„Představte si svět bez institucí. Svět, v němž jako by se hranice mezi státy rozplynuly a zůstala jen jediná, nekonečná krajina křižovaná lidmi pátrajícími po společenstvích, která už zanikla… Nejsou zde žádné obchody, protože není co prodávat. Nic se nevyrábí – bývalé velké továrny a závody byly všechny zničeny nebo rozebrány, stejně jako většina ostatních budov. Nejsou žádné nástroje, kromě toho, co lze vyhrabat z trosek. Není jídlo. Právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc. Zdá se, že v některých oblastech již lidé ztratili jasný smysl pro to, co je správné a co špatné. Berou si, co je napadne, aniž by pomysleli na vlastníka, ba celkově zmizelo povědomí o tom, co to vlastnictví je. Majetek zůstal jen těm, kdo jsou dost silní na to, aby si ho udrželi, a těm, kdo jsou ochotni při jeho ochraně nasadit život. Ulicemi se potulují ozbrojení muži, berou si, co chtějí, a vyhrožují každému, kdo se jim postaví do cesty. Ženy všeho věku i postavení nabízejí svá těla za jídlo a ochranu. Nezbyl žádný stud. Žádná morálka. Jen pud sebezáchovy.“

Těmito impresivními slovy charakterizuje ve své knize Zdivočelý kontinent. Evropa zasažená druhou světovou válkou britský spisovatel a historik Keith Lowe (*1970) to, co v letech 1944 až 1945 zachvátilo rozsáhlá území našeho kontinentu. Lowe je autorem dvou románů i historické knihy o bombardování Hamburku roku 1943. Recenzovaná publikace z roku 2012 je zatím jeho poslední knihou, ale už za ni stihl získat ocenění v Německu a v Itálii.

Konstatuje v ní, že historici se zpravidla zaměřují na relativně rychlou poválečnou rekonstrukci Evropy, která měla znamenat „i duchovní, morální a ekonomické znovuzrození celého kontinentu“. Podle Loweho je však „takový pohled na poválečné dějiny značně přikrášlený“. Válka totiž „neskončila jednoduše Hitlerovou porážkou. Ukončit konflikt rozměrů druhé světové války, zahrnující mnohé menší občanské spory, trvalo měsíce, ne-li roky, a v různých částech Evropy k tomu došlo v různou dobu.“ Autor si tedy předsevzal analyzovat období, kdy ještě podobné pokusy o obnovu nepřicházely v úvahu. Přiznává, že se v jistém smyslu pokouší o nemožné: „popsat chaos“. A to tak, že z něj „vybírá rozličné prvky a nastiňuje, jak jsou provázány se společnými tématy“. Zároveň chce zvláště západoevropským čtenářům přiblížit, co se v oné době dělo ve východní Evropě. Kniha se skládá ze čtyř základních tematických celků: Dědictví války, Pomsta, Etnické čistky a Občanská válka. V první polovině knihy autor snáší materiál ze všech koutů Evropy, aby dokumentoval například hlad a morální zkázu; v druhé se pak už v soustředěnějších kapitolách soustředí na vývoj v konkrétních regionech, například na řeckou občanskou válku či způsob, jakým se k moci dostali rumunští komunisté.

Celkově v knize ukazuje, jak onu bouřlivou dobu mnozí využili také jako příležitost vyhlašovat efemérní nezávislé ministáty, zbavovat se svých politických konkurentů v rámci jednoho národa nebo „vyčistit“ dané území od členů národa jiného (takže například očistu od Židů, kterou „nedokázali provést ani nacisté, dotáhli mnohde do konce místní“). Plasticky líčí dilemata těch, kteří se ocitli mezi mlýnskými kameny dvou diktatur, a ať se rozhodli jakkoli, jejich boj byl předem prohraný a jejich vyhlídky strastiplné. I problematickou situaci zemí, v nichž se ukázalo, že lidé zkušení ve vedení partyzánské války automaticky „nemusí být nejvhodnějšími kandidáty na řízení demokratické vlády“.

Možná nejpoutavější části knihy jsou ty, které názorně líčí zmíněný morální úpadek. Lowe dokazuje, že pokles morálky zasáhl i země do války přímo nevtažené: „Například v neutrálním Švédsku roku 1939 náhle prudce narostl počet trestních rozsudků a zůstal vysoký po celý zbytek války. Ve Stockholmu se od roku 1939 do roku 1945 počet krádeží téměř zečtyřnásobil.“ To podle autora byla ještě horší bilance než třeba ve Francii, kde se počet krádeží za války ztrojnásobil. V některých oblastech Švýcarska, například v kantonu Basilej, se prý zase „zdvojnásobila kriminalita mládeže“. Také počet znásilnění podle Loweho „zvýšil úplně všude“, a dokonce i tam, kam nezasáhly pozemní boje: „V Británii a Severním Irsku například mezi lety 1939 a 1945 narostl výskyt sexuálních trestných činů včetně znásilnění o téměř 50 procent, což ve společnosti vyvolalo obrovské znepokojení.“ Jedinou věrohodnou příčinou byl podle autora „hluboký pocit úzkosti, který zasáhl s příchodem války celou Evropu – sociální nestabilita se zřejmě rozšířila po celém kontinentu jako infekce.“

