Téměř čtyřsetstránková kniha Deník 1966–1971 světoznámého švýcarského spisovatele a dramatika Maxe Frische (1911–1991) nepodává běžné, chronologicky uspořádané záznamy dějů, nýbrž kompilaci zápisků, které autor pořídil vždy v průběhu jednoho kalendářního roku, aniž by je důsledně označoval přesnými daty. Je rozdělena do šesti přibližně stejně obsáhlých oddílů označených letopočtem, přičemž časová posloupnost v rámci jednotlivých let není většinou zjevná. Už letmé prolistování Deníku dává vytušit, že mnohé texty se neváží k žádným aktuálním faktům a dostaly se do něj proto, aby bylo zaprotokolováno, čím se autor v období 1966–1971 zabýval. V Deníku tak kromě cestopisných zpráv, sporadických líčení, co se událo v jeden určitý den, nebo zachycení či komentování politických a kulturních událostí vztahujících se k danému roku najdeme i různé fragmenty fiktivní povahy, vzbuzující dojem, že by se mohlo jednat o předběžné koncepty k pozdějším literárním či esejistickým textům.

Nápadným rysem Deníku je snaha o poměrnou žánrovou rozmanitost: Frisch do něj zakomponoval dotazníky, vyfabulované výslechy, příručku pro seniory, literárně-teoretická zamyšlení a kvazi-literární skici, vyznačující se obsáhlým tematickým záběrem, avšak svědčící i o autorově potřebě podřídit i zpracování převážně věcné látky vyšším estetickým a tvůrčím kritériím. Kniha je navíc opatřena poznámkovým aparátem obsahujícím životopisné údaje k osobnostem, o nichž je řeč, popř. výklad zkratek¹ nebo překlady promluv v angličtině.

Deník je dále unikátní tím, že problematika, kterou nastiňuje, se přednostně dotýká širší reality a že i pojednání osobnějších témat, např. zlomových momentů v manželství, krize mužství nebo stárnutí, poznamenává snaha o objektivizaci. Za tím účelem autor důsledně volí er-formu a vytváří fiktivní kontexty. Výsledkem je pozoruhodný portrét epochy a člověka jak v ní, tak částečně mimo ni na poli osobního života a vlastních aspirací, který umožňuje nahlédnout způsob myšlení bytostného intelektuála, jemuž je vlastní dané jevy analyzovat a v konečném důsledku se dobírat východisek přinášejících nečekané úhly pohledu. Dopad je zjevný: Deník v mnohém odporuje zjednodušenému, černobílému vidění světa tak, jak je prezentováno masmédii, usilujícími vnutit svým recipientům jeden vyhraněný postoj inspirovaný převládajícím paradigmatem.

Zaujmou zejména texty věnované vybraným osobnostem politiky a kultury – v jedné z delších kapitol pod názvem Vzpomínky na Brechta se Frisch koncentruje na svou známost a spolupráci s německým básníkem a dramatikem Bertoldem Brechtem (1898–1956) –, problémům literatury, napjatého vztahu Západu a Východu v době studené války nebo texty přibližující autorovy poznatky a dojmy z cest, které podnikl, ať už se jedná o cestu do bývalého Sovětského svazu, Spojených států amerických, někdejšího Československa, Polska, Francie či Japonska. Frischův zájem se, jak již bylo naznačeno, nese kromě veřejné linie i v linii osobnější, přítomné především v dotaznících a skicách.

V dotaznících, které mají výzkumný charakter a usilují o objasnění komplikovaného vztahu jedince ke světu a druhým lidem, zároveň zaznívá hlas postmoderny s její oblibou pro exaktně vyhodnotitelná data, což může sugerovat jisté zploštění prožívání postmoderního člověka. Frisch však jejich respondentům nepokládá jen otázky, na něž lze odpovědět výběrem z předem zadaných možností, nýbrž klade též otevřené otázky. V  neposlední řadě přichází s novými typy dotazů, vyplývajících jak z jeho rozmanité životní zkušenosti, tak ze zájmu pronikat pod povrch věcí. Tím vším otevírá nové prostory pro vnímání a chápání předkládaných problémů. Dotazníky nepřímo reflektují některé tendence typické pro dobu, v níž Frisch žil a tvořil, jako emancipaci žen, nepevnost intimních vztahů, zvýšenou rozvodovost nebo potřebu individua naplno rozvinout všechny své potenciality. Pronikají do nich termíny z věd, např. z Freudovy psychoanalýzy (viz „kastrační komplex“, s. 130), nebo se v nich objevují otázky, za nimiž je možné vidět např. sociologické pozadí, když se zaměříme na dotaz, jestli respondent nenávidí spíše kolektiv, anebo konkrétní osobu, a nenávidí-li spíše jako jednotlivec, anebo v kolektivu. (s. 12) Jedná se o svéráznou připomínku toho, že dvacáté století bylo dobou kolektivních ideologií, vyúsťujících v násilné akty nenávisti proti jednotlivcům nebo celým skupinám.

