Vysokoškolský pedagog, spisovatel a publicista David Jan Novotný je autorem úctyhodné řady titulů, z nichž si zatím největší pozornost získal román Sidra Noach, za který obdržel hlavní cenu v literární soutěži Knižního klubu. A za přečtení stojí třeba i jeho publikace Budování příběhu aneb Demiurgie versus dramaturgie, založená na dobré znalosti řemesla scenáristiky.

Ke knihám, které dosud napsal nebo se na nich podílel, letos přibyla další, podle katalogu Národní knihovny už dvacátá sedmá, stručně a úderně nazvaná Úvahy o mýtu. Vydalo ji prestižní univerzitní nakladatelství Karolinum a jde o soubor textů, který zahrnuje pojednání o mýtech starozákonních, řeckých, středověkých, novověkých a současných. Pojem „mýtus“ vnímá autor velmi široce, takže v jeho publikaci najdeme pestrou směs témat od stvoření světa, prvotního hříchu a potopu přes „typicky české legendy, legendy nacionální, zrod mediálních hvězd, budování obrazu politiků“ až k „mýtu o neexistenci pravice a levice“, „mýtu evropského impéria“ nebo „mýtu o tom, že existuje všeplatné učení“. Podle podivné formulace v oficiální anotaci Novotný údajně „pro mladšího čtenáře, zejména pro studenty, uvádí fakta, která nevědí a která jim pomohou řadu věcí pochopit, což jsou pasáže o výkladu českých, československých a opět českých dějin, a která by je mohla inspirovat k tvořivému přístupu k mýtům obecně“.

Se základní tezí Novotného knihy nelze než souhlasit: „Mýtus není mrtev, žije dál a bude žít, dokud bude žít lidstvo. Ani moderní člověk se bez něj neobejde.“ Bohužel ale musíme souhlasit i s tím, co autor otevřeně deklaruje dále, totiž že na mýty není žádným specialistou a že recenzovaná kniha nemá být vnímána jako vědecká práce ani teoretický spis (nicméně měla dva odborné recenzenty a vznikla prý „v rámci systému podpory fakultních monografií FSV UK“). Jen tak se dá totiž aspoň částečně odůvodnit, proč v ní nejsou zohledněny koncepce, které jsou zvláště pro témata novodobých českých mýtů – často souvisejících s národním obrozením – základní, neopominutelné a nepostradatelné, jako ty od Vladimíra Macury a Miroslava Hrocha, ale zato jsou v ní hojně citovány blogy pochybné úrovně (zde se ovšem vystavujeme laciné námitce, že i tato recenze vychází na internetu). A proč jsou četná autorova tvrzení založena jen na částečné nebo povrchní znalosti daného díla (Tolkienův Pán prstenů) či problematiky, a jeho úvahy jsou tedy často zjednodušující – viz například Novotného nepodložené výroky zvláště z oblasti politologie, jako že „mnohonárodní stát lze udržet pohromadě jen silou despocie a diktatury“. Navíc způsob, kterým autor svoje myšlenky skládá dohromady, je místy až příliš libovolný a styl neúnosně ležérní. Přirovnání či obraz, který je vhodný v povídce nebo řekněme ve hře Divadla Járy Cimrmana, nebo snad může v krajním případě fungovat jako oživení přednášky, působí už v populárně naučných esejích vydaných v nakladatelství zaměřujícím se „na vydávání učebních textů, vědeckých monografií, odborných časopisů a vědeckých sborníků všech oborů univerzity“ trochu nepatřičně: „Je docela možné, že svatá Jana s naším svatým Václavem sedí někde v nebi za pecí a se zrůzněnými tvářemi hledí, jak si národy, jejichž symboly se stali, vedou ve zmateném a duchovně vyprázdněném století.“

Novotného kniha samozřejmě může u někoho plnit vzdělávací funkci, i když k výkladu českých dějin by ji recenzent vlastním dětem – ani nikomu jinému – nedoporučil. A místy obsahuje i některé podnětné nápady, zvláště tam, kde autor nerecykluje soudobou publicistiku či svoje starší články, ale obrací se k autentickým pramenům, například v pasáži o převtělování v židovském myšlení a v Erbenových Bájích a pověstech slovanských. Takových míst je ale v knize bohužel málo. Celkově nijak nechceme snižovat úroveň Novotného tvorby, ale Úvahy o mýtu v ní zřejmě nebudou patřit k těm nejzdařilejším počinům.