V České republice vyšla kniha sardinské spisovatelky Michely Murgia s názvem Accabadora. Při této příležitosti přijala spisovatelka pozvání pražské sekce Società Dante Alighieri a Italského kulturního institutu a přijela se zúčastnit slavnostního uvedení románu. O své knize nehovořila jen na půdě institutu, navštívila také několik škol a v Praze měla i další besedy. Poštěstilo se mi udělat s ní malý rozhovor. Témata byla předem jasná vzhledem k tomu, že Murgia je věřící katolička a sardinská autonomistka. Otázky a odpovědi se tedy točily zejména kolem hodnot spojených se sardinskou identitou, mluvily jsme o roli církve a o životě na Sardinii.

iLiteratura.cz: Jak byste definovala sardinskou identitu?
Michela Murgia: Sardinská identita neexistuje. Je velmi důležité to zdůraznit, protože obecně existují nacionalistické tendence, směřující k uznání kolektivních identit, termínů a míst. Ale to je mylná představa. Jakési kolektivní povědomí může existovat ve chvíli, kdy se ztotožňujeme se společnou historií, ale takto pojatá identita, ta neexistuje. V rámci té společné historie přetrvávají všechny typy rozdílnosti a je dobře, že existují. Slovo identita se mi nelíbí, protože základ toho slova obsahuje významy jako „identický“, „stejný“, a to znamená, že lidé vytvářejí skupiny na základě podobnosti. Což zase napomáhá vytváření uzavřených skupin a vytváření prostoru ostatním lidem nepřístupného, kde mezi sebou kopulují osoby pokrevně příbuzné, a důsledky jsou nám dobře známé. Víc se mi líbí slovo příslušnost („appartenenza“). V mé vesnici žije deset tisíc obyvatel, jsme všichni jiní, odlišní, ale všichni jsme součástí komunity, která zahrnuje i rozdíly mezi námi. Podle mého názoru existuje sardinská příslušnost a ta patří těm, kdo se rozhodli si zvolit Sardinii jako svou osudovou komunitu.

iLiteratura.cz: Mě se lidé často ptají, kam Sardinie patří. Asi patří sama sobě, chci říct, že existuje italský sever, jih, střední Itálie, ale Sardinie jako by byla sama pro sebe...
Michela Murgia: Mluvíš s autonomistkou, pro mě se tedy evidentně věci takto mají. Ale já nejsem nacionalistka. Rozdělení na střed, jih, ostrovy, sever, to je rozdělení formální, a ne kulturní. Protože existují například obrovské rozdíly mezi regiony Liguria a Friuli a to, že jsou obě ty oblasti na severu, neznamená, že mají stejné kolektivní vnímání, naopak. Řekla bych, že z politického hlediska je velice pohodlné představovat si rozdělenou nebo sjednocenou Itálii podle toho, jak se to zrovna komu hodí. Já osobně beru svůj ostrov jako perspektivu, jako osudovou komunitu a jako místo své příslušnosti. A to bez ohledu na to, že moje identita je komplexní a že jsem se teď během těch tří dnů, co trávím v Praze, cítila být Pražankou, jako ostatní.