Ve fiktivních textech se Frischovi zase daří přesvědčivě vykreslit psychiku svých postav, nacházejících se v životních situacích, kdy se věci začínají měnit k horšímu, čímž anticipují definitivní selhání, jímž je konec života. Stárnoucí protagonista existenciálně laděného příběhu Zlatník z roku 1966 trpí narůstající lhostejností své ženy vůči sobě, střídané s jeho kritikou² a apriorním zastáváním opačných stanovisek. Ženin nedostatek respektu zpochybňuje jeho mužství. Nejprve ho podnítí k pravidelným návštěvám hostince Bodega a později k myšlenkám na sebevraždu. Sebevražedné plány však nejsou naplněny, protože se muž, který navzdory své zhrzenosti nechce ze ženy činit nástroj své vůle, obává, aby si žena kvůli jeho smrti nedělala výčitky. Nakonec tedy jako první paradoxně neumírá on, ale jeho žena. Zlatník, který zamlada slavil úspěchy jak u žen, tak v povolání, dožívá sám v místním chudobinci.

S problémy mužské identity se setkáváme dále ve skicách a v povídkách, přičemž zpravidla dochází na tematiku nedůtklivosti, uražené ješitnosti a žárlivosti. Muži jsou v nich zachyceni jako bytosti toužící po výlučném obdivu, které si nerady přiznávají chyby, a to zejména tenkrát, pokud je na ně upozorňují ženy, o něž mají erotický zájem. Tyto Frischovy „psychologické studie“ jsou co do výpovědi velmi upřímné a částečně sebekritické, ono řekněme egomanství je v nich však zároveň klasifikováno jako cosi svým způsobem vyplývajícího z mužské podstaty. Ve Skice jedné nehody cestuje úspěšný chirurg Viktor se svou milenkou po jižní Francii a stále znovu a znovu zažívá pocity znejistění, kdykoli ona pronese nějakou i banální poznámku, kterou si on vysvětlí jako zpochybňování svého počínání či demaskování svých nedostatků, např. pokud jde o mezery ve vědomostech. Postupně vedle ní ztrácí sebevědomí, je podrážděný, uzavírá se do sebe a v myšlenkách se utíká ke svému staromládeneckému životu a své profesi, která se zdá být jediným nezpochybnitelným zdrojem jeho sebeúcty. Skica končí smrtelnou nehodou, ke které dojde proto, že Viktor odmítne vzít na vědomí varování své spolujezdkyně, neboť jí chce dokázat, že „to ví určitě“. (s. 215) Obdobně v povídce Štěstí, napsané ve stylu Dostojevského, zažívá ich-vypravěč Podsnyšev, jakýsi literární dvojník Trusockého³ z Dostojevského románu Věčný manžel, muka žárlivosti, když si je jeho přítelkyně Nataša bližší se svými dvěma bratry než s ním, a ve vypjatých okamžicích pomýšlí dokonce na vraždu.

Frisch dokáže uznat jistou silnou stránku žen oproti mužům, spočívající v rozumnosti a připravenosti pojmout do svého světa více konkrétních lidí. V této poloze se odvíjí i sebereflexe jeho hrdinů, kteří se za svůj nedostatek nadhledu stydí a trpí výčitkami svědomí a sebenenávistí, přitom ale nepřímo vnímají, že to mají ženy snazší, protože je jejich přirozenost nenutí k tomu, aby si svými činy chtěly získat obdiv druhých lidí, takže se do té míry nemusí obávat selhání a odepření uznání. Jeho zpytavým reflexím na téma mužství tak zároveň nechybí nazření, že obstát jako muž je kulturně i osobně obtížný úkol a že je naivní, když si feministky představují, že osvobozují ženy, zatímco je ve skutečnosti „vřazují do kategorií mužského myšlení“. (s. 330)

