Oceňovaná slovenská grafička a ilustrátorka Katarína Macurová nepotřebovala k převyprávění příběhu o hledání přátelství více než dvě stě slov. Detaily totiž vylíčila unikátními ilustracemi, které vznikaly za pomoci 3D softwaru.

Příběh Zajíčkovy cesty je docela prostý. Hlavní protagonista, bílý zajíček, jednoho dne zjistí, že je jiný než lední medvědi, mezi kterými vyrůstal. Je z toho smutný, a proto se vydá na cestu, aby si našel kamaráda, který bude stejný jako on – či spíš který bude mít stejný stín. Opustí polární krajinu, v níž příběh začíná, a putuje do Indie, do Číny. Bloudí, nenachází, hledá dál, až se ocitne na louce, kde se setká s hnědým zajíčkem. Ten má stejný stín jako on, a tak se z nich stanou nerozluční kamarádi.

Poselství tohoto příběhu, který nakladatel doporučuje malým „čtenářům“ od tří let, asi budou muset předčítající těm zvídavějším vysvětlovat a dojde nejspíš na slova, že někdy nejsou věci takové, jakými se zdají být, a že důležitější než povrch (stejná bílá, jenže jednou na kožichu bengálského tygra, jindy na labutím peří či na těle housenky bource) je to, co se pod ním skrývá (zajíček, i když jednou bílý a jednou hnědý). Dospělákům se přitom možná mihne hlavou, že zajíček na té cestě světem hledá svou identitu a dopracovává se k sebeuvědomění a že za „rozlehlou loukou“, kde nakonec najde kamaráda, kolikrát ani do Indie, ani do Číny jezdit netřeba. Všechny ale nepochybně zaujme pozorování a porovnávání stínů a děti inspiruje k nekonečným stínohrám. Na textové složce ovšem tento svérázný bilderbuch nestaví.

Podstatná je vizualizace příběhu, již tvoří počítačové modely jednotlivých scén. Stylizovaná krajina v tlumených barvách a hranatá, z mnoha plošek seskládaná těla zvířat, připomínající osekané krystaly, působí značně uměle, a přesto v úhrnu ilustrace okouzlí svým poetickým pojetím. Nejpůsobivější je mohutný stín polární lišky a hledajícího ušáka na stěně jeskyně – neomylně vtahuje do příběhu Platónovo podobenství a učení o světě idejí. Macurová při tvorbě ilustrací uplatnila také filmařské intence – důvtipně pracuje s opozicí celkového pohledu na scénu a detailního záběru kamery, hloubkou ostrosti a úhlem nasvícení, který někdy docela překvapivě převádí 3D figurky na dvourozměrný stín.

Promyšlenost obrazového ztvárnění prozrazuje také uplatnění výmluvných metafor: stín tygra reprezentují tlapy s ostrými drápy, putování zajíčka světem naznačuje ruksak i jeho rozmanité pokrývky hlavy – počínaje ušankou v kraji věčného sněhu a ledu přes leteckou helmu, když na rogalu míří do Indie, až k čínskému slaměnému kloboučku.

Expozice příběhu je sice poněkud dada – v chladné, našedle tyrkysové prázdné krajině stojí oblečený zajíček před armádou toporně působících ledních medvědů a tato mírně strašidelná scenérie je opatřena popiskem „Zajíček odmala vyrůstal mezi ledními medvědy“ –, zato bez vytáček a zbytečného vysvětlování vtahuje do děje. Odráží zajíčkovu úzkost a osamělost, efektně kontrastuje s přátelským happyendem na rozkvetlé louce.

Zajíčkova cesta zřejmě nikdy nevstoupí do literárního kánonu, ale je to pozoruhodný příklad inovativního přístupu ke knižní ilustraci a netradiční četbě pro nejmenší.