iLiteratura.cz: Další otázka se také týká Sardinie: v obou vašich knížkách, totiž v Setkání (L’incontro) i v Accabadoře, oba hrdinové emigrují. V Setkání se vystěhuje Mauriziova rodina, v Accabadoře Maria. Je vůbec možné Sardinii opustit? A vracejí se pak ti, kteří se odhodlali odejít?
Michela Murgia: Pro mnoho Sardiňanů je odjezd ze Sardinie jedinou možností, jak tam zůstat. Sardinie je místo již velmi dlouho podrobené italské politické a kulturní nadvládě. Ta politická nadvláda je spíše jemná, ale ta kulturní je dosti tvrdá. V sardinských školách studujeme italskou historii, víme také, kdo byli Sumerové, ale už nevíme, kdo byli Nuragové (původní obyvatelé Sardinie cca 1800 až 300 před n. l. – pozn. redaktorky). Vyrůstáš tedy s přesvědčením, že všechny zajímavé a důležité věci se dějí někde jinde. A ty jsi vždycky daleko od toho zajímavého, jsi na periferii. Mnoho Sardiňanů je přesvědčeno o tom, že žijí na okraji, na nejzazší hranici, a proto touží jet někam jinam, aby se dostali na místa, kde se ty zajímavé věci dějí. To pak vyvolává takovou situaci, kdy ti, co zůstávají, chtějí být jinde a ti, co odešli, si uvědomují, že ta naše „periferie“ není až na úplném okraji. Řekla bych, že pro mnohé právě ta skutečnost, že dokázali odjet, vidět zbytek světa a potom se vrátit, představuje způsob, jak si uvědomit, co je Sardinie. Klidně žijí i padesát let mimo ostrov, ale vracejí se umřít na Sardinii.

iLiteratura.cz: Povězte nám o vesnici, kde žijete. Bydlíte pořád v Cabras?
Michela Murgia: Ano, pořád žiju v Cabras.

iLiteratura.cz: Na vesnici má každý své dané postavení, svou roli, tak to popisujete ve svých knihách. Platí to ještě dnes? Nebo se to změnilo, když teď ve vesnici žije více lidí?
Michela Murgia: Ne, nezměnilo. V tom smyslu, že dynamika v mikrokomunitě je pořád stejná a to platí jak na malé vesnici, jako je ta moje s deseti tisíci obyvatel, tak ve čtvrtích města, jako je Cagliari, které je něco jako konfederace minikrálovství, kde čtvrť Marina má svou dynamiku a čtvrť Stampace zase svou. Myslím si, že velké dimenze nejsou přirozeným místem pro vztahy, po kterých toužíme. Když je všechno kolem nás příliš veliké a rozlehlé, tak se každý z nás snaží vybudovat menší systém vztahů, ve kterém je snadnější se pohybovat a cítit se doma. Na vesnici je to přirozenější, ve velkém městě samozřejmě složitější. Protože ve velkých městech mají lidé tendenci uzavřít se v rodinném kruhu, aniž by měli zájem poznávat své sousedy. Já mám to štěstí, že žiju v realitě, kde ze souseda nemáš strach, a myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsem neodjela, ačkoliv jsem mohla. Vždycky jsem žila ve své vesnici, a když jsem jela pryč, tak jsem se tam vždycky chtěla vrátit, tam do Cabras, ne do Cagliari, které je pro mě příliš velké.

iLiteratura.cz: A co církev? Nejen z náboženského hlediska: myslím spíš na církev jako na místo, kde se lidé setkávají. Hraje stále ještě velkou roli?
Michela Murgia: Její role je nyní méně důležitá, ale během mého dětství a dospívání byla bezesporu součástí mého života, určovala ho v tom smyslu, že se chovala jako jeden z prvků té příslušnosti, o které jsme hovořily. Církev vytváří kulturní identitu, vždy tomu tak bylo. Místo, ve kterém se nyní nacházíme (Italský kulturní institut, pozn. redaktorky), ostatně patřilo jezuitům, kteří z něj udělali útočiště pro všechny italské cechy v Praze. Tudíž toto fyzické místo představuje způsob, jak církev pojímá sama sebe, to znamená „Nepatří mi všechno, ale všemu mohu být útočištěm“. Já si myslím, že právě tak to funguje i na Sardinii, ale pokud se takto chová pouze církev a nikdo jiný, pak je to problém.