Skica Sdružení pro dobrovolnou smrt, která je předehrou k Příručce pro členy sdružení z roku 1969 a jejíž jednotlivá pokračování Deníkem prostupují opakovaně až do roku 1968, obráží Frischův zájem o problematiku stárnutí příslušníků moderní západní civilizace. Předchází jí statistika, podle níž „činila průměrná délka života v době narození Ježíše Krista pouhých dvaadvacet let“ (s. 13), zatímco v roce 1975 má být 20 % populace v kategorii starých obyvatel (nad šedesát let). Kostru skici tvoří výčet všech možných, někdy i velmi subtilních projevů stárnutí. Frisch se místy uchyluje k černému humoru, který je samozřejmě třeba chápat jako formu nadsázky – jemu samotnému byla vlastní snaha udržet se co nejdéle v dobré kondici⁴ a jeho Příručka přes svůj poněkud fingovaný stoicismus nezapře melancholický podtón, prozrazující faktický strach ze smrti. Členové mají podle stanov sdružení, pokud u nich začnou příznaky senility – ty jsou sdružením pravidelně monitorovány a testovány na základě pevně zadaných kritérií – překračovat únosnou mez, dobrovolně odejít ze života, jinak jim bude zrušeno členství. Účelem tohoto opatření očividně není vyjádřit na způsob Friedricha Nietzsche neúctu ke stáří – Frisch na jednom místě zdůrazňuje, že výraz „senilní“ není hanlivý a že na něj člověk reaguje jako na hanlivý jen proto, že je zatím ještě tabu –, ale resuscitovat schopnost vyrovnat se s konečností života. Citací z eseje O zkušenosti Michela de Montaigne Frisch dovozuje, že v závislosti na zvyšujícím se blahobytu se člověk smrt snaží oddálit. Ve zkratce – skica Sdružení pro dobrovolnou smrt předestírá, že západní člověk přestává být schopen uvědomovat si sám sebe jako bytost vydanou napospas běhu času a nezvratnosti biologických procesů postupného upadání. Předkládá duchaplný návod, podle kterého lze tyto procesy dešifrovat a přijmout je jako neodmyslitelnou součást života.

Své postřehy Frisch podkládá statistikami, podle nichž se přestárlost častěji vyskytuje u lidí bohatých a mocných, a usuzuje, že tyto lidi na rozdíl třeba od dělníků nebo intelektuálů, kteří jsou schopni se k problému stárnutí postavit čelem, udržuje při životě iluze o jejich nepostradatelnosti, jež je spolu s ekonomickými prostředky na zmírňování obtíží stáří podporuje v nežádoucí horlivosti. Stárnutí vykládá jako proces sestávající z více etap, jež se řídí specifickými zákonitostmi. Lidé, které označuje jako „před-postižené“ nebo „před-senilní“ (tj. lidi okolo čtyřicítky), jsou tak např. údajně „alergičtí na pochlebování gerontů a rádi zdůrazňují odstup, čímž dávají najevo jakoby skromnost“ (srov. s. 120) nebo si na druhých všímají změn způsobených stárnutím a při pohledu na starce se snaží uhodnout, „jak jeho obličej vypadal před třiceti lety“. (s. 121)

Je ale načase pustit se do rozboru těch částí Deníku, které se dají zasadit do obsáhlejších kulturních a historických souvislostí. Co se týče postav osobností spjatých s kulturou a politikou, např. výše zmíněného Bertolda Brechta, přibližuje je Frisch tím způsobem, že nabízí širší interpretační pole jejich jednání a vystupování, takže je nelze jednoznačně hodnotit. V případě Brechta se jako interpretační klíč jeho nemluvnosti, nenápadnosti a nedostatečné zaujatosti sebou samým vedle osobnostních faktorů jeví i jeho marxistický světonázor, v němž není individualitě přisuzován zvláštní význam, nýbrž tu jsme konfrontováni s učením, které jednotlivce hegelovsky včleňuje do kontextu systému. Tomu může platit jednotlivcova zloba nebo jeho loajalita, systém ale jednotlivce vždy překračuje, a přijde-li dějinný otřes (v Brechtově případě druhá světová válka), je úkolem jednotlivce ho od základu změnit. Frisch si všímá Brechtovy nesmiřitelnosti vůči částečné restauraci starých pořádků ve Spolkové republice Německo nebo jeho odporu k sídlišti pro dělníky, stavěném ve Švýcarsku, které tím, že dělníkům zpřístupní komfort, v nich podle Brechta zadusí myšlenku socialismu.

