Už od roku 2003 vycházejí knihy studentské ediční řady Scholares, nejprve pod záštitou nakladatelství Paseka a nyní Pistorius & Olšanská. Projekt je dobrým příkladem toho, jak i na vysokých školách humanitního směru lze teoretickou výuku cíleně propojovat s praxí. Na vzniku výboru ze Sakiho povídek Vůl v chryzantémách se podíleli studenti translatologie Filozofické fakulty UK a frekventanti semináře Nakladatelská praxe, který každoročně vypisuje Ústav české literatury a komparatistiky FF UK.

V daném kontextu se jedná o sázku na jistotu, která je zčásti překvapující, zčásti nikoli. Studenti by mohli přijít se současnějším, svěžejším textem, než je povídková sbírka autora, který padl v I. světové válce a jehož první výbor v češtině vyšel už v šedesátých letech minulého století. Saki, neboli Hector Hugh Munro (1870–1916), ale zůstává jedním z nejznámějších britských humoristů a řada jeho povídek stále neztratila na břitkosti. Také se sluší poznamenat, že překladatelé i redaktoři odvedli dobrou práci a že sedm povídek z nové sbírky vychází v českém jazyce poprvé.

Munro se narodil do rodiny vysoce postaveného důstojníka koloniální policie v Barmě. Nejprve chtěl otcovu profesní dráhu následovat, ale když se nakazil malárií, musel od barmské policie odejít. Přeorientoval se na žurnalistiku a několik let působil jako zahraniční zpravodaj na Balkáně, v Rusku a v Paříži. Při jeho rozhledu se nelze divit, že ve svých povídkách nejčastěji satiricky tepe do zkostnatělé britské společnosti – do konvencí, rádoby problémů a omezenosti vyšších kruhů i průměrných měšťáků. Ti jsou v Sakiho textech vždy konfrontovány s nějakým živelným elementem, od dítěte nebo zvířete až po škodolibou náhodu. Hned v titulní povídce je tento princip přítomen velmi doslovně: vůl devastuje načančanou zahradu a salon, dvě největší pýchy paní Pingsfordové.

Nejzábavnější jsou povídky, v nichž upjaté Angličany nějakým způsobem vytrestají bystré děti. Postava přísné tety z povídky Sredni Vaštar, kterou stihne skutečně neblahý osud, byla údajně inspirována Sakiho vlastními tetami, s nimiž v Devonu trávil dětství. Povídky často mají formu historky, kterou líčí jeden člověk druhému. Jejich hrdinou nezřídka bývá autorovo cynické alter ego Clovis Sangrail, jenž v textech rovněž plní roli zmíněného subverzivního živlu. Například povídka Pátrání se točí kolem ztráty batolete v rodině, u které je Clovis zrovna na návštěvě. „‚Docela spokojeně se batolilo po trávníku,‘“ vysvětluje mu hostitelka, „‚když přišel Arnold a já se ho ptala, jakou omáčku by si dal k tomu chřestu…‘ ‚Doufám, že řekl holandskou,‘ přerušil ji Clovis s náhlým zaujetím, ‚protože jestli něco opravdu nesnáším…‘“

Hlavní hrdina povídky Čaj si příbuznými ženského pohlaví nechá zorganizovat námluvy, ale když chce svou „vyvolenou“ konečně oficiálně požádat o ruku, napadne ho, že před tím zajde na čaj k jiné vzdálené příbuzné. V náhlém návalu spontaneity nabídne sňatek jí, ale konvenční společenské rituály zaznamenají pouze prozatímní porážku a v závěru Saki potměšile deklaruje jejich nesmrtelnost. Vypointované zvraty jsou autorovou specialitou, avšak po nějaké době je lze celkem snadno předvídat.

Velká část Sakiho povídek je zcela nadčasových, ovšem některé dobu svého vzniku nezapřou. Snaha pojistit si dědictví (Dveře do spíže) nebo umanutá záliba v zahradničení či chovu slepic (Laura) budou člověku připadat legrační vždy, ale společenský řád britského impéria je už dlouho minulostí a třeba zmínka o sufražetkách v povídce Příležitostná zahrada pobavila jistě více Sakiho současníky než dnešní čtenáře. Každý příznivec toho nejsuššího britského humoru však může po výboru Vůl v chryzantémách s klidem sáhnout.