Kniha Kinetismus Zdeňka Pešánka oživuje myšlenky a tvorbu ve své době nedoceněného autora a umělce, jenž se u nás snažil o prosazení nové výtvarné techniky – o kinetismus. Pešánek, který jako první u nás použil slovo „kinetismus“ pro souhrn technik pohybového malířství, na rukopisu pracoval ve dvacátých letech: „Knížka je psaná ve znamení boje o nové umění.“ O vydání knihy se autor poprvé pokoušel v letech 1924 až 1927, ale žádného nakladatele nepřesvědčil. Kniha pak vyšla v péči České grafické unie až v roce 1941 díky Josefu Vydrovi, řediteli Školy uměleckých řemesel v Bratislavě. V těžké době, poznamenané světovou válkou, však Pešánkův Kinetismus zapadl. A ani v protektorátním tisku se autor nedočkal mnoha reakcí. Nakladatelství Akademie múzických umění tak po více než sedmdesáti letech od prvního vydání přináší jeho reprint.

Člen skupiny Devětsil, sochař, výtvarník a architekt Zdeněk Pešánek (1896–1965) žil a tvořil mimo hlavní proud avantgardy. Jeho myšlení a dílo bylo pokrokové a progresivní, svým způsobem i provokativní. Je možné konstatovat, že předznamenal dobu nových médií, počítačů, multimédií. Patří však k těm umělcům, kteří za svého života nebyli dostatečně doceněni, až s odstupem generací. Teprve v 60. letech se někteří čeští umělci vrátili k Pešánkovu odkazu a další pozornost mu byla věnována po roce 1989. Opětovné vydání Kinetismu je významným krokem k znovuobjevení umělecké osobnosti Zdeňka Pešánka.

Kinetickému umění se tento absolvent sochařsko-kamenické školy v Hořicích a sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze začal věnovat od mládí a zájem o tento směr se ho držel celý život. Historik umění Tomáš Pospizsyl v doslovu nazvaném Posel světla v dobách temna píše: „Výrazovými prostředky budoucího umění se podle Pešánka stanou především světlo a pohyb, které dříve statické výtvarné umění přiblíží poezii, hudbě a tanci. Kinetická výtvarná díla mohou existovat v ploše či prostoru, především ale budou probíhat v čase.“ A i když Pešánkovo dílo čítá řadu světelných a světelně kinetických plastik, filmové experimenty, barevnou – světelnou hudbu, kinetické obrazy, světelnou reklamu a mnoho dalších, velkého ohlasu se od současníků nedočkal. I přesto, že jeho nejznámější díla, jako je Barevný klavír (jím nazývaný spektrofon), který vytvářel barevné harmonie kombinací světla, barev a tónů, a světelná fontána Československého lázeňství byla například vystavena v československém pavilonu na světové výstavě v Paříži roku 1937. Ojedinělou realizací se v roce 1930 stala kineticko-světelná plastika na Edisonově transformační stanici v Praze, která figuruje i v abstraktním filmu Světlo proniká tmou Otakara Vávry a Františka Piláta. Pešánek jako průkopník v oblasti multimediálního kinetického umění se také zajímal o světelný urbanismus: „Toužil pracovat s celým městem jako s médiem, chtěl komponovat noční město jako velké umělecké dílo,“ dodává Pospizsyl.

Kniha Kinetismus působí jako didaktická příručka, v níž si autor klade za neskromný cíl definovat umění budoucnosti, a to po stránce technické i obsahové. Kapitoly jsou uvozeny otázkami a hesly, jež představují osnovu pro následující text. Pešánek píše: „V případech, kde se mi podařilo realisovati alespoň jeden příklad, osvětlím metodu přímo na popisu provedeného pokusu. Někde bude nutno spokojit se s upozorněním nebo popisem realisace cizí a někde dokonce jen s námětem nerealisovaným.“ Autor si vymezil dvě obšírné umělecké kategorie – díla v ploše a realizace v prostoru. Za plošné označil film, barevně a formově světelné hry reflektorické, barevný klavír, barevně světelné hry, plošné ozařování a poslední v kategorii plošných je kapitolka věnovaná různým metodám známým v užití ve světelných reklamách a stínohře. Jako prostorové popsal ohňostroj, světelné fontány, světelně kinetické plastiky, kinetickou iluminaci, reflektorické hry prostorové a závěr opět věnoval kombinacím různých metod. Kniha nabízí technické postupy a praktické úvahy z většiny na příkladech Pešánkovy tvorby. Popisuje poměrně detailně barevný klavír – spektrofon, schémata ohňostrojů a světelných fontán, princip neonové reklamy, uvádí ukázky z libret. Součástí knihy je i výtah z přednášky o „barevných reflektorických hrách“ Ludwiga Hirschfelda z kongresu Psychologicko-estetické společnosti v Hamburku, později otištěné v knize Farbe-Ton-Forschungen (1930). Na závěr Pešánek zveřejnil výsledek svého dotazníkového šetření, které učinil v rámci výstavy plastik v Uměleckoprůmyslovém muzeu s asi padesáti studenty psychotechnického semináře. Pokoušel se zjistit, má-li kinetika význam a jaký: „Úlohou je zjistiti, zdali světelná technika může vyvolati stejné či podobné emoce jako technika sochařská či malířská a je-li u ní menší či větší působivost než u těchto starých technik.“

„Pešánkova kniha o kinetismu je výhledem do nového života. Nový film, světelná plastika a desítky jiných variant kinetického umění nám budou náš život obohacovat a umocňovat,“ shrnul, z dnešního pohledu poněkud utopisticky, autor předmluvy František Kalivoda. Kniha se ovšem nestala a již ani nestane převratnou příručkou pro nové umění budoucnosti. Ostatně, kinetická tvorba se od průkopnických dvacátých let přes avantgardu a 60. léta až po dnešek transformovala do zcela jiné podoby. Kniha Kinetismus je přesto dnes cenným dokumentem prvotních snah, myšlenek a konkrétních rešerší umělce-vizionáře v oblasti kinetického umění. V neposlední řadě je velkým přínosem, že mapuje Pešánkovo dílo, které se z většiny nedochovalo, a přitom by svou nadčasovostí dokázalo úspěšně rezonovat i na dnešní umělecké scéně.