Debut studentky mongolistiky a kulturologie na FF UK Petry Hůlové Paměť mojí babičce vzbudil mezi kritiky a čtenáři povětšinou kladné ohlasy. Jaké kouzlo způsobilo, že se její kniha čte lehce, přirozeně a jakoby jedním dechem? Hlavním důvodem je především odvěká lidská touha po příběhu, po pevné opoře o tradici, o kontinuitu lidského rodu. Touha po jungovském kolektivním vědomí, které se z uspěchaného života západní civilizace ztrácí ve stínech zapovězené minulosti. Proto se v poslední době dostaly do popularity knihy plné mýtů, bajek, pohádek a pověstí jednotlivých národů a kultur světa. Snad i proto se autorka trefila hřebíčkem přímo do hlavičky čtenáře, který mezi jednotlivými řádky hledá některou z těch věčných, neměnných pravd.

Hůlová se nesnaží o hluboká, filozofická přirovnání - její jazyk je prostý, poetický, plný něhy a úsměvných přirovnání. Proto je také čtivý, přirozený a nám blízký (ne náhodou uváděl autogramiádu její knihy Jáchym Topol...). Z perspektivy několika dívek a žen podává poměrně ucelený pohled na realitu současné mongolské společnosti, v níž stále jako hlavní princip funguje protiklad mezi dobrem a zlem - mezi tradiční vesnicí, která každého, kdo se v ní narodil a kdo projeví trochu vůle, spolehlivě ochrání, a velkým a destruktivním Městem. Její postřehy doplněné místními reáliemi z oblasti folklóru a mytologie (božstvo v podobě Tengerů a Burchana, zlá babice Úregma, rodinné posvátné óvo...) jsou natolik autentické, že to skoro vypadá, jako by se v této oblasti, kde "příbuzenský vztahy zrajou jako kumys", narodila. Knihou je prostoupena nejen úcta k tradici a obecně starším, a tedy moudřejším a zkušenějším lidem, ale i prokletí, nadpřirozené schopnosti (šamanskou aurou obklopená hrdinka Chiroko) či schopnost určitého druhu nonverbální komunikace. A taky pradávný, přirozený protiklad ženského a mužského principu, kdy posláním ženy je plodit a starat se o rodinu a úkolem muže lovit a živit ji, nebo strach ze smrti (ne už ovšem z konečnosti, neboť karmické zákonitosti fungují spolehlivě i zde). Hranice mezi dobrem a zlem zdá se být na jejích řádkách jasně a zřetelně narýsovaná, přesto je více než jasné, že ani ta nejprostší čára neoddělí člověka od jeho osobitého pohledu na svět. A tak je čtenář stejně tak na straně matky a jejího "jediného správného" pohledu na život, jako na straně dcery, která se zaprodala tajemným a ničivým silám města. Jakékoli rozřešení není na místě - život plyne dál a svoje problémy si řeší přirozeným způsobem a hlavně - sám.