Edice Stoletý kalendář, kterou vydává nakladatelství Albatros, se rozrostla o třetí svazek. Výbor z díla Jiřího Koláře (1914–2002) uspořádal Petr Šrámek a zvolil pro něj výstižný název Co by sis přál podle jedné ze zařazených básní. Knížka, vydaná ke stému výročí Kolářova narození, je totiž pobídkou ke hře, při které se mohou plnit i ta nejabsurdnější přání. Jako první na tuto výzvu reagoval výtvarník David Böhm, jehož ilustrace zobrazují Kolářovy nápady s odzbrojující doslovností i s vlastním fantazijním vkladem.

Petr Šrámek upozorňuje v Edičním návodu, suplujícím obvyklou ediční poznámku, že kniha nevznikla striktně jako výbor z prací Jiřího Koláře původně adresovaných dětem, ale představuje průřez autorovou básnickou, prozaickou, překladatelskou i adaptátorskou tvorbou. Jejím společným jmenovatelem je okouzlení jazykem jako nástrojem běžného dorozumívání a prostředkem umělecké komunikace. Šrámkovi se podařilo vybrat ukázky nejen tak, aby představily různé polohy Kolářova literárního díla, ale aby zároveň přeskupeny do jiného kontextu představovaly nový celek. Editorovi tento úkol usnadnila skutečnost, že – s výjimkou rané prózy pro děti Jeden den prázdnin z roku 1949 – je Kolářovo dílo obracející se k dětem poměrně jednolité. Nonsensové básně a krátké prózy v knize Nápady pana Apríla (1961) a V sedmém nebi (1964) mají blízko k rozvernosti prášilovských historek, k absurditě kocourkovského světa, k Enšpíglovým a Palečkovým žertům i k pragmatické nadsázce ezopské bajky, které Jiří Kolář společně s Josefem Hiršalem v 50. a 60. letech 20. století převyprávěli dětem.

Pro Koláře je dítě rovnocenným komunikačním partnerem. Většina textů potenciálního čtenáře oslovuje, nebo alespoň tematicky krouží kolem komunikační situace. David Böhm výstižně ukončuje knížku obrázkem zeměkoule coby hlavy, z jejíchž úst vytéká pomyslná řeka slov. Koresponduje s editorovým tvrzením, že „pro Jiřího Koláře je svět jeden velký rozhovor“. Dítě se stává posluchačem i přímým účastníkem dialogů, v nichž Kolář apostrofuje vše kolem sebe, a ochotně se nechává vtáhnout do hry s představami a jazykem. Vstupní branou je často kouzelné slovo „kdyby“, jímž Kolář startuje řetězce úsměvných úvah a vybízí děti k jejich domýšlení.

Volný verš, který Kolář používá, nabourává zažitou dětskou představu o pravidelné rytmické a rýmové výstavbě poezie. Jak Petr Šrámek konstatuje, Jiří Kolář „svým způsobem dokonce narušuje vztah mezi poezií a prózou“. V tomto světle se tedy typografické řešení knížky, kde jsou básnická díla od prozaických rozlišena typem písma, jeví jako samoúčelné a zbytečně rušivé. Užitečnější by bylo připojit ke každému textu odkaz na (neexistující) bibliografickou poznámku, v níž by čtenář mohl snadno a rychle dohledat, odkud byly převzaty. Pouhý soupis použitých pramenů tuto funkci neplní a výbor z díla Jiřího Koláře se tak zbytečně zříká možnosti motivovat dětského čtenáře k dalšímu cílenému objevování autorovy tvorby. Je to o to větší škoda, že Šrámkovi se jako zkušenému editorovi podařilo vyhmátnout texty, jež mají potenciál rezonovat s přirozenou dětskou hravostí a díky inteligentnímu humoru mohou oslovit i dospělé čtenáře, kteří se v dětském věku nemohli s Kolářovými knížkami potkat.