Stalo se to v lednu roku 2000 v Harare, hlavním městě Zimbabwe. Konferenciér Fallot Chawawa byl pověřen vylosováním vítězného tiketu národní loterie, organizované bankou Zimbabwe Banking Corporation (Zimbank), která byla částečně ve vlastnictví státu. Loterie se mohli zúčastnit všichni zákazníci, kteří měli v prosinci 1999 na účtu alespoň pět tisíc zimbabwských dolarů. Když Chawawa vytáhl tiket, strnul údivem. Ve veřejném prohlášení Zimbank pak stálo: „Fallot Chawawa nemohl uvěřit svým očím, když na vylosovaném tiketu s výhrou 100 000 zimbabwských dolarů uviděl jméno Jeho excelence R. G. Mugabeho.“ Prezident Robert Mugabe, který od roku 1980 vládl zemi metodou cukru a biče a zpravidla spíše železnou pěstí, vyhrál v loterii částku, která v Zimbabwe představovala asi pětinásobek ročního příjmu na hlavu. Zimbank tvrdila, že jméno pana Mugabeho bylo vylosováno z několika tisíc zákazníků. Šťastný to muž! Netřeba říkat, že ve skutečnosti žádné peníze nepotřeboval. Jen krátce předtím odměnil sebe i svůj kabinet zvýšením platů o dvě stě procent.
Loterijní tiket byl jen dalším projevem extraktivnosti zimbabwských institucí. Dalo by se tomu říkat korupce, ale je to jen příznak jejich prohnilosti. Faktu, že Mugabe mohl dokonce vyhrát v loterii, pokud chtěl ukázat, nakolik má zimbab-wské záležitosti ve svých rukou, a dát světu zahlédnout, do jaké míry jsou tamní instituce extraktivní.

Extraktivní instituce jsou i dnes nejčastějším důvodem, proč státy selhávají. Barvitou ilustrací ekonomických a sociálních důsledků je právě Zimbabwe pod Mugabeho režimem. Ačkoli jsou národní statistiky velmi nespolehlivé, nejlepší odhad říká, že v roce 2008 byl příjem na hlavu poloviční oproti roku 1980, kdy Zimbabwe získala nezávislost. Jakkoli dramaticky to zní, nevypovídá to nic o tom, k jakému zhoršení životní úrovně skutečně došlo. Stát se zhroutil a víceméně přestal poskytovat základní veřejné služby. V důsledku rozpadu zdravotnictví zachvátila v letech 2008 až 2009 celou zemi cholera. K desátému lednu 2010 bylo hlášeno 98 741 případů a 4293 úmrtí, což znamenalo, že šlo o největší africkou epidemii cholery za posledních padesát let. Nebývalá byla také nezaměstnanost. Začátkem roku 2009 vyhlásil Úřad pro koordinaci humanitární činnosti při OSN, že míra nezaměstnanosti dosáhla neuvěřitelných 94 %. Tak jako v případě většiny zemí subsaharské Afriky i v Zimbabwe lze kořeny mnoha ekonomických a politických institucí nalézt v éře kolonialismu. Britská jihoafrická společnost Cecila Rhodese vyslala v roce 1890 vojenskou expedici do tehdejšího království Ndebele na území Matabelů a do sousední země Mašonů. Lepší britské zbraně rychle zlomily odpor Afričanů a v roce 1901 vznikla na území dnešní Zimbabwe kolonie Jižní Rhodesie, pojmenovaná podle Cecila Rhodese. Na celé území teď měla koncesi Britská jihoafrická společnost a Rhodes očekával, že tam nadělá jmění těžbou cenných nerostných surovin. Z jeho plánů nakonec nebylo nic, ale velmi úrodná zemědělská půda začala přitahovat bílé přistěhovalce a ti ji brzy z většiny zabrali. V roce 1923 se noví osadníci vymanili z nadvlády Britské jihoafrické společnosti a přesvědčili britskou vládu, aby jim udělila samosprávu. To, co následovalo, se velmi podobalo příběhu Jižní Afriky o nějakých deset let dříve. Zákon o půdě domorodců z roku 1913 (str. 216) nastolil v Jižní Africe duální ekonomiku. Rhodesie vydala velmi podobné zákony a inspirovaná Jižní Afrikou vytvořila krátce po roce 1923 apartheid jen pro bílé. Když se evropské koloniální říše v 50. letech a na začátku let šedesátých hroutily, bělošská elita, která představovala nějakých pět procent obyvatelstva, vyhlásila pod vedením Iana Smithe v roce 1965 nezávislost na Británii. Nezávislou Rhodesii uznalo jen několik vlád a OSN na ni uvalila hospodářské a politické sankce. Černí občané proti ní vedli partyzánskou válku ze základen v sousedním Mozambiku a Zambii. Mezinárodní tlak a odboj vedený dvěma hlavními skupina-mi, Mugabeho Zimbabwskou africkou národní unií (Zimbabwe African National Union – ZANU) a Zimbabwskou africkou lidovou unií (Zimbabwe African Peo-ple’s Union – ZAPU) vedenou Joshuou Nkomem, vedly k dohodě o konci vlády bělochů. V roce 1980 vznikl stát Zimbabwe.

