V roce 2014 vydalo nakladatelství Havran překlad románu rumunského spisovatele Livia Rebreana Adam a Eva. Český čtenář tak má díky skvělému překladu Jiřího Našince možnost seznámit se i s poněkud odlišným stylem tohoto spisovatele, kterého z předchozích překladů do češtiny může znát převážně jako autora ryze realistických románů a novel.

Tento román s fantaskními prvky poprvé vyšel v Rumunsku v roce 1925 a znamenal jistý předěl v autorově tvorbě. V té době byl Rebreanu známý díky řadě povídek a hlavně díky dvěma románům Ion (1920, česky 1929 – překlad Marie Kojecká a 1980 – překlad Zdeněk Hrůša) a Les oběšených (1922, česky 1928 a 1960, překlad Marie Kojecká). V těchto prvních románech autor čerpal témata ze soudobého života v Rumunsku a ze skutečných událostí první světové války, které se ho osobně dotkly. V Ionovi, který je označován za vůbec první moderní rumunský román, se zabýval problematikou společenských poměrů na sedmihradském venkově na počátku století, v Lese oběšených realisticky vylíčil kruté absurdnosti, které s sebou válka přinesla. Po dvou realistických románech tedy Rebreanu přichází s textem úplně jiným – fantastickým románem s romantickými prvky, založeným na originální náboženské představě světa. Je zajímavé, že zatímco první dva autorovy románové počiny byly do češtiny přeloženy během pár let od svého vzniku, Adam a Eva si na svůj překlad musel počkat téměř devadesát let.

Hlavním tématem románu je věčné, jednotlivý život přesahující hledání dokonalého protějšku, které autor podává skrze motivy předurčené lásky, nesmrtelnosti duše a jejího převtělování. Podle představy, kterou Rebreanu v románu rozpracovává, má každý člověk k dispozici sedm pozemských životů (reinkarnací), během kterých se snaží nalézt jedinou jemu určenou spřízněnou duši a pouze jejím prostřednictvím může dosáhnout dokonalého stavu či naplnění své existence. Tato představa se zakládá na jedné z řečí Platónova dialogu Symposion o Erótu a lásce, kde se mimo jiné vypráví mýtus o tom, že původní lidé ztělesňovali androgynní spojení mužské a ženské poloviny (každý měl osm končetin, kulovité tělo a hlavu se dvěma obličeji). Bohové je však jako trest za pýchu rozdělili – každý z dnešních lidí je tak jen polovinou někdejší bytosti, a aby se mohl aspoň částečně vrátit do stavu původní úplnosti, hledá svůj odpovídající protějšek, hnán právě mocí boha Eróta.

Rebreanu román vystavěl jako soubor sedmi povídek, jejichž tematickou souvislost a důmyslně propracovanou stavbu čtenář rozkrývá až postupně. Sedm kapitol doplňuje Počátek a Konec, tvořící dějový rámec, nadstavbu, která je však úzce propojena hlavně se sedmým, konečným příběhem. Hlavním hrdinou románu je bukurešťský profesor filozofie Toma Novac. Setkáváme se s ním v Počátku, v sedmé kapitole a v Konci. Toma leží smrtelně zraněn v nemocnici, poté co ho postřelil žárlivý manžel jeho vyvolené Ileany, a v deliriu postupně znovuprožívá všechna svá předchozí vtělení. Každá kapitola má vlastní příběh a postavy a odehrává se v různých historických dobách a místech světa. Hlavního hrdinu postupně vidíme ve staré Indii, v Egyptě, v Sumeru, v antickém Římě, ve středověkém Německu, ve Francii za revoluce a nakonec v Bukurešti na počátku dvacátého století. Jednotlivé kapitoly nesou jména svých hlavních ženských postav (Navamálika, Iset, Chamma, Servilia, Marie, Yvonne, Ileana) a každá je uvozena krátkým odstavcem popisujícím nové vtělení duše. Dějově spolu kapitoly nesouvisejí, v každé z nich se však – ač na jiném historickém pozadí – odvíjí stejné dějové schéma: hlavní hrdina v bytostné touze spojit svůj život s osudovou ženou neváhá dát všanc svůj život. První setkání muže a ženy pokaždé provázejí pocity předurčenosti, stavy déjà vu a procitnutí z nevědomosti – hrdinové vědí, že ačkoliv se dosud nikdy neviděli, znají se od věků. Vysilující hledání lásky je doprovázeno fyzickým utrpením – hrdina téměř vždy sejde se světa krutou násilnou smrtí, aniž dojde k naplnění vztahu s vyvolenou ženou.