Kam až může takové „konstruktivistické“ pojetí člověka a jeho úlohy v dějinách vést, Frisch ukazuje v líčení své návštěvy Berlína v roce 1950, během níž byl přítomen na inscenaci tragikomedie dramatika z předklasického období hnutí Sturm und Drang Jakoba Lenze (1751–1792) Domácí učitel, po jejímž zhlédnutí byl znechucen „pustotou oslavy“ (s. 37), která následovala. Komunistická ideologie v této souvislosti vystupuje jako organizující princip, který od člověka vyžaduje, aby nové skutečnosti, jež vytváří, viděl výhradně pozitivně, takže ve všem, včetně mezilidské komunikace, je „nucenost“. (s. 38)

Problematice moci se Max Frisch věnuje v záznamech svých cest po východní Evropě, částečně ale i ve fiktivních částech Deníku. Ve Výsleších např. postihuje rozdíly mezi výkonem moci v totalitních režimech a vládnutím v právním státě. V rozhovoru mezi A. a B. se řeší otázka, zdali je omluvitelné reagovat v politickém boji na násilí násilím. To ve své době popíral L. N. Tolstoj,⁵ jehož četbou se B. právě zabývá. Konfrontace A. a B. dává vzniknout přehledu represálií, které oproti totalitním režimům, jež své odpůrce přímo likvidují tím, že je vězní a zabíjí, využívá právní stát a k nimž patří působení těžkostí, pokud jde o budování kariéry, nactiutrhání v tisku nebo odposlechy. A. se snaží B. navést na myšlenku, že i státoprávní represálie jsou svého druhu násilím, B. je ovšem definuje jako „nátlak bez použití násilí“ (s. 68), jehož smyslem je „garantovat ochranu před použitím násilí“. (s. 68) A. nepřestává poukazovat na to, že i v demokracii se lidé podílejí na zločinech a že výroky Tolstého, vyjadřující odhodlání přestat být závislý na komfortu, který vzešel z vykořisťování, mohou být vztaženy na dnešek, jmenovitě na vykořisťovatelský vztah vyspělých zemí k zemím třetího světa.

Dle křesťana Tolstého je skutečná svoboda myslitelná jen tehdy, když se odmítne jakékoli lidské násilí, jež se nazývá vládnutím. B., který ovšem nevěří v anarchii a je naopak přesvědčen o nezbytnosti státu, se domnívá, že právní stát, pokud to vyžaduje historický vývoj, může změnit právo, a že takový krok je nutností pro ty slabší, protože stávající právo, které ochraňuje soukromé vlastnictví, poskytuje těm majetnějším zároveň také moc, což je ostatně důvod, proč mají silní rádi právní stát, který jim umožňuje „zdánlivě nenásilně vládnout“. (s. 71) V kontextu demokracie je zde tedy kladeno rovnítko mezi moc a kapitál. Opakované potvrzování moci majetných většinou ve volbách B. odůvodňuje přáním slabších mít klid. A tak se opět dostává k Tolstému, jenž spatřoval základní omyl politických teorií v předpokladu, že lidi je možné sjednotit a vnutit jim jeden životní řád a z toho vyplývající životní styl (srov. s. 72).

Tolstého úvahy jsou pro A. impulzem k tomu, aby od B. získal stanovisko, jestli je v případě, kdy menšina většině vnucuje svou představu fungování společnosti, ospravedlnitelné protinásilí. B., jehož děsí dlažební kostky, výstřely a požáry, stejně jako vodní děla a střelba do davu, přípustnost protinásilí stejně jako Tolstoj odmítá, uznává ale např. bojkot, jak ho prosazoval Martin Luther King v boji za občanská práva pro černochy. Stále zřetelněji vyplouvá na povrch, že B. je odpůrcem jak revoluce, tak konzervativismu ekonomické moci, zaštiťujícímu se právě právním státem. Od toho B. požaduje, aby se nechal vést rozumem a podporoval reformy, k jejichž realizaci by nebylo zapotřebí násilí.

