„Když mi bylo třináct a končila jsem základní školu, zamilovala jsem se do Saint-Justa. Nebylo to těžké, v -nácti letech člověk většinou potřebuje jasné a nekompromisní pravdy. A je-li člověk navíc ženského pohlaví, jsou takové pravdy o to přitažlivější, pronáší-li je krásný mladý muž s melancholickým pohledem a pověstí archanděla smrti.“

Toto otevřené vyznání nacházíme v knize Historická kniha mého srdce. Čeští historikové, politologové, teologové a další v ní esejistickou formou píší o knihách, k nimž mají „bytostný vztah“. Čtenář se tedy může dozvědět, jak čte teolog Tim Noble George Orwella, v čem – jistě právem – vidí Jiří Hanuš dnešní inspirativnost Okcidentalismu A. Margalita a Iana Burumy nebo Denisa Nečasová Macurova Šťastného věku. Vyzvedávána jsou jak díla letitá, jejichž pisatelé se sice mohli mýlit, ale mýlili se „produktivně“ (Jiří Suk o Jacobu Burckhardtovi), ale i texty novější, dle přispěvatelů nějak metodologicky inovativní. To je případ knihy Návrat Martina Guerra od Natalie Davis, kterou Radmila Švaříčková Slabáková (1970) uvádí jako příklad imaginativní knihy, která „odkryla prostor, kam se většině historikům nechce“, když se snažila vcítit do vnitřního světa hlavní hrdinky Bertrandy. Další historička, Markéta Křížová (1974), zase chválí knihu, která dokázala plasticky vylíčit setkávání příslušníků odlišných etnik v Novém světě a vytváření nových, hybridních identit, podobně jako prý u nás na počátku 18. století jeden rychtář vyzýval svoje sousedy, aby se stali „trochu katolíky“: někteří tehdy dokázali brát vlastní osud do svých rukou, navzdory strážcům náboženské čistoty, „stejně jako to ve stejné době činili Irokézové a francouzští lovci kožešin v údolí Ohia“.

V úvodu se píše: „Publikace má spíše osobnější ráz, k čemuž ostatně vybízí i zvolený žánr, totiž esej. Rehabilitace eseje patří k více než dvacetileté autorské, editorské a vydavatelské strategii Centra pro studium demokracie a kultury. Jedná se o žánr, který dává autorům řadu možností neotřelého vyjádření a ostatním umožňuje nahlédnout do jejich způsobu myšlení a do jejich tvůrčí dílny.“ Osobní rovina se skutečně v mnoha textech projevuje, u každého z autorů ovšem trochu jinak. Přitom ale nejeden s úlevou konstatuje, že nemusí psát odborný text, ale do svého tématu se může pustit „s láskou a vyznavačsky“. Někteří tedy líčí, jaká je historie jejich vztahu k problematice, jíž se dnes profesionálně věnují, jak se s ní seznamovali a jakými zvraty procházely jejich postoje k daným událostem (Daniela Tinková o francouzské revoluci). Nebo vzpomínají, jak obtížná byla v době komunismu jejich cesta ke kvalitní literatuře a či právě k té „jejich“ knize. Teolog Jaroslav Vokoun přitom konstatuje: „Tím, že jsme své duchovní zdroje museli hledat v antikvariátech, dosahovali komunisté toho, že moje a nejen moje generace má zjevně mnohem větší návaznost na starší, hlavně meziválečnou tradici, než by měla, kdyby žila ve svobodné zemi a musela neustále sledovat novinky (z nichž většina je stejně efemerní a jejich četba ztraceným časem).“ A tentýž autor poukazuje na to, že opětovná četba knih, které nás v mládí ovlivnily, je svého druhu psychoanalýzou. Další hledají paralely mezi svými životními osudy a profesní dráhou autorů svých oblíbených knih (bývalý ministr školství Petr Fiala o svých ministerských předchůdcích Josefu Šustovi a Zdeňku Nejedlém), případně se bolestně vyrovnávají s obviněním, že jimi ceněný autor byl odhalen jako spolupracovník StB (Jiří Pernes o Ottovi Urbanovi). Někdo zase využil příležitosti, aby ukázal, ke kolika jeho vlastním publikacím jej zvolené dílo inspirovalo. A jestliže – jak jsme viděli – jistá historička odhalila v publikaci svoji mladickou zamilovanost do dávno mrtvého revolucionáře, jiný historik dal najevo svoje vřelé emoce alespoň ve vztahu ke své nesmrtelné vyvolené knize, po níž prý sahá jako „katolíci po misálku“ (Jan Štefan).

Celkově kniha velmi názorně dokládá v úvodu formulovanou tezi, že „profesionální historik je často poháněn motivací, která pochází z jeho četby v mládí, k níž se má tendenci stále vracet, i když ji už vidí kriticky“. Přiznat si tuto motivaci a reflektovat ji je jistě produktivnější než předstírání nestranné objektivity.

Jak už jsme citovali, editoři knihy se hlásí k žánru eseje. To ale jednotliví pisatelé pojali velmi variabilně a často jejich text volně přechází v recenzi, což myslím není nijak na škodu. Naopak ten přispěvatel, který vyjádřil obavu, že by zplodil jen „školometskou recenzi“, o knize svého srdce vlastně mnoho konkrétního – a pro čtenáře nového – nesdělil, zato ale lapidárně shrnul svůj dojem z textů Paula Johnsona: „Dobře se to čte, názor tam je a ještě se u toho člověk baví.“ Alespoň o některých příspěvcích záslužné knihy Historická kniha mého srdce můžeme jistě prohlásit totéž, a její četba tedy nebude ztraceným časem. Publikace navíc mimo jiné ukazuje, že citované Vokounovo tvrzení o efemérnosti většiny současných knižních novinek je dost nespravedlivé.