„Svatbu můžeme posuzovat jako přechodový rituál, tradiční zvyk, příležitost k oslavě anebo prostou formalitu, která potvrdí, co k sobě lidé cítí, ovšem hlavně by měla být dobrodružstvím – událostí, která překračuje obyčejnost všedního dne. Nemusí to být dobrodružství adrenalinového typu, ale prostě smysluplný prožitek.“ To píše ve své knize Dobrodružství zvané svatba její autor Petr Samojský. Od roku 2002 působí jako duchovní Pražské obce unitářů, tutéž funkci předtím zastával v americkém Coloradu. V této roli už oddával nejeden pár, přičemž v publikaci vychází právě z této zkušenosti.

V knize vzpomíná zvláště na nekonvenční obřady, které celebroval. Například na svatbu, která se v duchu Járy Cimrmana odehrávala v obráceném pořadí: na začátku byly gratulace, na konci přivítání. Nebo referuje o obřadu, při němž nevěstě spadl prsten do řeky a až ke konci jej k překvapení většiny přítomných vylovil připravený potápěč. Ještě zajímavější asi byl ceremoniál, kdy měl Samojský číst povídku, kterou společně sepsali ženich a nevěsta a která měla symbolicky vyjadřovat průběh jejich známosti a vztahu. Vyprávěla o dvou upírech, kteří při náhodném seznámení v kempu zjistí, že mají stejnou krev, tentýž typ motorky a jsou oba vegetariáni. Během dalších svateb, jichž se autor účastnil, si snoubenci vybírali i některé další netradiční texty, například úvod do středověkého šermu nebo část provolání k lidu Fidela Castra. Autor popisuje i to, jakými různými způsoby se dnešní snoubenci vyrovnávají se svojí nechutí či odporem k tradičnímu svatebnímu obřadu: jeden mladý muž prý slib skládal sice v perfektním obleku, ale bos, aby alespoň takto projevil svoji svobodnou vůli a nekonformnost. A jiní snoubenci prý zase Samojskému otevřeně oznámili, že skutečný, opravdový rituál, který budou moci brát vážně, s nimi provede šaman, kdežto jeho chtějí jen pro vykonání obřadu formálního (a úředního) pro rodinu.

Kniha ale není jen sbírka svatebních kuriozit. Autor se v ní snaží dávat i některé konkrétní rady či tipy pro ty, kteří se třeba k svatbě v budoucnosti chystají. A také obecněji uvažuje o významu rituálů v našem životě, a to pro heterosexuály i homosexuály. Rozumně přitom odlišuje pověry od vědomě přijaté tradice, což je rozdíl, který je obzvláště viditelný tehdy, když do ní lidé vloží „nový život a rozměr“. Na druhou stranu píše o tom, že síla pozitivního myšlení není tak velká, aby dokázala zajistit počasí, jaké si snoubenci dopředu vysní.

Autor sice píše především o současných svatbách, ale srovnává je s analogickými obřady našich předků. Konstatuje tedy například, že soudobý veřejný svatební polibek nahrazuje dřívější rituál ukládání na lože. Odvolává se přitom také na odbornou literaturu i na konzultace s našimi předními experty na dané téma. Díky tomu jeho výklad získává na hloubce a plastičnosti, i když k němu lze mít drobné výhrady. Asi ne všichni etnologové by souhlasili s tvrzením, že pro naše předky v minulých staletích prý byl církevní svatební obřad jen „vynucovaná nezbytnost“ a svatbu prožívali v duchu pohanství. A snad poněkud přehlíživý vztah má autor také k dalším prvkům tradičního křesťanského světa. S velkým nadšením referuje o jednom páru, který uspořádal hned několik svateb: první měla dvojice v soukromí na Řípu, kdy si přislíbili lásku a společnou cestu životem, další dvě pak pro odlišné okruhy známých a příbuzných. Samojský to oceňuje jako tvořivé a inovativní řešení, aniž by si povšiml, že pro onu „první svatbu“ už dlouho existuje zavedený a osvědčený rituál: zásnuby. Autorovu otevřenost a flexibilnost k přáním novomanželů je jistě nutné ocenit, ale v České republice rozhodně není jediným duchovním, který kupříkladu dává ženichovi a nevěstě vybrat text, jenž má být čten. Recenzent knihy dokonce osobně zná salesiánského kněze, který při církevním sňatku nechal v římskokatolickém kostele číst Medvídka Pú nebo Saturnina…

Každopádně žijeme v době, kdy tradiční instituce i rituály procházejí krizí a jejich význam je často nespravedlivě snižován či skoro ignorantsky popírán. V ČRo Plus dokonce při nedávné debatě o svatebních obřadech zazněl kuriózní, ale vážně míněný názor Dalibora Zíty, že „jen neurotičtí jedinci se potřebují obklopit rituály, které jim dodávají pocit bezpečí“. V takové situaci zmatení je záslužný každý text, která poukazuje na význam a nepostradatelnost rituálů, a přitom o nich dokáže pojednat jako o čemsi, co můžeme stále znovu svobodně vytvářet a vtiskovat tomu vlastní smysl a symboliku. A taková je právě kniha Petra Samojského.