Protipólem Tomy Novaca a jeho partnerem v diskusi o principu sedmi životů a hledání protějšku je postava staříka Alemana, bývalého středoškolského profesora. Jeho ústy se dozvídáme o systému sedmi vtělení duše, kterých je zapotřebí pro nalezení duchovní dokonalosti a návratu do božské jednoty. Aleman je současně svědkem příběhu Tomova hledání, podporuje ho a nakonec přihlíží naplnění jeho sedmého života a završení jeho pozemské existence.

Celým románem prostupuje symbolika čísla sedm, které je „považované za posvátné ve všech dobách, u všech národů a za všech okolností“ (str. 250). Najdeme ho v samotné formální struktuře románu, ale také v řadě odkazů v každé kapitole – hrdinové putují sedm měsíců, dítě se narodí sedmého dne, Toma se s Ileanou setká po sedmi dnech, číslice sedm se objevuje v datu jeho smrti atd. Toto lpění na číselné symbolice ještě silněji podtrhuje pocit, že žádná událost v jednotlivých životech není výsledkem náhody, ale že všechny vycházejí z osudového rámce a mají v něm své místo i význam.

Rebreanova kniha má v dobové literatuře neobvyklou formu sedmi spojených příběhů, která stojí uprostřed mezi žánry (samostatné) povídky a románu. Taková struktura ovšem klade na autora zvláštní nárok: na jednu stranu má čtenáři zprostředkovat sedm variací na stejné dějové schéma, které dává celé knize jednotu, na druhou stranu musí jednotlivé příběhy od sebe odlišit, rozrůznit, aby nezapadl do mechaničnosti a čtenáře nenudil. K tomu účelu Rebreanu používá barvitých historických kulis, do nichž jednotlivé povídky zasazuje a které skládá z bohatých detailů – tato barvitost je možná také odpovědí na kritiky jeho předchozích děl, které mu vyčítaly, že není schopen vybřednout z autobiografického rámce (viz doslov Jiřího Našince, str. 273); překlad všech těchto historických reálií připravil překladateli jistě nejednu horkou chvilku, vypořádal se s nimi ale se ctí, důkazy najdeme v každé kapitole: „Stranou postával velký puróhita, hlavní obětník královského domu, obklopen obětníky s věděním bahvrča, pěvci veršů sáman, mírnými udgátary, dále pak úpravci oběti, učedníky školy Jadžurvédy a konečně strážci veškerých obětí, neúprosnými atharvy, opatrovníky toho, co se stalo, a dosud nenaplnilo“ (str. 41). Kromě toho se mění také sociální konstelace v jednotlivých povídkách: osudovou dvojicí je jednou písař a dcera správce státního pokladu, poté správce a faraonova milenka, písař a dvanáctiletá dívka, pán a jeho otrokyně, mnich a obraz panny Marie, lékař a jeptiška odsouzená na smrt a konečně profesor filozofie a manželka ruského důstojníka. Navíc určitým vývojem – od pastýře k profezorovi filozofie – prochází také sama centrální postava.

Na otázku, kterou ze svých knih má nejraději, Rebreanu vícekrát odpověděl, že je to právě Adam a Eva, protože „je v ní více naděje, ne-li dokonce útěcha“ (L. Reberanu, Mărturisiri, 1932). Možná se také snažil nalézt odpověď na zážitek silného déjà vu, které pocítil při setkání s neznámou ženou v Jasech a které pravděpodobně bylo jedním z podnětů ke vzniku tohoto románu. Je tedy určitým paradoxem této sevřené sbírky povídek – a Rebreanovým drobným vítězstvím nad kritikou jeho předchozích textů –, že ač psána jako odpověď na výtky přílišné autobiografičnosti a zdánlivě na zcela odtažité téma, stojí přece jen pevně zakotvena v jeho životě a prožívání.