior se svými dcerami Norou a Dorou pokouší v Hollywoodu. Během skutečné inscenace hry se však i v zákulisí odehrává jakýsi „sen“. Čtenář přestává Dořinu vyprávění plnému fantazie věřit, dochází k nečekaným zvratům v hotelu pojmenovaném Ardenský les, což naznačuje pozdější záměnu partnerů jako v Shakespearově hře. Postavy románu se též stávají trochu „snovými“, jejich chování začíná být nevyzpytatelné, Melchior se místo krále Leara pomalu vžívá do role Oberona a z tanečnic Dory a Nory jsou spíše přelétavé víly, obcující s kýmkoli, kdo se namane. Carterová tím zdůrazňuje, že i její román je pouze fikce, které se nedá slepě věřit, a tuto myšlenku dále rozvíjí i ve spojitosti s realitou, kterou mnohdy bereme jako danou a neochvějnou. Kromě shakespearovských motivů již zmíněných se v románu objevuje také náznak incestu, opakování či zrcadlení postav, komplikované rodinné vztahy a dávné křivdy, takže to může působit, jako by se Carterová pokusila napsat románovou verzi shakespearovské sváteční komedie. Často do již dostatečně živého textu vkládá citace ze Shakespearových her, pro které manželé Mikolajkovi vhodně zvolili překlad Martina Hilského, jenž velmi dobře zachovává rozlišení mezi vysokým a nízkým stylem, příznačným i pro samotný text Carterové, jak poukazuje Martin Mikolajek v doslovu knihy.

Shakespearovské motivy tvoří jakousi osu celého románu, ale určitě to není jediný důvod, proč je poslední román Angely Carterové tak pozoruhodný. Výjimečný je zejména tím, že i přes silnou intertextuální rovinu nás autorčin skvělý vypravěčský styl nutí neustále číst dál. S tragikomickým a hravým tónem nás Carterová Dořiným prostřednictvím provází životním příběhem nevšední rodiny, který je plný úsměvných a šťastných momentů, ale též hořkých zklamání, jež ovšem autorka čtenáři předkládá s grácií a životní pokorou. Závěr románu je více než optimistický, Carterová se nám snaží sdělit, že život je zajímavý příběh, pestrobarevná shakespearovská komedie, kterou člověk protančí s radostí podobně jako dvojčata Nora a Dora, podobně jako sama Angela Carterová: „Jaká je radost tančit a zpívat!“