Izraelská literatura je mnohohlasá, spojuje a rozvíjí množství různých psaných i ústních literárních tradic. Na domácí literární půdě velmi ceněná autorka Ronit Matalon je považována za výrazný hlas tzv. mizrachi, tedy orientální literatury. Méně poučený český čtenář, zvyklý na překlady převážně aškenázské izraelské literatury s čestnou výjimkou sefardského hlasu A. B. Jehošuy, bude mít možná se stylem novely, autorčinou poetikou a jejím košatým jazykem a dlouhými větami trochu problém. Čtení novely A nevěsta zavřela dveře (Vehakala sagra et hadelet, hebrejsky 2016) naštěstí významně zpříjemňuje nenápadný humor, který odlehčuje jinak velmi dusnou atmosféru jednoho svatebního dne. Ten trávíme s bezradnými svatebčany, převážně upírajícími „pohled na dýhované rádoby starožitné dveře, jako by čekali, že se snad umoudří, ustoupí a zázrakem změní názor, když už ne nevěsta, pak alespoň ty dveře“ (s. 10). Během čekání na nevěstu, zabarikádovanou v ložnici rodičů, se dozvídáme útržky ze životů obou rodin, ale tato mozaika je spíše matoucí, než by pomáhala vysvětlit, proč se vlastně nevěsta ve svůj svatební den do ložnice zavřela. A na konci příběhu-nepříběhu nejsme o moc chytřejší než na jeho začátku.

Ronit Matalon (1959–2017) pocházela z rodiny židovských přistěhovalců z Egypta, vystudovala literaturu a filozofii na Telavivské univerzitě. Vedle žurnalistické kariéry (izraelská televize, deník Haarec) vyučovala srovnávací literaturu na univerzitě v Haifě a na filmové škole Sama Spiegela v Jeruzalémě. Za svou tvorbu obdržela několik prestižních izraelských literárních cen, včetně nejvýznamnější Brennerovy ceny (2017), a to právě za novelu A nevěsta zavřela dveře. Tuto cenu už však nestihla převzít.

Ústředním tématem novely je domov a rodina představená symbolicky jako obraz izraelské společnosti. Příběh se otevírá v tichu, do kterého přes zavřené dveře zazní jediná promluva mladé nevěsty. Ta příznačně třikrát zopakuje, že se nebude vdávat. Tak jako v předchozím autorčině románu Zvuk našich kroků (Kol ceadenu, hebrejsky 2008), částečně autobiografickém, je jednou z centrálních postav matka, je i v naší novele matka pro příběh zásadní. Je to právě ona, kvůli které se před půl rokem Margi a Mati rozhodli uzavřít sňatek, „protože se tolik trápila“ (s. 45). Navíc se k nevěstině matce, která jako první postava v příběhu dostává konkrétní jméno (Nadia), brzy připojí ještě matka ženichova (Pninit). Na malém, nepřehledném prostoru tedy vzniká znásobená, propojená dvojpostava matky:

„Pninit ji objala, přitiskla si ji na prsa, stále svírajíc dva mokré hadry (kovový zip její mikiny Nadiu, výrazně menšího vzrůstu, šťouchl do oka). ,Bude dobře, bude dobře, uvidíš, že to dobře dopadne, stačí otevřít srdce a bude dobře,‘ řekla Pninit a zavedla Nadiu ke stolu, usadila ji a sama si přisedla k ní. (…) Od kuchyňské linky je pozoroval Ilan (…). ,Super, nechcete se vzít vy dvě? To by bylo rozhodně veselejší,‘ prohlásil cestou do obýváku (…).“ (s. 40)