Krátce po vyhlášení nezávislosti vedení státu uchvátil Mugabe. Své oponenty buď násilím zlikvidoval, nebo dosadil do funkcí. K nejhorším násilnostem došlo na území Matabelů, kde měla největší podporu ZAPU; začátkem osmdesátých let tam bylo zabito až dvacet tisíc lidí. V roce 1987 se ZAPU sloučila se ZANU a vznikla Zimbabwská africká národní unie – Vlastenecká fronta (ZANU-PF); Joshua Nkomo byl z politické scény odstaven. Mugabe mohl přepsat ústavu, kte-rou zdědil jako součást jednání o nezávislosti, jmenoval se prezidentem (začínal jako ministerský předseda), zrušil voličské seznamy bělochů, které byly součástí dohody o nezávislosti, a nakonec se v roce 1990 úplně zbavil senátu a v zákono-dárném sboru zřídil pozice, na které mohl jmenovat své lidi. Výsledkem byl stát jedné strany s Mugabem v čele.

V nezávislém státě Mugabe převzal systém extraktivních ekonomických in -stitucí, které vybudoval bělošský režim. Patřila mezi ně celá řada regulací cen a mezinárodního obchodu, státem řízený průmysl a povinné členství v zeměděl-ských obchodních komorách. Prudce rostla zaměstnanost ve státních službách, zaměstnání dostávali přívrženci ZANU-PF. Tvrdá vládní regulace hospodářství špičkám ZANU-PF vyhovovala, protože tak mohla jen stěží vyrůst nezávislá třída afrických podnikatelů, kteří by pak mohli ohrožovat jejich politický monopol. Vše se velmi podobalo situaci v Ghaně v 60. letech, o níž jsme hovořili v druhé kapitole (str. 58–61). Ironií ovšem je, že hlavní podnikatelskou třídou zůstali běloši. Ta nejsilnější odvětví bělošské ekonomiky, zvláště vysoce produktivní zemědělský vývozní sektor, zůstala po celou dobu nedotčená. Ale jen do chvíle, než Mugabe ztratil popularitu.

Regulace a tržní intervence byly postupem doby stále hůř udržitelné a po hlu-boké fiskální krizi začal v roce 1991 za podpory Světové banky a Mezinárodního měnového fondu proces institucionálních změn. Výkonnost ekonomiky se zhoršovala, a vládě jedné strany proto vyrostl vážný protivník, Hnutí za demo-kratickou změnu (Movement for Democratic Change – MDC). V parlamentních volbách v roce 1995 ještě o žádné soupeření nešlo. ZANU-PF získala 81 % hlasů a 118 ze 120 křesel. Jejích padesát pět kandidátů nemělo ve volbách žádného soupeře. Při prezidentských volbách následujícího roku bylo ještě více známek nesrovnalostí a podvodů. Mugabe získal 93 % hlasů, ale jeho dva soupeři, Abel Muzorewa a Ndabaningi Sithole, obvinili vládu z nátlaku a podvodů a ještě před volbami svou kandidaturu stáhli.