Z rozhovoru plyne, že stávající právní stát slouží menšině, které se daří zachovávat status quo také díky strašáku násilí, k němuž by mohla sáhnout protistrana. Rubem demokracie se tak stává nesouměrná distribuce majetku a potažmo vlivu, především ale skutečnost, že většina tento stav buď nevnímá negativně a podvoluje se mu, nebo deklaruje připravenost použít násilí, čímž připouští revoluci a následnou instalaci autoritativního režimu. V tom už má volné pole působnosti násilí v té nejsurovější podobě, jak v minulém století potvrdily fašistická a komunistická diktatura.⁶ Frischův apel na rozum a vzdání se touhy ovládat druhé je zároveň obhajobou myšlenky právního státu, který říká rozhodné ne jak zločinnosti totalitních režimů, tak svévoli nadmíru chtivých jedinců, kteří právo mohou zneužívat ke svému obohacování.⁷

Kniha Deník opravdu svědčí o eminentním zájmu svého autora o stěžejní politické a ekonomické otázky. Vzhledem k době svého vzniku věnuje podstatnou pozornost hrůzám stalinismu. Krátký text Dodatek k cestě vypovídá o překladatelce anglického romantického básníka Lorda Byrona, která byla bez udání důvodu deportována do lágru, odkud ji po osmi letech jako nevinnou propustili. Frisch se ovšem o poměry v zemích východního bloku zajímá v tom nejširším slova smyslu a jeho pohled je sice převážně kritický, zároveň ale také vcelku střízlivý a tím pádem neinklinující k paušální démonizaci. Při své návštěvě Sovětského svazu zaznamenává chudobu a stísněnost životního prostoru. Ve Varšavě se mu situace jeví o něco lepší, současně také zaznamenává, že Poláci mají na rozdíl od Rusů schopnost sebeironie. Rus Boris, chudý lektor, se kterým se Frisch setkal v Oděse, v něm probouzí sympatie, nejspíš proto, že od něj odmítne přijmout 630 rublů, protože peníze uznává pouze jako odměnu za práci. Švýcarský profesor, o němž je v Deníku zmínka, konstatuje, že socialistická Varšava je „chudá, špinavá, bezútěšná, atd.“ (s. 45) Potomek z velkostatkářské rodiny a katolík, který za války pobýval v koncentračním táboře, nevyjadřuje souhlas s nynější politickou linií, přiznává ale, že ačkoli se sedlákům z jeho někdejšího velkostatku nežije dobře a některým se vede i hůře, je na tom devadesát procent lidí lépe než dříve.

K tomu se připojují další hodnocení situace v socialistických zemích, mj. také v Československu, do něhož Frisch zavítal v roce 1967 a kde byl na jednom pražském sídlišti ve výstavbě svědkem nedostatečné péče o příjezdové komunikace, stejně jako si uchoval krušnou vzpomínku na zákaz navštěvovat lékařské kongresy na Západě, uvalený na československé lékaře, nedostatečnou vybavenost nemocnic odbornou literaturou nebo na přeplněnost jejich pokojů. Tak se na stránkách Deníku setkáváme s hlášením o nedostatcích „vlastnictví lidu“ (s. 62), jejichž reflexe je nepřímo zastoupena rovněž v textu Curych, kde Frisch hovoří s malířským mistrem o nespolehlivosti a řídící nekompetentnosti běžných zaměstnanců. Socialistický systém se tak jeví jako odsouzený k nezdaru už na základě skutečnosti, že poskytuje pracovníkům na nižších pozicích, kteří o ničem nerozhodují a nic od základu nevytvářejí, práva, která oni zneužívají. Brechtovy naděje, vkládané ve vůdčí potenciál dělnické třídy, se tak vyjevují ve své iluzornosti.

Frisch v Deníku usiluje o stálé a dalo by se říci fundované postihování rozdílů mezi kapitalismem a socialismem. Největší přínos mají v tomto ohledu zprávy o cestách do Sovětského svazu a Spojených států amerických, dvou hegemonů studené války. Její dynamiku Frisch opakovaně zpřítomňuje mj. zaměřením na válečný konflikt ve Vietnamu nebo soutěžením v oblasti vesmírných letů. Asi nejmarkantnějším rysem popisů jeho návštěv Sovětského svazu je zvýšená koncentrace na cenzuru. Nesvoboda slova vyplouvá na povrch při debatách s představiteli sovětské kultury a už v zárodku ničí jakýkoli pokus o diskusi. Je patrné, že umělci vesměs tlumočí to, co od nich systém očekává, takže se smiřují s postavením loutek. Pouze zdánlivá otevřenost se ukazuje např. během Frischových rozhovorů se sovětským spisovatelem Iljou Erenburgem⁸ v Praze a se sovětským dramatikem S. V. Michalkovem v Moskvě, kde Frisch dospívá k následujícímu vhledu: „Protiřečit nemá smysl. Zkusil jsem to. Chválím jen to, co chválit lze; i takové věci existují. Neodpovídám jinak, než bych odpovídal i jinde. Moje lež vězí v mlčení. […] Správné je to, co je oficiální.“ (s. 135) Na tato pozorování navazuje reflektováním setrvalého sklonu jemu přidělené tlumočnice Sofie zkracovat a mírnit v jeho projevu vše, co je nepatřičné.

