Lásku prožívají lidé všech kultur a vytvořili pro ni specifické slovní výrazy. Pocity lásky nás omračují, když je prožíváme, a vyplňují naši fantazii, když jsme bez nich. Úzkostné stavy lásky dominují v poezii, hudbě, mýdlových operách více než jakékoli jiné téma.“ Tato slova kupodivu nepocházejí z žádné teoretické publikace o tematizaci lásky v beletrii  ani z díla kulturního historika. Uvozují knihu evolučního psychologa Davida M. Busse Evoluce touhy: strategie sexuálního chování. Ta sice vyšla už před několika lety, ale tváří v tvář některým textům, které jsou dnes o sexualitě publikovány, jistě stojí za to si právě tuto knihu připomínat a upozorňovat na její kvality.

I když citovaná slova působí romantickým dojmem, většina knihy je psána věcným stylem a promlouvá o velmi neromantické až drsné realitě. Autor v ní hojně pojednává o znásilněných a opouštěných ženách a o podváděných manželích. O lidských samcích, jejichž sexualita se prý ukázkově projevuje v podobě homosexuálních mužů, u nichž počet sexuálních partnerů nezřídka dosahuje pěti set i více. Z toho Buss vyvozuje, že „nejsou-li muži omezováni požadavky dvornosti a zavázanosti – typicky vynucovanými ženami – svobodně uspokojují svou touhu po náhodném sexu s rozmanitými partnery“. Autor bohatě dokládá i mužské sklony k promiskuitě a sexuální pestrosti, které stopuje také u dalších savců. Až humorně přitom působí například popisy experimentů, při nichž se zkoušelo, jak budou reagovat samci na zamaskování samice, s níž právě kopulovali. Dotyčná ovce byla kupříkladu překryta látkou či odvedena pryč a pak opět přivedena zpátky – samec se ovšem nenechal ošálit a jeho reakce na toto zvíře už byly nižší, i když jinak jeho sexuální apetit se stále (skutečně) novými samicemi neslábl.

Nemusíme samozřejmě se všemi autorovými koncepcemi souhlasit – i slavný český sociobiolog Daniel Frynta v časopise Vesmír konstatoval, že v recenzované knize „čtenář ne vždy rozliší tvrdá data od jejich interpretací, či dokonce evolučních vyprávěnek“. Jako jistou nadsázku můžeme vnímat to, že lidé jsou v knize převážně líčeni jako chladně kalkulující tvorové, kteří se právě v oblasti intimních vztahů chovají krajně vypočítavě, odhadují svoji vlastní „cenu“ a šance na „sexuálním trhu“ a podle toho se velmi pragmaticky zařizují (i když se takové usuzování vůbec nemusí odehrávat na vědomé rovině). Takže například muž se v učednickém stadiu slibné kariéry „bude orientovat na krátkodobé vztahy, protože počítá s tím, že později bude schopen přivábit atraktivnější stabilní partnerku“. Ženy na oplátku často vstupují v manželství s níže postavenými muži, ale zároveň udržují sexuální vztahy s muži s vyšším postavením, přičemž jejich děti pak nezřídka mají „kvalitnější“ geny těch druhých. Na adresu žen ovšem autor píše i to, že v jistém ohledu s nimi evoluce zachází krutě. Krása není rozdělována demokraticky či spravedlivě. Žena nemůže změnit svůj věk a její reprodukční hodnota klesá s věkem strměji než ta mužská...

Z tohoto hlediska rozhodně není autorův pohled přehnaně idealistický a pro mnohé ani nijak zvlášť radostný. Svěřuje se i s reakcí jisté posluchačky na vlastní přednášku. Ona žena jej po ukončení vyzvala, aby zjištěné skutečnosti raději držel v tajnosti kvůli potenciální bolesti, kterou jejich zveřejňováním ženám působí. Na podobné námitky Buss ovšem suše odpovídá: „Brojení proti mužům kvůli důležitosti, kterou kladou na krásu, mládí a věrnost partnerky, je jako brojení proti masožravcům proto, že preferují živočišné bílkoviny.“

Celkově je podle autora konflikt mezi partnery normou, nikoli výjimkou; obě pohlaví mají ve svém „zbrojním arzenálu podvodné signály“; za milými úsměvy „číhají pytláci v cizích vztazích“. Při zvážení všech okolností je tedy podle Busse vlastně pozoruhodné, že polovina partnerství dokáže přestát všechny nástrahy. Což Buss vítá a na rozdíl od autorů knihy Na počátku byl sex: kořeny moderní sexuality: jak se dáváme dohromady a proč se rozcházíme neradí stávající instituci manželství kvůli lidské promiskuitě zrušit, ale naopak ji zachovat. A to nikoli na základě náboženských přikázání či nevědomě naivního idealismu, ale naopak kvůli velmi reálným důvodům: „Těm párům, které setrvají ve vzájemném svazku, z toho plyne obrovský prospěch. Z tohoto jedinečného spojenectví vyvěrá efektivita jejich úsilí založená na využívání vzájemně se doplňujících schopností, sdílení zdrojů, jednotné frontě proti společným nepřátelům, stabilním domácím prostředí a širší spolupráci příbuzenstva. Aby mohli lidé sklízet tyto plody, musejí být schopni udržet si partnera, kterého si vybojovali.“ A v samotném závěru k tomu Buss v jakémsi čapkovsky skromném, ale optimistickém duchu dodává: „Někdy se někomu, zaplať pánbůh, podaří nalézt lásku na celý život. Nám jednotlivým živáčkům prostupuje seznamování a párový život prakticky veškerou naši činnost. A definuje nás i jako živočišný druh.“ Navzdory jistému cynismu a skepticismu, který prostupuje autorovou knihou, je tak její vyvrcholení možná až překvapivě nadějeplné až romantické. Jako úvodní citát.