Navzdory veškeré korupci začala po roce 2000 moc strany ZANU-PF sláb-nout. Získala jen 49 % hlasů a pouhých 63 křesel. Všichni její kandidáti měli protivníka z řad MDC, které získalo všechna křesla v hlavním městě Harare. V prezidentských volbách roku 2002 dosáhl Mugabe s vypětím všech sil 56 % hla sů. V obojích volbách ZANU-PF prošla jen díky násilí, zastrašování a volebním podvodům.

Na ztrátu politické kontroly Mugabe reagoval zostřením represí a ještě inten-zivněji si zajišťoval podporu prostřednictvím vládních opatření. Zahájil totální útok na bílé majitele půdy. Od roku 2000 podněcoval a podporoval celou řadu záborů a vyvlastňování půdy. V čele těchto akcí často stála sdružení válečných veteránů, skupiny údajně složené z bývalých bojovníků za nezávislost. Část vyvlastněné půdy dostaly tyto skupiny, ale většina šla do rukou čelných před-stavitelů ZANU-PF. To, že Mugabe a ZANU-PF znejistili vlastnická práva, vedlo ke kolapsu zemědělské produkce a produktivity. Hospodářství se hroutilo a Muga-bemu zbývalo jediné: tisknout peníze na kupování podpory, což skončilo obrov-skou hyperinflací. Od ledna 2009 bylo možné legálně používat jiné měny, napří-klad jihoafrický rand, a zimbabwský dolar, bezcenný cár papíru, zmizel z oběhu.

To, k čemu došlo v Zimbabwe po roce 1980, se odehrávalo ve všech zemích subsaharské Afriky poté, co získaly nezávislost. V roce 1980 Zimbabwe zdědila soubor vysoce extraktivních politických a ekonomických institucí. Prvních patnáct let zůstaly prakticky beze změny. Konaly se sice volby, ale k nějaké inkluzivitě měly politické instituce víc než daleko. Ekonomické instituce se trochu změnily; neexistovala už například otevřená diskriminace černochů. Celkově však byly tyto instituce stále extraktivní, jediný rozdíl spočíval v tom, že v Zimbabwe si kapsy necpal Ian Smith a běloši, ale Mugabe a špičky ZANU-PF. Postupem doby se extraktivita institucí dokonce ještě zvýšila a příjmy prudce klesaly. Ekonomická a politická prohra Zimbabwe je jen další ukázkou železného zákona oligarchie – jen místo extraktivního a represivního režimu Iana Smithe tu byl extraktivní, zkorumpovaný a represivní režim Roberta Mugabeho. Mugabeho podvodná výhra v loterii roku 2000 pak byla jen špičkou velmi korupčního a historicky formovaného ledovce.

Státy dnes selhávají z toho důvodu, že jejich extraktivní ekonomické instituce nevytvářejí stimuly potřebné k tomu, aby lidé šetřili, investovali a inovovali. Extraktivní politické instituce těmto ekonomickým institucím pomáhají tím, že upevňují moc lidí, kteří odčerpávají zdroje ostatních. U kořene selhání státu jsou vždy extraktivní ekonomické a politické instituce, i když v jednotlivostech se podle okolností liší. Jak uvidíme na případu Argentiny, Kolumbie a Egypta, toto selhání dostává například podobu naprosto nedostatečné ekonomické aktivity, protože politiky až příliš uspokojuje odčerpávání prostředků nebo bránění jakékoli nezávislé ekonomické činnosti, která by mohla ohrozit je samotné i ekonomickou elitu. V krajním případě – jako v Zimbabwe a Sieře Leone, o které budeme hovořit dále – dláždí extraktivní instituce cestu k úplnému selhání státního aparátu: boří nejen zákon a pořádek, ale odstraňují i ty nejzákladnější ekonomické stimuly. Výsledkem je hospodářská stagnace a – jak ukazuje nedávná historie Angoly, Kamerunu, Čadu, Demokratické republiky Kongo, Haiti, Nepálu, Sierry Leone, Súdánu a Zimbabwe – občanské války, hromadné vysídlování, hladomory a epidemie; mnohé z těchto zemí jsou dnes chudší, než bývaly v 60. letech.