Povídky Kalina Terzijského čtenáře nešetří. Bulharská současnost je v nich líčena v dost neradostných barvách a o tom, že člověk je bytost v zásadě dobrá, má jeho vypravěč také své pochybnosti. Přesto na záblesk naděje nakonec dojde.
KT
Kalin Terzijski
D. už byl starý. Vlasy měl řídké a zcela bílé, kůži svěšenou. Ještě nezískala pergamenový vzhled stařecké kůže, ale na čele měl nahnědlé skvrny a kůže na tvářích a krku vypadala jako prázdné měšce. Ještě se pohyboval sebevědomě, přestože ruce se mu už při námaze lehce třásly. Chodil zvesela, ale spíš ze zvyku, než že by se mu chtělo zvesela chodit.
Hektór a Andromaché měli spořádané manželství. Večer si vyprávěli, co zažili uplynulého dne – koho Hektór zabil, co Andromaché utkala. Poté uléhali a líbali se na dobrou noc.
Pětkrát byl nominován na prestižní bulharskou literární cenu Helikon. V r. 2011 byl jako první Bulhar za svou sbírku povídek Ima li koj da vi običa (Máte někoho, kdo vás miluje?) oceněn Evropskou cenou za literaturu.