Toulat se s Philipem Singtonem po předválečném Berlíně je výjimečný zážitek. Kdesi v povzdálí se na hranicích pálí knihy a ve společnosti panuje konsenzus o tom, že „politické násilí je symptomem selhání republiky a že se dřív nebo později musí něco udělat“, a přitom zlá předtucha prostupuje románem daleko originálněji, než by se dalo u thrilleru zasazeného do předválečného Německa čekat. Konfrontace s pacienty psychiatrické kliniky na jedné straně a exkurze do myšlení jednoho z nejvýznačnějších vědců historie na straně druhé nabízí sugestivní paralely se společenským vývojem ve 30. letech. Mimo to visí ve vzduchu otázky, kde leží hranice mezi genialitou a šílenstvím a v čem přesně se asi liší vnitřní pochody nadáním obdařeného Alberta Einsteina a chorobou stižených pacientů.

Einsteinova krev je druhý ze tří vydaných románů Philipa Singtona, u nás se však autor představuje poprvé. Svou prvotinu vydal v Británii v roce 2005 a stejně jako v Einsteinově krvi vystavěl i v Zojine zlatě (Zoia's Gold) ústřední příběh kolem méně známé historické postavy, která byla anebo potencionálně mohla být zajímavým svědkem pohnutých událostí 20. století. Poprvé se Singtonův hledáček zaměřil na malířku ruského původu Zoju Korvin-Krukovski, aby na kostru jejího životního příběhu mohl nabalit svou vlastní fikci. Ve druhém románu opustil revoluční Petrohrad, přečetl si korespondenci Alberta Einsteina a jeho první ženy Milevy Marićové a rozhodl se, že z jejich dcery, jejíž úmrtí v dětském věku nebylo nikdy spolehlivě potvrzeno, udělá hrdinku nového románu.

V lesích nedaleko od Berlína je na podzim 1932 nalezena dívka na pokraji smrti. Jediné, co se u ní najde, je pozvánka na přednášku věhlasného profesora Einsteina. Poté, co jsou u neznámé diagnostikovány příznaky amnézie, bere si ji na starost doktor Martin Kirsch, mimořádně plastická postava, z jejíž perspektivy děj povětšinou vnímáme. Kirschovým prostřednictvím Singer nahlíží na praxi otřesných léčebných postupů předválečné psychiatrie, bojuje s tenkou hranicí mezí rozumem a šílenstvím a vyvolává znovu k životu traumata první světové války. Zatímco Kirsch žádnou budoucnost od začátku nemá, bez přestání bojuje za to, aby ji měla Einsteinova dívka (jak zní v originále také název knihy). Máme zde tedy přítomné násilí, nacismus, Alberta Einsteina a jeho teorii relativity a krevní pouto. To všechno čtenáře přitahuje a láká. Einsteinova krev nicméně není bezduchý „tageturner“, z velké části se jedná o živelný a zároveň citlivě vystavěný román.

Romantickou scénu si Sington odbude hned na začátku, zdá se, že sexualita stojí na okraji autorova zájmu, což lze vzhledem k množství zajímavých témat, které zkoumá, jen kvitovat. S Einsteinovou dívkou sleduje na první pohled zřejmou osudovou linku. „Detektiv“ Kirsch objevuje matematické nadání své pacientky, zpovídá Milevu Marićovou a na několika stech stran krouží kolem nevyslovené domněnky. Text obsahuje četná vodítka – paměti srbské dívky, jejíž vzdělání platila neznámá donorka z Curychu, odtažitý postoj Einsteina, jeho bývalé ženy i syna Eduarda samotného v péči psychiatrů. Pro toho, kdo si ze zvědavosti už v první třetině knihy dohledá podrobnosti týkající se dcery Einsteinových, může bohužel tato linie představovat fabulaci na hranici snesitelnosti. Očekává zvrat, kličku, kterou by Sington veškeré zdání v okamžiku zničil. Co jiného, když jedna z postav se spisovatelskými ambicemi sama říká: „Konec musí být uvěřitelný, jinak se čtenář cítí podvedený.“

Zatímco Einsteinova dívka je spíše nevýrazná postava, již po životní šachovnici popostrkují druzí, doktor Martin Kirsch představuje hnací motor knihy. Na psychiatrickém oddělení berlínské kliniky bojuje proti brutální experimentální léčbě pacientů, která jako by mimochodem předznamenávala nacistický program rasové hygieny. Svým způsobem se Kirsch obětuje pro kohokoliv, kdo je zrovna po ruce, jen aby nemusel čelit vlastní minulosti. Případ Einsteinovy dívky však znovu zvýrazní jeho vzpomínky na bratra Maxe, jenž padnul v první světové válce a před odchodem na frontu daroval Kirschovi vydání Einsteinovy Speciální a obecné teorie relativity.

Hloubání nad teoretickou fyzikou se pod Singtonovým perem v okamžiku mění ve filozofické úvahy o ztrátě víry v jistotu a absolutno. „Pokud nejsou platné instinktivní názory na prostor a čas, pak konvence lidské společnosti mohou být spolehlivé jen velmi těžko.“ Kirsch vidí Einsteina jako původce jedné z největších revolucí lidstva – revoluce v lidském způsobu uvažování o věcech okolo. V kontextu teorie relativity se totiž relativním stává všechno. Má smysl tázat se, jaký význam má válka a smrt milionů vojáků poté, co Albert Einstein zlikvidoval ve svých pracích všechny přebytečné metafyzické jistoty? „Měly objevy vysvětlené na jejich stránkách, jejich velikost a údiv, který vyvolávaly, učinit lidské ztráty nepatrnými a nedůležitými, tudíž snesitelnějšími?“ ptá se Kirsch.

Poslední třetina knihy se ovšem začíná ztrácet v mlze, zčásti plánované a vzhledem ke Kirschovu zhoršujícímu se zdravotnímu stavu logické, částečně však poznamenané spíše autorovou nedočkavostí a koncepční nerozvážností. Některé momenty, do kterých jsme vrženi stejně nepřipraveni jako sám Kirsch, mají až kafkovský nádech. Hranice mezi záchvaty halucinací a počínající realitou života pod vládou zvrácené nacistické ideologie je působivě nejasná. Lapání po dechu ovšem střídají velmi nepravděpodobně působící scény s Albertem Einsteinem, jež vyznívají přinejmenším rozpačitě. Na začátku velmi konzistentní a námětově zajímavá historická fikce se tak na konci začíná poněkud tříštit.

Příběh je uvozen i zakončen dopisem, který uvádí už tak komplikovaný příběh do ještě většího zmatku. Bohužel to není zmatek stejného druhu, jaký prožívala nejpovedenější postava doktora Kirsche během plynutí příběhu, jedná se o poměrně nešikovnou kličku, kterou se autor snaží vyvléct z nařčení z již zmiňované nereálně působící fabulace. Použití motivu dopisů, měnících na posledních řádcích vypravěče celého příběhu, je značně ošemetná záležitost. Příkladem autora, jenž si v neobvyklých hrách s textem libuje, a navíc to dělá skvěle, je například Ian McEwan, který trik s dopisy využil v jednom ze svých posledních románů Mlsoun. I přes některá zaváhání v poslední třetině knihy zanechává Einsteinova krev celkově přesvědčivý dojem. Žánr historického románu má Philip Sington zvládnutý velmi dobře a vzhledem k tomu, že řemeslně odvádí v mnohém ještě lepší práci než v českých zemích oblíbený Simon Mawer, měli bychom další tvorbu britského autora bedlivě sledovat.