Coby vystudovaný architekt Frisch zajímavě zprostředkovává obrazy výstavby sovětských měst, přičemž vzhledem k tomu, že v nich vznikají převážně panelové domy,⁹ architektonické úsilí sovětského člověka shrnuje strohou charakteristikou „gigantická nuda“ (s. 138) a poznamenává: „To, co vidím, se bohužel pochválit nedá: fádní a ohyzdné a bez nápadu, nestačilo by to ani na diplomovou práci, avšak toto je realizace.“ (s. 139) Na druhou stranu není slepý vůči těm stránkám sovětské reality, které lze zakoušet pozitivně, jako například vědecké nadšení a ideovou nezatíženost pracovníků výzkumného centra v sibiřském Novosibirsku, v jejichž chování není „žádná východo-západní hysterie“. (s. 145)

Z Frischových dobových reflexí a jeho výkladu dějin promlouvá jasný pokus o racionální přístup, spočívající v příklonu ke kauzálnímu myšlení. Snad tu také v duchu poválečného humanismu a vlny anti-autoritativního hnutí, spadajícího do šedesátých let, kdy Deník vznikl, stále ještě nachází uplatnění osvícenecká víra, že by, pokud by se podařilo změnit lidské myšlení, mohla kultivovat i společenská praxe. Ukázkovým příkladem je Frischova připravenost být kritický nejen k zemím komunistického bloku s jejich neoddiskutovatelnou nesvobodou, technickou zaostalostí, materiálním nedostatkem, zato ovšem horečným zbrojením, nýbrž postihovat i stinné stránky na druhé straně konfliktu. V souladu s tím Frisch např. antikomunismus v USA v době McCarthyho charakterizuje jako „antikomunismus bez znalosti toho, co komunismus chce, ve spojení s represivním patriotismem“ (s. 278) a tomuto patriotismu atestuje obdobné vlastnosti jako švýcarskému patriotismu.¹⁰ Je také seznámen s faktory, které vedly ke vzniku a etablování komunismu a které jsou tematizovány ve fiktivních výsleších. Tak návštěvu muzea s dokumenty ze života Maxima Gorkého v Moskvě uzavírá myšlenkou, že utrpení v carském Rusku „vysvětluje revoluci víc než srovnávání s dnešním Západem; nutnost oné revoluce a její krutost“. (s. 142)

Postřehy z cest po Spojených státech mají také výrazně politický rozměr. Ve Frischově popisu návštěvy v Bílém domě v době eskalace války ve Vietnamu, plánované invaze americké armády do Kambodži a masivní vlny studentských protestů se otevírá pohled do centra řízení demokratické části světa, na jehož vrcholu v té době stojí prezident R. M. Nixon, jemuž dělal poradce pozdější laureát Nobelovy ceny za mír H. A. Kissinger, známý svou politikou ústupků Sovětskému svazu. Frisch se zaměřuje hlavně na osobnost intelektuála H. A. Kissingera, nacházejícího se v nelehkém postavení, neboť musel před kritickou veřejností ospravedlnit válečné kroky USA, a v neposlední řadě také na atmosféru v Bílém domě, který vykresluje jako ztělesnění maloměstské idylky. Do popředí vystupuje láska ke klidu a dobrému vkusu, prověřenému tradicí, v níž byla hybnou silou dějin aristokracie. Avantgardní umělci jako Mark Rothko¹¹ nebo Roy Lichtenstein¹² zde tudíž nemají místo. Zmínkou těchto dvou jmen je zjevně činěna narážka na spojení umělecké avantgardy a revolučních hnutí, typické pro dvacáté století.¹³

Frisch – věren své roli kritického intelektuála – za decentností Bílého domu nicméně odkrývá strategii moci, která ve snaze zakamuflovat realitu ekonomického „vykořisťování jiných národů“ (s. 269) zaujímá distanci od všeho, co by mohlo evokovat sílu a vliv, neboť „kolosální je pouze realita“. (s. 266) Ve Washingtonu důmyslněji než v Sovětském svazu, kde rozsah a závažnost stalinistických zločinů už nic takového ani nedovolují, přebírá nadvládu zdání, takže je pochopitelné, že i Frisch považuje za zbytečné klást zásadní otázky ohledně moci a jejích cílů, které mu tanou na mysli, popřípadě registruje tendence svých hostitelů stáčet hovor na osobní témata, aby se nemuselo hovořit o obecnějších a důležitějších věcech.