Matriarchální postavou je v textu i babička, nazývaná v českém překladu bábi. Zde stojí za zmínku, že překladatelka tu dala přednost českému oslovení, zatímco například v německém překladu (Und die Braut schloss die Tür, 2018) je ponecháno označení Sabtuna, resp. Sabtune. Babičku místy oslovují její potomci způsobem, který může znít evropským uším velmi příznakově, jako třeba milánku (s. 13) nebo zlato (s. 14), ale i jejím vlastním jménem, Lina (s. 13). Babičku velkou část dne doprovází Ilan, jehož jméno je přesmyčkou jména jejího. Tento mladík, kterého bábi vychovávala, má zálibu ve špercích a ženských šatech. K bábi se chová chvíli jako partner, chvíli jako malé dítě a není vlastně jasné, čí je bratranec (srov. s. 12, kde je představen jako bratranec Nadii, na s. 37 však Ilan Nadiu oslovuje „teto“). Ilan však zdaleka není jedinou ambivalentní postavou v příběhu.

Nejasnost, fluidita rodinných vztahů se projevuje i ve vztahu ženicha a nevěsty, který vypadá místy spíše jako vztah sourozenecký. („Vy jste bratr nebo ženich?“, s. 73.) Postupně se všichni chovají stále dětinštěji. Margi v rodičovské ložnici odněkud vytáhne mluvící panenku a také Mati se postupně mění: „posadil se zády ke dveřím, čelo si opřel o pokrčená kolena přitisknutá k hrudníku, najednou si připadal malý, malinký, jako chlapeček, co ztratil klíče a čeká na schodech přede dveřmi, až maminka přijde z práce“ (s. 55). A jinde se Mati vidí „jako dítě obíhající opuštěné hřiště na vybíjenou“ (s. 114).

Novela Ronit Matalon možná ukazuje hranice toho, co jsme jako středoevropští čtenáři schopní z izraelské literatury pochopit a přijmout. Ne náhodou zůstává literatura mizrachi stále trochu stranou zájmu překladatelů. Zřejmě je nám svým stylem a estetikou vzdálená a méně srozumitelná. Novela A nevěsta zavřela dveře se pak podle mého názoru pro svou jazykovou expresivitu ocitá pro evropského čtenáře místy až na hranici srozumitelnosti. Nelze se ubránit dojmu, že by textu prospěl odvážnější editorský zásah a že by nebylo na škodu proškrtat pasáže jako třeba: „Mati se na ni pozorně zadíval, byl myšlenkami úplně jinde a zároveň naprosto soustředěný, jako by se divil, na co se ptá, ale ve skutečnosti ho to vůbec nepřekvapovalo. Přímo cítila, jak ji probodl pohledem, přesně mezi upraveným obočím, píchl jí injekci zoufalství, napjatého očekávání a ještě něčeho, co neuměla pojmenovat. Najednou se vyděsila a obrátila ostře doprava, k Ilanovi, svému bratranci, který se k ní nakláněl a něco jí šeptal.“ (s. 12)

I přesto stojí za to knihu neodložit a dočíst. Ne proto, abychom se dozvěděli, jestli nevěsta ze svého úkrytu vyjde; vůbec totiž nejde o to, zda se Margi a Mati vezmou, nebo ne. Novela zachycuje na malém prostoru mnoho podstatného ze současného Izraele, od postavy palestinského řidiče vysokozdvižného vozíku přes súdánské přistěhovalce až po penzisty na pláži. V této souvislosti je zásadní doslov překladatelky Alžběty Glancové, který pomáhá pochopit intertextuální narážky, zejména báseň Ley Goldbergové, i jiné nuance. Mnohé však zůstane na čtenářově fantazii. Co znamenají slova Marmion a Narmion, která bábi několikrát zopakuje? Tato variace na kafkovský odradek, avšak v mizrachi kulisách, je jen jedna z dráždivých nedořečeností. Podrobnější zamyšlení by si jistě zasloužila i vlastní jména – jména nevěsty a ženichovy matky Margalit a Pninit mají možná ne náhodou v hebrejštině týž význam (perla). Novela a její český překlad je také cenným (protože neaškenázským) příspěvkem do úvah o stereotypu židovské matky nebo o pocitech ztracenosti a ohroženosti nejmladší generace izraelské společnosti.