S prožitými traumaty se po svém vyrovnávaly také děti, a to i prostřednictvím svých her. Jejich matky si prý marně zoufaly, když viděly, jak si hrají „na nálety“ nebo „Frau komm“, což bylo spojení užívané ruskými vojáky, když si vybrali Němku, s níž chtěli provozovat sex. V Berlíně prý rovněž byly k vidění hojné dětské kresbičky oběšeného muže. A němečtí sirotci údajně své panenky vždy oblékali do uniforem, „zatímco pokud se někdo v uniformě přiblížil k osiřelým dětem vysídlenců, většina z nich křičela strachem“.

Autor na druhou stranu uvádí i příklady toho, že při vší té hrůze byla válka pro některé skupiny obyvatel v něčem i přínosná. Cituje dokonce výrok jistých českých zemědělců, kteří v té době zbohatli. A britský přídělový systém, který z velké části odboural dosavadní společenská a ekonomická privilegia některých společenských vrstev, prý vedl k tomu, že se díky němu „celkový zdravotní stav populace vlastně zlepšil... Z hlediska veřejného zdraví tedy válka Británii v mnohém prospěla.“

Se stejnou snahou o vyváženost autor líčí i polický vývoj. Například když tvrdí, že Američané se po konci války „míchali do politiky západních států stejně neúnavně, jako se Sovětský svaz snažil manipulovat vládami ve východní Evropě“, nebo když píše, že americký prezident Franklin Delano Roosevelt byl ve svém přístupu k Němcům „stejně nemilosrdný jako Stalin“ – což jsou samozřejmě odvážná a asi lehce přehnaná tvrzení; komplementárně k tomu vykreslil autor J. V. Stalina možná v až příliš růžových barvách.

Napsat „nezaujatou“ historii etnického čištění, která v Evropě proběhla v čtyřicátých letech 20. století, je ovšem nesmírně obtížné. Autor se o to nesporně poctivě pokouší, ale třeba to, jak popisuje vyhnání Němců z Prahy, asi můžou někteří Češi vnímat jako trochu nespravedlivé. Úplně totiž vynechává nacistické krutosti, jež mu předcházely nebo probíhaly souběžně, i když obecně o nich na celoevropské úrovni píše bezpochyby dostatečně. Polské a československé poválečné vládě také přiznává, že i když docházelo při odsunu Němců k násilnostem a krveprolití, na rozdíl od nacistické éry nešlo v tomto případě o vládní politiku genocidy. Celkově se přitom nesnaží soudit, kde bylo násilí horší či odůvodněnější, například na rozdíl od knihy Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století od Normana M. Naimarka, v níž tento americký historik chování Čechů hodnotil negativněji než činy Poláků.

Lowe si ale zároveň uvědomuje, že vyprávět o oněch událostech tak, aby to bylo pro všechny zúčastněné strany konfliktu přijatelné, je obtížné až nemožné. Způsob, jak odlišně dodnes historici z různých táborů interpretují mnohé dobové činy či počty, analyzuje autor až s jistou humornou nadsázkou. Počty Poláků tehdy zabitých Ukrajinci polští historii „násobí pěti a Ukrajinci ho pěti dělí“ a obě strany svorně „ignorují obecně přijímané údaje“.

