Ostrov prince Edwarda je místo skautské tradice – náčelník a pětice kluků, sami proti přírodě. Odříznuti od světa, ale přesto relativně v bezpečí, kdyby se něco pokazilo. Mají přeci vysílačku, člun, svoje vědomosti a dobrou fyzičku. Jenže tentokrát to bude jiné. Na ostrov se dostává cizinec a s ním cosi zlého, cosi hladového…

Nick Cutter je jeden z pseudonymů kanadského spisovatele Craiga Davidsona, pod kterým píše hororové thrillery. A zatímco pod vlastním jménem publikuje knihy, za něž si vysloužil přirovnání k Chucku Palahniukovi (do češtiny zatím nebyla přeložena ani jedna), po Oddílu z roku 2014 se objevila přirovnání ke Stephenu Kingovi, konkrétně ke slavné Carrie. Mnohem přesnější by však bylo srovnání s mixem slavné novely Tělo (zfilmované jako Stůj při mně) a Pavučiny snů. Zatímco s Carrie pojí Oddíl pouze využití novinových článků nebo výpisků z vyšetřovacích spisů, které oběma autorům slouží jednak k ulehčení práce s dávkováním informací a jednak jako prostředek rozšíření fikčního světa, s Tělem a Pavučinou snů nalezneme spojnic více.

Předně skupinku dětských postav čelících divočině (a v přeneseném slova smyslu nucených převzít povinnosti dospělých) a v druhém plánu pak motiv cizopasníků, kteří nabývají podoby hororového monstra. V Tělu se jednalo o relativně neškodné a jen okrajově využité pijavice, v Pavučině snů o zvláštní druh mimozemšťanů, projevující se notně krvavým a fekálním životním cyklem. V Oddíle je oním monstrem v podstatě zmutovaná tasemnice a mytologie jejího zrodu vyváženě kombinuje parodickou přepálenost s mírně zděšenými ohlasy hysterie kolem diet a zdravého životního stylu. Cutterovo monstrum totiž vděčí za svůj původ snaze šíleného vědce vytvořit dokonalý prostředek k hubnutí při zachování chuti k jídlu i neomezeného příjmu potravy. Samozřejmě, trochu se do toho zamotá i armáda, protože jinak by se dost opic a bezdomovců na pokusy prostě nesehnalo, ale základ je výše uvedená honba za štíhlou linií.

Výsledkem je ovšem tvor, který ovládá svého hostitele a nutí jej stále jíst. Víc a víc. A čím víc energie hostitel přijme, tím je jeho tasemnice větší a tím víc potřebuje, až se nakonec pustí do tkání kolem sebe a hostitel se v podstatě sám sežere zaživa. Je to nechutné, je to krvavé, je to fascinující. A pochopitelně vysoce nakažlivé.

Na Ostrově prince Edwarda navíc brzy vypadnou ze hry dospělí a vše se soustředí jen na malé skautíky. Šprt, podivín, dvojice nerozlučných přátel a místní sportovní hvězda. Společenská dynamika nejprve jede samospádem, dokud se daří předstírat, že komplikace jsou opravdu jen komplikace a navíc dočasné. Postupem času se ale ukazuje, že chlapci jsou slovy klasika tam, kde záda ztrácí své dobré jméno. Autority se začínají hroutit, na povrch vystupují neukočírované ambice a velikášské sny, stejně jako malé křivdy a zášti. A minimálně v jednom případě i ryze destruktivní psychopatické jednání.

Cutter dokáže dobře navodit pocit absolutního odříznutí od bezpečí a pomoci, pocit, že se všechny jistoty hroutí a je třeba hrát sám na sebe, nikomu nevěřit, ani těm, s nimiž jste strávili půlku života nejen na skautských akcích. Daří se mu dobře podat i krvavé násilí, k němuž dochází čím dál častěji, sevření vojenské mašinerie kolem ostrova i brutální rozklad těl i psychiky nakažených. Potud vše dobré a Oddíl dokazuje, že i vedle Kinga u nás vychází dobrá hororová literatura, která se nebojí ryze brakových zápletek a prostředků. Bohužel je Oddíl skutečně jen dobrý, nikoliv výborný.

Oproti Kingovi chybí Cutterovi schopnost prodat to, co se stalo před i po „tom“. Za vzor mohl posloužit již zmíněný Kingův román Tělo (Pavučina snů je v tomto ohledu spíše slabší variace románu To). V něm si hrdina uvědomuje, že malé společenství, jehož je součástí, dosáhlo vrcholu a nyní, pod tlakem vnějších okolností, jako jsou rozdílné intelektuální dispozice či nutnost jít na různé školy, musí dojít k jeho rozpadu. A stejně působivě dokáže podat okolnosti, které ono společenstvo formovaly.

Cutter bohužel tyto věci pouze konstatuje a nemá se k tomu, aby je soustavně budoval a připravoval. Týká se to i přerodu jednoho z přátel ve vraždícího konspirátora. A závěrečná pointa je přinejlepším zmatená a nedotažená, takže by jistě fungovala ve filmu, kde jsou nároky především v hororovém žánru přece jen nižší, ale v knize se zdá, že prostě něco chybí.

Přesto je Nick Cutter autor, kterého se vyplatí sledovat. Náležitě krvavé žánrové historky u nás vycházejí příliš zřídka na to, abychom si mohli dovolit ignorovat autora, který je zvládá s bravurou, jen proto, že není génius. Jenže to je omezení, kterým trpí každý žánr. Kam se Cutter posunul, bychom mohli zjistit už letos v románu Hlubina.