Na závěr je nutné krátce se věnovat těm Frischovým reflexím, které se vztahují k literatuře. V Deníku nechybějí úryvky z dobových dokumentů ilustrujících, jakými koncepty a představami se v šedesátých letech na Západě řídila literatura a jak na to reagovala obec konzervativních kritiků. Z úryvku proslulého proslovu germanistyEmila Steigera, proneseného u příležitosti udělení ceny města Curychu dne 17. 12. 1966, hovoří rozčarování nad termínem „angažovaná literatura“. Steiger ji staví do protikladu k představě literatury zbavené sociálních funkcí, která jediná je nadčasová a nestává se prostředkem mimoliterárních účelů. Je zřejmé, že jeho odmítání „zvrácené vůle k pospolitosti“ (s. 57) nerezonuje s pojetím literatury, ke kterému se v duchu socialistického realismu hlásili mnozí autoři ve východní části Německa. V prvé řadě se ovšem jedná o důrazné odmítnutí literárních textů západních autorů, situovaných v prostředí lidí pohybujících se na okraji společnosti, které Steiger obviňoval z perfidnosti a nekulturnosti. Není od věci zmínit, že Frisch během Steigerova vystoupení v curyšském Schauspielhausu vystupoval jako jeho odpůrce a v Deníku ironicky poznamenává, že je „konečně opět možné říkat, že zvrhlá literatura existuje“ (s. 56), čímž evidentně naráží na cenzurní zásahy národních socialistů ve Třetí říši.

Další neméně důležitou součástí Deníku jsou úvahy o literatuře, např. o divadlu nebo o psaní v ich-formě, kde se Frisch profiluje jako autor kladoucí si otázky ohledně technik psaní a sdělitelnosti světa. Divadelní hra je například chápána jako žánr, který není mimetický, nýbrž v pravém slova smyslu poetický, protože umožňuje to, co život ve své historičnosti nedovoluje, jako zrušení kontinuity času a podobně. Divadlo by tak nemělo předstírat, že imituje realitu, nýbrž řečeno s Martinem Walserem uznat, že znázorňuje svět „uvnitř našeho vědomí“. (s. 79)

Zamyšlení nad psaním v ich-formě se zabývá otázkou, v čem spočívá rozdíl mezi používáním třetí a první osoby, a dospívá k představě, že součástí třetí osoby se stává to, co „já“ o sobě v obavách z indiskrétnosti zamlčuje, jakkoli indiskrétnost se vlastně týká i čtenářů, protože osobní je zároveň to obecné. O indiskrétnosti je řeč ještě v souvislosti s řešením otázky, jestli není netaktní psát v deníku o druhých lidech. Max Frisch se evidentně obává, že to netaktní je, a uvádí, že cenou za takovou mlčenlivost je „hypertrofie egocentričnosti“ (s. 277) nebo, aby jí unikl, „hypertrofie političnosti“. (s. 277) V Deníku skutečně nenalezneme žádné informace z autorova soukromí, v nichž by figurovaly reálně žijící osoby, s nimiž ve svém běžném životě přicházel do styku. Jsou v něm pouze zmínky o známých osobnostech, které však neprozrazují nic, co by mělo zůstat utajeno. Ostatní postavy jsou buď vymyšlené, nebo mají vesměs charakteristiky anonymního člověka z davu. Frischovi se tak Deníkem podařil velmi artificiální počin, který může sloužit i jako unikátní zdroj informací o dvacátém století.

Bylo by z více důvodů neúnosné rozepisovat se o dalších aspektech Frischova Deníku, v knize se například nachází ale i celá řada kratších textů, která ukazuje myšlení a vnímavost Maxe Frische v nových fasetách. Čtenář by si však měl úsudek utvořit už sám.
 

