Vítejte v Londýně a pohleďte na kůl s dekorativně naraženou hlavou toho proklatce dr. Abrahama Van Helsinga. On a jeho pomýlení druhové se dopustili toho nejhoršího zločinu, když vzdorovali kolu dějin a postavili se slavnému Draculovi. Ten nyní coby princ-manžel vládne se svou chotí Viktorií Británii – říši, nad kterou slunce nevychází – a jeho druh postupně zaujímá všechny důležité posty. Ve Whitechapelu však kdosi stříbrným nožem vraždí nemrtvé prostitutky a ctihodní gentlemani z klubu Diogenes vysílají svého agenta Charlese Beauregarda, aby strašlivému řádění učinil přítrž. Ovšem pronásledování šíleného vraha se brzy změní v cosi mnohem závažnějšího.

Anno Dracula je nejslavnější román anglického spisovatele, žurnalisty a filmového kritika Kima Newmana. S jeho dílem se mohl český čtenář podrobněji seznámit již v letech 2002-2004, kdy v nakladatelství Polaris vyšla trojice knih o upírce Genevieve Dieudonné (Drachenfels, Bestie v sametu, Geneviéve Nemrtvá), které se odehrávaly ve světě populární hry Warhammer. Oproti u nás populárnějším sériím ze stejného světa od autorů jako William King či Dan Abnett se Newman – pod pseudonymem Jack Yeovil – nesoustředil na gigantické, makabrózní střety, ale spíše na komornější, hororově laděná dramata až divadelního střihu. S trochou krvavé poťouchlosti jako přídavkem po děkovačce. Neváhal přitom do světa, kde se běžně střetávají mnohatisícové armády mutantů, krysích skavenů, trpaslíků, elfů a lidí zakomponovat jakousi obdobu Williama Shakespeara: fenomenálního dramatika Detlefa Siercka (pojmenovaného tedy po německém filmovém režisérovi, který se proslavil především v Hollywoodu natočenými melodramaty). Drachenfels představoval v jádru divadelní představení, které se stane smrtelně reálným, a Bestie v sametu zase příběh Jacka Rozparovače okořeněný o menší sociální revoltu.

Warhammerské příběhy Jacka Yeovila tak poměrně přesně vystihují, co může čtenář čekat od Anno Dracula – jen v mnohem masivnější, kultivovanější, ale také melodramatičtější verzi.

A také dokládají, že na autorových knihách je zajímavější tvůrčí metoda než samotný příběh. Newman si totiž vyloženě libuje v hromadění odkazů na známá i obskurní díla popkultury spojená jednak s viktoriánskou Británií a jednak s upířím mýtem. V českém vydání pak pro příznivce obou těchto oblastí hodnotu samotného románu ještě navyšují nejrůznější bonusy – alternativní konec románu, ukázka z nerealizovaného scénáře k filmové adaptaci, článek na téma Dracula coby Jack Rozparovač i jedna krátká povídka. Především však autorovy komentáře k jednotlivým kapitolám, kde jsou uvedeny konkrétní zdroje a pozadí postav.

Jednou z hlavních je přitom i již zmíněná Geneviéve – 400 let stará mocná a vždy mladá (přeměněná ve věku sladkých 16 let, jak by zazpíval Chuck Berry) upírka. Od své warhammerské „sestřenky“ se v podstatě liší pouze detaily ve jméně, jedná se tedy o starou známou. Právě tento přístup – vypůjčení si cizích postav i vkládání postav vlastních do nejrůznějších světů – je pro Newmana typický. A i když dnes jsou intertextuální příběhy ve fantastice jev poměrně běžný, pročež může román z počátku devadesátých let minulého století některým čtenářům připadat spíše jako encyklopedický výčet (na druhou stranu fanoušci upírů a viktoriánské epochy tradičně citují Newmana jako povinnou četbu), ukazuje Anno Dracula, jak zábavný podobný přístup je, pokud jej dokáže autor podat na vysoké úrovni.

Newmanovi navíc pomáhá, že celý román bere jako jednu velkou zábavnou hru – o čemž ostatně svědčí i obálka ve stylu divadelního plakátu s nádherným poutákem „Výplod choré a zvrácené mysli pana Kima Newman“. Autor se nesnaží za každou cenu dokázat, že umí napsat ten nejviktoriánštější román, prostě se jen baví tím, kolik slavných upírů a v jakých souvislostech dokáže uvést na scénu. Kupříkladu hrabě Orlok aneb hrdina maskované draculovské adaptace Nosferatu – symfonie hrůzy se zde stává Draculovým příbuzným a je dosazen do funkce ředitele věznice pro upíry. Setkáme se však i s postavami neliterárními, protože Newman je velkým znalcem upíří tematiky obecně a filmů studia Hammer zvlášť. A nebojí se uvést na scénu ani skákající upíry z Číny.

Stejně zábavné je i domýšlení, jak by vypadala Británie, v níž by se prostředkem ke společenskému i kariérnímu vzestupu stalo upírství. Převrácení pracovního režimu, nová legislativa i druhy prostituce (například matka nabízející své dvě dcery na vodítku k volnému „napití“), vznik nového odvětví medicíny (a samozřejmě nové možnosti pro slavná jména, jako je dr. Jekyll) a nové způsoby pobuřování a společenské nepřístojnosti (do speciálních koncentračních táborů tak míří nejen Oscar Wilde, ale i například Sherlock Holmes). Vzniklé upíří universum je fascinující a s každou narážkou, kterou čtenář odhalí bez nahlédnutí do dodatků (třeba „rudou žízeň“ může český čtenář znát již od roku 2007 z nejlepšího románu autora jisté nejmenované fantasy ságy), zábavnější. Pro znalce Stokerova Draculy pak musí být Anno Dracula někde na pomezí blasfemie a kanonického apokryfu. Každopádně se jedná o jeden ze tří nejlepších upířích románů, jaké u nás za posledních deset let vyšly, a nezbývá, než doufat, že se někdy dočkáme i navazujících příběhů ze stejného světa – kupříkladu Judgment of Tears: Anno Dracula 1959, který je inspirovaný Římem z filmů Federica Felliniho a prvními bondovkami.