Jedním z důsledků války byl podle autora vzestup rasismu, a to především toho protiněmeckého. Teorie, v jejímž jménu chtěli Němci ovládat, vystěhovávat a vraždit ostatní, se takto obrátila proti nim samotným. Autor kupříkladu cituje článek z roku 1944 vydaný v britském tisku a s odporem líčící mladé Němce: „Nenajdete v nich nic slušného, laskavého či pokorného. Jen brutalitu, chtíč a bezcitnost. Tato generace mužů byla záměrně vycvičena v barbarství, vycvičena k tomu, aby plnila odporné příkazy šílence. Jsou netknutí jedinou čistou myšlenkou. Tomuto ďábelskému kouzlu podléhá každý Němec narozený po roce 1920. Čím jsou mladší, tím intenzivněji jsou naočkováni jeho hnusným jedem. Každé dítě narozené za Hitlerova režimu je ztracené dítě. Je to ztracená generace.“ K tomu Lowe podotýká, že tyto názory se ničím neliší od některých Goebbelsových nejfanatičtějších proněmeckých článků ve stranických novinách NSDAP Völkischer Beobachter. Správně ale dodává: „Jediný rozdíl – a to obrovský – spočívá v tom, že v Británii lidé s takovými názory neměli v rukou moc a podobné návrhy se tedy nikdy nerealizovaly. Avšak samotná skutečnost, že se směly tyto myšlenky vážně vyjádřit v celostátních médiích, ukazuje, jak pokřivená morálka vládla i v těch zemích, které nebyly během války okupovány.“ Tyto předsudky ve velké míře postihovaly také děti, které němečtí vojáci zplodili na obsazených územích. Takových rozhodně nebylo málo a ve většině případů v žádném případě nešlo o znásilnění: podle jednoho výzkumu například v Dánsku 51 procentům tamních žen připadali v době okupace vítězní a sebevědomí němečtí muži přitažlivější než jejich potenciální domácí partneři. Pro záchranu „národní cti“ pak byly zpětně konstruovány naprosto absurdní teorie o tom, že „každá žena svedená německým vojákem musela být slabomyslná“ a totéž postižení pak pochopitelně měla přenášet i na svoje děti. Autor připomíná i ponížení, kterému byly mnohé dívky a ženy „poskvrněné“ stykem s Němci po osvobození čelit. Právem dodává, že často bohužel plnily roli obětních beránků: podle Roberta Brasillacha „s Německem spala celá Evropa“, mnoha způsoby s Němci kolaborovali skoro všichni, ale v mnoha společenstvích byly potrestány jen zmíněné ženy, protože „s Němci spaly fyzicky“. Humorně oproti tomu působí příklad svědčící o tom, že rasistické předsudky se daly využít i v pozitivním smyslu. Jistý americký voják černošského původu, osvobozený z nacistického zajetí a procházející německým územím, se záměrně svlékal a před vyděšenými venkovankami nahý poskakoval s nožem mezi zuby. Ty, obávající se zuřivosti a primitivnosti tohoto „divocha“, mu rychle naložily košík jídla, aby se ho co nejdříve zbavily – čímž bylo snadno a bez násilí dosaženo díle, o který mazaný Afroameričan usiloval.

Dá se souhlasit s tím, že v Evropě „rozsah druhé světové války zastínil vše, co se událo v řadě předchozích staletí“, jak autor tvrdí? Záleží na zvoleném měřítku a kritériích: v procentním úbytku obyvatelstva byla pro některé středoevropské regiony ničivější válka třicetiletá.

Jde každopádně o součást Loweho strategie: celá jeho kniha je laděna velmi pochmurně a autor záměrně zdůrazňuje negativní aspekty války, které přetrvávaly ještě desetiletí po jejím konci. Co se týká naší země, příznačně uvádí Klausovo váhání s podpisem Lisabonské smlouvy a jeho strach z majetkových nároků vyhnaných sudetských Němců, ale nikoli vstřícné a smířlivé kroky Václava Havla ve stejné oblasti. Až na poslední stránce v mírně nadějném duchu naznačuje, že válečná nepřátelství jsou za jistých podmínek překonatelná, přičemž jako jediný příklad za všechny ostatní, které mu přitom stoprocentně nejsou neznámy, uvádí úspěšnou iniciativu polských biskupů o polsko-německé smíření. Lehce povzbudivě může působit také jeho poukaz na to, že celý kontinent zůstával ještě dlouho ekonomicky, politicky i morálně nestabilní. Zde hledá paralelu se soudobým vývojem v Afghánistánu a Iráku: i tam podle něj bude nějakou dobu trvat, než se vynoří vzdělaní a demokratičtí příslušníci domácí elity, schopní řídit vlastní stát. To psal v roce 2012, následný vývoj v Iráku ale ukázal, že tam bude cesta k rekonstrukci fungujícího státu asi ještě delší a obtížnější než v Evropě po roce 1945. A aktuálně probíhající události na Ukrajině jasně demonstrují, že v některých koutech světadílu jsou důsledky druhé světové války a spory o její interpretaci a zhodnocení toho, kdo představuje dnešní novodobé „fašisty“, až překvapivě silné a mají přímo vražedný potenciál. O to potřebnější a užitečnější ovšem je Loweho knihu číst.

Tvrzení, že společně s titulem Timothyho Snydera Krvavé země tvoří recenzovaná kniha „navazující dvojblok“, můžeme odsouhlasit jen částečně: Snyderovo dílo je výrazně tematicky sevřenější, geograficky více ohraničené a zaměřené vesměs na oběti. V líčení onoho morálního úpadku se přitom Lowe v mnohém shoduje například s Anne Applebaumovou a její publikací Železná opona: podrobení východní Evropy 1944–1956, která se ovšem rovněž zaměřila jen na středovýchodní část kontinentu.

Celkově můžeme konstatovat, že přes jisté výhrady se autorovi vytyčený cíl zdařil, jeho syntetizující populárně naučná práce čtivě, názorně i drasticky oživuje „poválečné období pro širokou veřejnost“, jak si předsevzal v úvodu. Záslužně neuvádí jen čísla zabitých nebo příběhy přímo postižených, ale ukazuje obecně proměnu mentality, kterou válka přinesla.