V loňském roce se připomínala hned dvě kulatá výročí: roku 1922 byla objevena hrobka faraona Tutanchamona a roku 1822 Jean-François Champollion rozluštil hieroglyfy. Obě tyto připomínané události se staly podnětem ke vzniku bilanční knihy 200 let egyptologie: Archeologické vykopávky, slavné objevy a egyptologové. Známý egyptolog Miroslav Verner v ní představuje hlavní milníky svého oboru, přičemž připomíná i přínosy egyptologie české. Jeho vyprávění zaznamenala a do souvislého textu upravila novinářka Ivana Faryová. 

Řek fascinovaný Egyptem

Vernerův výklad se nejprve vrací do mnohem hlubší historie: začíná úpadkem staroegyptské moci, kdy se původní egyptská kultura a identita postupně rozplývala v multikulturním prostředí východního Středomoří. Staří Řekové si přitom kultury Egypta považovali a někteří jím byli až fascinováni. Historik Hérodotos, který Egypt navštívil okolo roku 450 před Kristem, jej označil za zemi divů, které nemají ve světě obdoby. Řekové jej často považovali „za obdivuhodnou a tajuplnou zemi úžasných staveb a učenců mimořádných vědomostí, ale také tajemných náboženských rituálů a záhadného písma, kterému mohli rozumět pouze zasvěcení. Egypťany mimo jiné považovali i za vynálezce písma.“ Když ovšem egyptští křesťané, Koptové, přijali řecké písmo, časem začali hieroglyfy považovat za zavrženíhodné čarodějnické symboly, „vždyť se mezi nimi vyskytovaly obrazy hadů, štírů, krokodýlů, šelem a dalších nestvůr“.

Ve středověku byl Egypt vnímán hlavně v biblickém kontextu, například pyramidy byly vykládány jako sýpky Josefovy, jak vysvětluje třeba kniha Hany Navrátilové Egypt v české kultuře přelomu devatenáctého a dvacátého století (Set Out 2001). Až renesance opět začala o starověký Egypt jevit větší a autentičtější zájem. Egypt se pro některé tehdejší vzdělance opět stal zdrojem hluboké moudrosti a velkého vědění. Zájem ovšem Evropa projevovala hlavně o mumie, a to kvůli přesvědčení, že představují účinné léčivo. Drtily se na prášek, který se podával na různé neduhy; obzvláště žádané prý byly mumie panen. (Dodejme, že praxe neuctivého zacházení s ostatky a přímo jejich mletí u nás našla ohlas v románu Petra Stančíka Mlýn na mumie, zasazeném ovšem do mnohem pozdější doby.)

Výhrůžky a vandalismus

Teprve poté následoval věk vědecké egyptologie, přičemž prostřednictvím jejích objevů kniha na přeskáčku odkrývá i historii starověkého Egypta. Svoje předchůdce egyptology přitom Verner líčí často kriticky: z dnešního hlediska si počínali kořistnicky či vandalsky, při stavbě vlastních obydlí někteří neváhali využít například sušené cihly z okolních méně významných starověkých hrobek; a na okenní rámy, dveře a nábytek dokonce dřevo z rakví.

Jednotlivé evropské mocnosti spolu často soupeřily a kvůli jejich hašteření někdy osud nalezených památek nebo jejich dokumentace takřka visely na vlásku. Například roku 1801 Egypt dobyli Britové. Ten byl předtím obsazen Francouzi, jejichž vědci tam prováděli výzkum. Francouzům sice bylo umožněno vrátit se domů, ale na místě měli Britům odevzdat vše, co během svého tažení v Egyptě nejen získali, ale i zdokumentovali. Památky vydali, ale když došlo na předání vědecké dokumentace, Francouzi se vzepřeli. Shromáždili totiž obrovské množství různých měření, popisů památek, nejrůznějších nákresů či kopií textů. Pohrozili, že pokud budou Britové na předání dokumentů trvat, raději vše spálí. Britové se nakonec zalekli, protože hrozilo, že za zničení dokumentů ponesou historickou odpovědnost.  

Někdy vyprávěné historky působí i humorně. Například když se francouzský egyptolog Émile Prisse d’Avennes (1807–1879) dozvěděl, že se Němec Karl Richard Lepsius hodlá v Karnaku zmocnit slavného seznamu králů ze síně chrámu Thutmose III., rozhodl se ho předběhnout. Což se mu povedlo. Lepsius pak náhodou přišel Francouze pozdravit na jeho loď, kde byl pozván na kávu. Při jejím přátelském popíjení na palubě seděl nic netušící Lepsius na bednách s oním seznamem králů, pro který měl namířeno do Egypta… 

Verner ale připouští, že práce egyptologů nikdy nebyla snadná. Už proto, že již ve starověku docházelo k loupení v královských hrobech, a to nejen vykradači hrobů, ale dokonce i z rozhodnutí tehdejších úřadů: „Hrobky byly vykrádány, aby pomohly naplnit státní pokladnu.“ Některé části pohřební výbavy pak byly recyklovány: později byly znovu použity při oficiálních pohřbech faraonů. Někdy i s původními nápisy, z čehož byli pozdější badatelé pochopitelně silně zmatení.

Trnitá cesta objevitelů

Dnes je možné vidět nespočet filmových dokumentů, které ukazují, jak dané památky vypadají v současnosti zvenku i zevnitř, případně jak asi vypadaly v době, kdy byly postaveny. Recenzovaná kniha ovšem přístupně a srozumitelně vysvětluje, jak trnitá byla často cesta k jejich objevení. A jaké pohnutí asi prožívali Evropané, kteří je prvně spatřili. Kupříkladu když zmíněný francouzský expediční sbor, který později podlehl Britům, poprvé dospěl na dohled Théb a vojáci uviděli velkolepé panorama rozvalin chrámů v Karnaku a Luxoru, „zastavili se a v úžasu začali spontánně tleskat“. 

Verner občas přibližuje i to, co ovlivňovalo mezinárodní věhlas jednotlivých objevů: například ty z doby před druhou světovou válkou se příliš neproslavily, protože Evropané tenkrát prostě měli jiné starosti. Prozrazuje, jakými prostředky se snažili pozornost povzbudit někteří novináři či sami egyptologové; třeba rozšířením fámy o údajné kletbě faraonů. Škoda, že v tomto směru není kniha obšírnější a nenastiňuje i vývoj vnímání starého Egypta v duchu soudobé ezoteriky nebo v souvislosti s teoriemi o mimozemšťanech, což svérázně navazuje na zmíněné pojetí Egypta coby nositele odvěké moudrosti, jak ukazuje třeba kniha Egyptomania: A History of  Fascination, Obsession and Fantasy (Reaktion Books, 2016). Součástí vědecké egyptologie totiž může být i vyrovnávání se s pseudoteoriemi. 

Kniha 200 let egyptologie také nastiňuje, před kolika záhadami starého Egypta její představitelé ještě stojí. Ale i kdyby je hypoteticky všechny vyřešili, nadále budou moct sledovat, jakých podob dnes nabývají zvláště zmrtvýchvstalé mumie, které se v řadě filmů mají někdy až příliš čile k světu… Což už jsou ovšem náměty na další knihy.