Nejnovější česky vydaná kniha Juraje Červenáka obsahuje tři příběhy, přičemž dva z nich již porůznu vyšly (nejdelší z nich, Brána duchů, byl jedním z hlavních taháků žánrového magazínu Pevnost). V souborném vydání se dočkaly stylových ilustrací Lubomíra Kupčíka (který si tak na poli domácích žánrových malířů definitivně „vyclaimoval“ prostor s nápisem „tak trochu do westernu“) a vyrazily za svým velkým posláním...

Kterým je čistá zábava. Je trochu laciné tvrdit, že Chřestýš Callahan je kniha bez jakýchkoliv ambicí, že jsou to čistě pro odreagování psané příběhy, které mají jen pobavit. Je to samozřejmě pravda, ovšem i tak to zavání alibismem. Aby bylo jasno – máme plné právo knihu poměřovat minimálně prizmatem jiných Červenákových knih, ale klidně v kontextu ve stejnou dobu vydané Rudé země od Joea Abercrombieho. Protože právě u „oddychovek“ někdy vyplavou na povrch věci jindy dovedně maskované nebo takové, které ani nechceme vidět.

Zvykli jsme si, že Červenák je, co se řemeslné kvality týče, sázka na jistotu. Především díky knihám o kapitánovi Báthorym. O těchto knihách se traduje (sám jsem to několikrát zopakoval), že je to nejambicióznější autorův projekt. Což pak vede až k tvrzením, že se jedná o posouvání hranic fantastiky. Vzhledem k tomu, že si Červenák umí pohrát s jazykem a stylizovat jej do nejrůznějších kvazihistorických podob nebo stylů imitujících kroniky a že se nebojí důkladného studia pramenů, je to v jistých ohledech poměrně pochopitelný názor.

Ovšem ono posouvání hranic proběhlo spíše na rovině „podařilo se oslovit i lidi mimo fantastiku, protože snáze uvěří, že je to dobrodružný historický román“. Že by se ale nějak posunul samotný žánr? To ne. Ale není to nutně zápor. Podvratnost či evoluci žánru čekám od právě zmíněného Abercrombieho. Hodnota Červenákových knih spočívá v dokonalém osvojení ustálených a kanonizovaných žánrových principů a jejich stále hladším používání v rámci vlastní tvorby. A nejsilnější je tato tvorba tehdy, když se drží jednoho, maximálně dvou souborů pravidel (a je jedno, zda je to howardovská hrdinská fantasy, nebo pocta beduínským mayovkám).

Což je u Chřestýše Callahana, rozkročeného mezi westernem, fantasy, hororem i parodií, docela problém. Jeho zápletky na jednu stranu vždy zahajují některé westernové archetypy (osamělý hrdina, pronásledování desperátů pustinou, střet v prašném městečku etc.), na druhou stranu potřebují nějak zapojit nadpřirozené motivy, protože právě z nich chce kniha učinit zdroj napětí a konfliktu – občas celkem zbytečně. Nejlépe funguje propojení nadpřirozena s westernem v závěrečné povídce, napsané právě pro souborné vydání. Ta mimochodem jako jediná reflektuje, že Callahan už něco nadpřirozeného zažil. První a druhý příběh jsou v tomto ohledu tabula rasa. V obou případech sice Callahan rychle akceptuje nadpřirozené pozadí hrozby, ale ne tak rychle, jako kdyby se s něčím takovým už setkal.

Vzhledem k žánrové nevyjasněnosti se pak ukazuje i vykonstruovanost hrdiny. Například již zmíněný Báthory byl skvělý šermíř, milenec, otec, vlastenec, básník a ještě k tomu hlava otevřená a tolerantní k jiným názorům a náboženstvím. Trochu moc politicky korektní dokonalosti, byť uvozené studiem támhle a zkušenostmi onde. Ale vzhledem k hladké ukotvenosti příběhu v žánrových mantinelech a plynulému střídání vhodných atrakcí nad tím člověk nepřemýšlel. Chřestýš Callahan sice není politicky korektní (opět nejvýrazněji v poslední povídce), ale je to skvělý pistolník, mistr suchého humoru a nějakým záhadným způsobem, ač prezentován jako obyčejný drsný lovec lidí, disponuje znalostmi např. o formálním vymítání démonů dle vatikánských konvencí. A podobných zjevení je v knize víc. Podobně jako občas úplně nesedí jazyk, který se sice inspiruje v drsné poetice takového Deadwoodu (seriál HBO), ale jindy se zadrhne. Problém Chřestýše Callahana tedy není v absenci ambicí, ale v tom, že text není vycizelovaný tak, jak jsme si u autora zvykli.

Na druhou stranu: zatímco předchozí, formálně skvělé Červenákovy knihy mě zajímají právě pro onu formální naplněnost, ale jako čtenář je nijak nevyhledávám a nemám potřebu se k nim vracet, Chřestýš Callahan mě opravdu bavil. Čistým pulpem; tím, kolikrát se objeví obraz krvavého deště z úlomků lebek, množstvím v podstatě příběh nijak neposouvajících narážek a citací ze světa filmu (desperado Quentin se dal dohromady s nějakým Rodriguezem) a mayovek (krvavý lovec skalpů Barker má přezdívku Old Stonehand a pokrevního bratra popsaného jako „zákeřná apačská kurva“). Vlastně trvá poměrně dlouho, než se objeví postava, jejíž jméno by nereferovalo k nějakému herci, filmu, režisérovi etc. A popravdě, možná tam taková postava ani není, na to jsou mé znalosti westernu přece jen kusé.

Nakonec bych byl tedy rád, kdyby se Chřestýš Callahan ještě někdy vrátil. Jen bych ocenil, kdyby se mu věnovalo, ambice neambice, trochu více péče.