„Představte si svět bez institucí. Neexistují už správní orgány, nejen na celostátní úrovni, ale dokonce ani na té lokální. Neexistují školy ani univerzity, knihovny ani archivy, není jak se dostat k jakýmkoli informacím. Rádio občas funguje, ale vysílání je špatně slyšitelné a téměř vždy cizojazyčné. Neexistují ani banky, ale tím nikdo příliš nestrádá, neboť peníze ztratily veškerou hodnotu. Nejsou zde žádné obchody, protože není co prodávat. Nejsou žádné nástroje, kromě toho, co lze vyhrabat z trosek. Není jídlo. Právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc. Ulicemi se potulují ozbrojení muži, berou si, co chtějí, a vyhrožují každému, kdo se jim postaví do cesty. Ženy všeho věku i postavení nabízejí svá těla za jídlo a ochranu. Nezbyl žádný stud. Žádná morálka. Jen pud sebezáchovy.“

Těmito slovy nezačíná apokalyptický sci-fi román. Těmito slovy začíná kniha s příznačným názvem Zdivočelý kontinent britského historika Keitha Loweho (*1970). Ten si předsevzal pokusit se analyzovat a přiblížit čtenářům vývoj evropské společnosti v období těsně po skončení druhé světové války. Toto časově krátké období, které sám autor ohraničuje roky 1944–1949, představuje významnou, doposud však spíše opomíjenou kapitolu evropských dějin. K dispozici jsou sice práce k dílčím tématům týkajících se dané doby (např. ohledně problematiky odsunu etnických Němců z oblastí střední a východní Evropy je knižní produkce vskutku bohatá), ale práce komplexně analyzující situaci v poválečné Evropě dosud chyběla.

Autor knihu rozdělil do čtyř částí, jejichž názvy (Dědictví války, Pomsta, Etnické čistky, Občanská válka) zřetelně napovídají, že násilí a chaos v Evropě neskončily okamžikem kapitulace německých jednotek v květnu 1945. V první části autor přibližuje především praktické potíže, které stály před obyvatelstvem evropských zemí i před vojáky spojeneckých armád, od kterých lidé očekávali pomoc. Veškerá infrastruktura byla silně poškozena, ne-li úplně zničena, miliony lidí ztratily domov i majetek, mezi lidmi se šířily hlad a nemoci. Druhá část se zaměřuje především na osud zajatých německých vojáků a dopadených kolaborantů – že se nejednalo o osud nijak záviděníhodný, asi žádného čtenáře nepřekvapí. Autor se zde zaměřil i na méně známé skutečnosti a pozornost věnuje např. i osudu žen, které se za války staly milenkami německých vojáků, a všímá si i pozdějších osudů dětí, jež se z těchto vztahů narodily. Tyto děti si do života nesly nesmazatelný cejch, kterého se často nezbavily až do smrti.

Třetí část se věnuje změnám na etnické mapě Evropy, a jak její název napovídá, jednalo se často o změny násilné, doprovázené krutostí a krveprolitím. Autor poválečnou situaci trefně vystihl slovy, že „zatímco po první světové válce se posunovaly hranice tak, aby se vyhovělo lidem žijícím na daných územích, nyní se evropské vlády rozhodly přestěhovat obyvatele, aby učinily zadost hranicím“. V této části neušlo autorově pozornosti ani Československo a odsun sudetských Němců. Kromě etnických Němců, kteří museli opustit své domovy v podstatě ve všech zemích střední a východní Evropy, byli ale postiženi i Poláci a Ukrajinci a také jednotlivé národy tehdejší Jugoslávie. Opomenut nezůstal ani fenomén poválečného antisemitismu, který si na mnoha místech, zejména v Polsku, nijak nezadal s antisemitismem nacistickým. Přestože se nejednalo o etnickou čistku ve významu, v jakém ji většina lidí chápe, zařadil autor do této části také odchod velké části evropských Židů do nově vznikajícího Izraele.

Poslední část popisuje ozbrojené konflikty, ke kterým došlo v Evropě krátce po skončení druhé světové války a jejichž kořeny vycházely z válečných událostí. Jedná se především o občanskou válku v Řecku, komunistický převrat v Rumunsku a odboj pobaltských partyzánů proti sovětské moci.

Vzhledem k obsáhlosti tématu autor často volí příklad jedné země, na které vybraný problém ilustruje: tak např. kolaboraci správních úřadů s okupační mocí uvádí na příkladu úřadů v severní Itálii po roce 1943, potrestání milenek německých důstojníků na příkladu Francie a pro ukázku osudů dětí německých vojáků s místními ženami posloužilo Norsko. Československo, jak již bylo zmíněno, se spolu s Polskem v knize ocitlo jako příklad země provádějící odsun německy hovořícího obyvatelstva. Tuto metodu lze samozřejmě označit za zjednodušující, nicméně vzhledem k obsáhlosti tématu si lze jen těžko představit nějaké jiné řešení, aniž by kniha ztratila na čtivosti. Autor se snaží všechny výše uvedené i další jevy analyzovat a zasadit do příslušného kontextu, až úzkostlivě se přitom snaží vyhnout jakémukoli hodnocení, která strana byla v právu a kdo si trest zasloužil, jak jsme tomu často svědky ve zjednodušujících výrocích politiků, extremistů a dalších skupin. Jeho opakované zdůrazňování vlastní objektivity ovšem místy působí až přehnaným dojmem a čtenář se chvílemi neubrání úvahám, kde autor tuto jistotu bere. Nelze mu upřít, že se o objektivitu skutečně snaží, ovšem už prostá skutečnost, že autor neovládá žádný slovanský ani jiný jazyk užívaný ve střední a východní Evropě, a je tak odkázán na překlady děl historiků z těchto zemí, dává tušit, že k určité míře zkreslení zákonitě muselo dojít.

I přes tyto výtky je nutné ocenit autorovu snahu komplexně zachytit komplikovaný obraz válkou zničené Evropy a ozřejmit příčiny řady konfliktů, které Evropou otřásaly ještě v nedávné době, či dokonce ještě dnes. Zároveň tato kniha připomíná a varuje, že každá válka je především zločin proti lidskosti, proti onomu souboru morálních a dalších hodnot, které nás dělají lidmi.