iLiteratura.cz: Zastavme se ještě u románu Accabadora. Češi označují svět stejnojmenné hrdinky románu, Accabadory, jako archaický, ty jsi s tím pojmem pracovala?
Michela Murgia: Záleží na tom, jak výraz „archaický“ chápeme. Náš pojem času je často lineární, tedy všechno to, co přichází potom, překonává ve vývoji to, co bylo předtím. Ale ne vždy tomu tak je. Například na úrovni kvality vztahů je mnohem archaičtější období, ve kterém žijeme v současnosti, protože jsme se téměř vrátili do vztahové dimenze zvířat nebo hmyzu, kde se všechno orientuje na specializaci a na to, abychom dosáhli co největšího užitku. Ale třeba v padesátých letech si Itálie užívala radost ze společného života a podle toho se zařizovaly společné prostory, k tomu se využívala náměstí a kavárny. Dnes všechna místa, kde se scházela komunita, zmizela. Místo toho trávíme čas v obchodních centrech. V jednom vtipu se říká: „Mám dojem, že se odněkud známe... Do kterého obchodního centra chodíš?“ To dokazuje, že místa, kde se lidé mohli setkávat, opravdu zmizela. Společná místa, pozitivně řečeno, tedy místa, kam všichni chodí, jsou společná právě proto. A já věřím, že z tohoto hlediska dimenze, ve které žijeme, je archaičtější, protože „já“ je zde hypertrofické, zatímco „my“ je úplně maličké. Z druhé strany bych uvedla několik příkladů takzvaného sardského archaismu, které by mohly být příkladem i pro současnou italskou společnost. Mám na mysli například situaci, kdy Accabadora přijme cizí dítě za své, což jí dá možnost někoho vychovávat, dávat lásku nějakému dítěti, i když jeho původní rodina je stále funkční, což naopak nebývá skutečností v případě legální adopce nebo svěření dítěte do péče. Podle italských zákonů má dítě právo na náhradního rodiče pouze v případě, že jeho původní rodina není schopná se o ně postarat. Sardská společnost, tak jako například společnost africká, byla přesvědčena o tom, že na výchově dítěte se má podílet celá vesnice, a tudíž to dítě nemá jen jednu matku, ale všechny vesnické ženy jsou jeho matkami. Myslím, že se jedná o velmi moderní prvek, k jakému naše společnost ještě nedospěla. Ještě mě napadla souvislost s ukončením života: postava Accabadory má svou legitimitu uvnitř komunity, která jí svěřuje povinnost kolektivní odpovědi na individuální potřebu. V naší kultuře je smysl života individuální záležitostí, zatímco v takzvané archaické kultuře je smysl individuálního života kolektivním problémem. Nic z toho, co se s tebou dělo, nevylučovalo tvoji komunitu: svatby, narození, radosti, smutek – na tom všem komunita participovala, někdy snad i trochu invazivně. Pravda je, že kdokoliv někdy žil na vesnici, pociťoval tlak společenství na svůj osobní život. Ale pojem „soukromí“ je nová věc, v Cabras soukromí začalo existovat až tehdy, když na poště ohraničili prostor na dodržování odstupu. Předtím nikoho nenapadlo, že by mohlo existovat pravidlo určující odstup mezi tvými záležitostmi a záležitostmi někoho jiného. Tvoje a moje bylo totéž a patřilo všem. Myslím si, že to byla velmi moderní alternativa k našemu individualismu. Jak jsem říkala, záleží na tom, jak chápeme výraz „archaický“.

iLiteratura.cz: Ve svých knihách vnímáte ženy jako něco speciálního, nebo jako normální součást komunity?
Michela Murgia: Ženy v sobě určitě mají něco speciálního. Zatímco italská kultura je patriarchální, sardská kultura není sice matriarchální, ale je matkocentrická. Je to trochu odlišné v tom smyslu, že se celá společnost organizuje kolem jedné ženské schopnosti, kterou je dávat věcem smysl. To neznamená, že ženy vládnou, ale že ženy vysvětlují. A zosobnění moudrosti, orientace, zdravého rozumu je v sardské kultuře rodu ženského, ne mužského. Muži činí a jednají, jak je to obvyklé v patriarchální kultuře, ale chodí za ženami, aby jim ženy ty činy pomohly vysvětlit. To je bezesporu velice sardské a často se to děje i v mých knihách.