V posledních letech u nás vychází stále více knih věnovaných nejrůznějším rituálům, zpravidla jde každoročně o více než tři desítky titulů. Jedná se zhusta o knihy s nekonvenčními názvy (Když dinosaurům někdo umře) a tituly věnované někdy i velmi neotřelým praktikám (Placentový rituál: požehnání tvého života). Tyto publikace většinou poskytují praktické návody, „jak zlepšit své čarodějnické dovednosti“, jak v sobě probudit „odkaz pravěkých žen“, případně jak správně provádět kakaový rituál, při němž se má člověk „napojit na uzemňující sílu kakaové rostliny“.

Až nedávno ale vyšel Stručný úvod do teorie rituálu, který danou problematiku zevrubně probírá z vědeckého hlediska, v širokém mezioborovém kontextu, ale i s přesahy k naší aktuální každodennosti. Autorem je kanadský religionista a antropolog Barry Stephenson. Mimo jiné se v ní ptá: Co to je rituál a můžeme jeho obdobu najít u zvířat? Jaké jsou druhy rituálů? Je rituál svázaný tradicí a má konzervativní tendence, nebo je spíše inovativní a transformativní?

Když si kněz značkuje teritorium

Svůj výklad autor začíná v říši mimolidských živočichů, jimž neupírá některé typy rituálního chování. Připouští sice, že etologický přístup může působit příliš reduktivním dojmem, například když někdo přirovnává kněze konajícího úlitbu ke zvířeti, které značkuje teritorium svými tělesnými tekutinami. Stephenson však současně oceňuje, že etologický pohled na rituál stanovuje určité hranice opačnému extrému, jejž nazývá „kulturalismus“, tedy tendenci vysvětlovat veškeré lidské chování jako výsledek kulturních vlivů. Etologie rituálu podle Stephensona ukazuje, že jsme plodem přírody stejně jako kultury: „Rituál je oknem, skrze které se můžeme rozhlédnout do dvou stran – k našemu biologickému či živočišnému bytí a k našemu bytí kulturnímu; je to také místo, kde se tyto dvě dimenze protínají, mísí a jedna druhou ovlivňují.“

Autor přitom také poněkud převrací tradiční pohled na to, jak vnímáme bestiální (zvířecí) chování a chování určované lidskou morálkou. Naše morálka je obvykle spojována s reflexí, zvažováním možností a racionálním rozhodováním. Etologie ovšem prohlašuje, že existuje vrozená, v těle zasazená inteligence, která se projevuje v ritualizovaném jednání a kterou my lidé na vlastní nebezpečí a k vlastní škodě ignorujeme. Stephenson poznamenává, že „v případě válčení přehlušuje kulturně konstruovaná norma, která ze zabíjení činí ctnostnou povinnost, biologicky formované ritualizované chování“, které ostří zhoubného násilí otupuje v zájmu přežití.

Většina knihy se ovšem věnuje lidským rituálům, u kterých Stephenson zdůrazňuje existenci mnoho rovin. Respektive že to, „čeho přesně rituál dosahuje, záleží na tom, komu je tato otázka položena. Pro indiány kmene Navaho rituály Cesty obnovují harmonii v těle, společnosti i kosmu. Podle antropologa může rituál kupříkladu udržovat řád ve společnosti. Podle marxisty rituál udržuje nepropustné sociální nerovnosti a třídní vztahy. Co kdo vidí, záleží na tom, jak se dívá“, tvrdí autor s tím, že zmíněné pohledy se nemusí navzájem vylučovat. Sám rozhodně neprosazuje jedno výlučné pojetí, ale ukazuje, že některé rituály předávají a chrání tradici, zatímco jiné jsou tvůrčím či kritickým způsobem využívány k uskutečňování změn. K čemuž s moudrou skepsí dodává: „Přes panující sklon k velebení změny je třeba rituály vyhodnocovat v jejich společenském kontextu: změna není vždy k lepšímu a tradice není vždy represivní.“

Rituál neznamená barbarství

Ať už ale budeme rituály interpretovat jakkoli, v každém případě Stephenson polemizuje s těmi staršími odborníky, kteří v jejich provádění viděli symptom zaostalosti a barbarství, jež je údajně nehodno civilizovaných Evropanů. Autor oproti tomu ukazuje, že i pro rádoby zcela racionální obyvatele Západu platí, že některých kognitivních posunů se nejlépe dosahuje tím, že je tělesně ztvárňujeme a zpřítomňujeme právě formou rituálu.

A zvláště pro lidi z postkomunistické země, kteří si udržují nedůvěru ke všemu kolektivnímu, nebo i jen komunitnímu, je důležité si připomínat Stephensonovo tvrzení, že veřejné rituály, jako například oslavy, jsou pro lidské bytosti zásadní. Autor také varuje, že v případě absence pravidelného rituálního shromažďování bude závaznost společenských hodnot i solidarita pravděpodobně slábnout. Jak by budoucí komunitní rituály měly přesně vypadat, to ovšem Stephenson příliš nespecifikuje – někteří jiní autoři jsou konkrétnější a v tomto směru sází například na občanské happeningy nebo na rituály vznikající kolem klasických uměleckých děl.

I tak může být Stručný úvod do teorie rituálu nejen přehlednou akademickou příručkou, ale i podnětem k zamýšlení nad tím, jak strukturovat náš osobní život a rozvíjet či veřejně manifestovat ten komunitní. A pokud k tomu někdo efektivně využije i kakao, nic proti tomu.