1. Např. zkratky SDE: Der Sozialistische Deutsche Studentenbund – německý Socialistický studentský svaz v NSR na straně 101. Jeho členy byli mj. Ulrike Meinhof, pozdější aktivistka teroristické Frakce Rudé armády, nebo Ralf Dahrendorf, sociolog a politolog, bývalý poslanec Bundestagu a ministr ve vládě NSR. Rozhovor s Ralfem Dahrendorfem z roku 1996 je možné si přečíst v knize Obavy a naděje, Rozhovory o budoucnosti (MF, 2004) polského novináře J. Żakowského, která obsahuje rozhovory s významnými osobnostmi světové vědy a myšlení. Dahrendorf např. vyjadřuje obavu o osud svobody v Evropě a poukazuje na redukci sociální péče a uvadání solidarity. ^zpět
2. Jedná se přitom vesměs o odstup, který by bylo s odvoláním na Frischův text Příručka pro členy sdružení, zahrnutý do svazku, možné interpretovat jako narůstající sebeuvědomění zlatníkovy ženy, která se tím, jak stárne, stává netečná k jeho mužným gestům. Frisch byl toho názoru, že ženy s přibývajícím věkem získávají nad muži dominanci, protože se na rozdíl od nich dříve zbavují sexuality (s. 167). ^zpět
3. Tato postava, jako i jiné Dostojevského postavy, vykazuje vlastnosti „podzemního člověka“, v němž se sváří temné stránky se sebereflektujícími momenty. ^zpět
4. To dokládá v češtině právě vydaná Frischova kniha Z berlínského diáře (Archa, 2015). ^zpět
5. Tolstoj v roce 1908 kritizoval stávající situaci v carském Rusku, především uplatňování násilí ze strany carské vlády, zároveň však v žádném případě nepřipouštěl akceptovatelnost protinásilí. ^zpět
6. S obdobnou perspektivou se můžeme setkat v knize Kapitál, Plaidoyer pro člověka (Academia, 2013) mnichovského biskupa a kardinála Reinharda Marxe (1933), který v návaznosti na myšlenky svého jmenovce Karla Marxe, proti jejichž politické realizaci se současně staví, odmítá komunistický systém, připouští ovšem, že k jeho vzniku vedla obrovská sociální nespravedlnost, kterou s odvoláním na křesťanské zásady odsuzuje a vyslovuje se pro kapitalismus na sociálním základě. ^zpět
7. Právě Tolstoj všem vládcům světa vytýkal, že si pro své „hanebné počínání“ (s. 73) vymýšlejí „vyšší pohnutky“ (s. 75). ^zpět
8. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem a symbolismem, za druhé světové války psal nenávistné texty zaměřené proti Němcům bez rozdílu. Zemřel v roce 1967. ^zpět
9. Narážka na předchůdce architektury sídlištního typu, francouzského architekta Le Corbusiera, se nachází ve Frischově připomenutí svého profesora architektury v Curychu Friedricha Hessa, který v duchu nacionálního socialismu Le Corbusierovi vytýkal „kulturní bolševismus“. (s. 172) ^zpět
10. V Deníku 1966–1971 se Frisch na Švýcarsko příliš nekoncentruje, glosuje ale např. malou ochotu Švýcarů zúčastňovat se levicových demonstrací, popř. jejich tendenci bez rozdílu je spojovat s komunismem a Moskvou (s. 312). V jiných souvislostech kritizuje propojení kultury a moci peněz, manifestující se např. tím, že v nové správní radě Schauspielhausu v Curychu poté, co buržoazní tisk překazil obrat divadla doleva, nezasedá žádný divadelník, zato ovšem „ten či onen bankéř“. (s. 277) ^zpět
11. Narodil se v roce 1903 v Rusku. Zemřel v roce 1970. V roce 1913 společně s rodiči emigroval do USA. V počátcích své výtvarné tvorby se věnoval expresionismu, později se dostal k abstrakci. V San Franciscu se setkal s filozofií Dálného východu a ze své tvorby začal vylučovat intelektualismus. Jeho obrazy vyjadřují vnitřní pocity. ^zpět
12. Narodil se v roce 1923 v New Yorku. Zemřel v roce 1997. Vytvářel obrazy ve stylu pop artu, ovlivněné reklamou a komiksovým stylem. ^zpět
13. Jiří Stromšík ve své studii Avantgarda a revoluce uvádí, že avantgardy jsou výrazně orientovány na budoucnost a zavrhují vše minulé a tradiční (Svět literatury, s. 55). ^zpět

Použitá literatura:

1. Frisch, Max: Deník 1966–1971, Archa, Zlín 2014
2. Frisch, Max: Z berlínského diáře, Archa, Zlín 2015
3. Żakowski, Jacek: Obavy a naděje, Rozhovory o budoucnosti, Mladá Fronta, Praha 2004
4. Marx, Reinhard: Kapitál, Plaidoyer pro člověka, Academia, Praha 2013
5. Svět literatury, Časopis pro novodobé literatury, číslo 35, Univerzita Karlova, Praha 2007