Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí – tak zní název organizace, která stála v centru pozornosti historičky Doubravky Olšákové, kterou prý zaujalo, že až desetinu času věnovali vrcholní komunisté na svých poradách právě této společnosti. Mladá historička ve své knize líčí, které starší organizace tato společnost nahradila a kdo byli její nástupci nebo kteří vědci se vystřídali v jejím čele. Obecněji ale také analyzuje, jak vypadala popularizace vědy v době komunistického panství a to, jak dokázal vládnoucí režim této popularizace využívat k propagování takzvaně „vědeckého světového názoru“.

Popisuje masivní boj proti náboženství (jeho úspěšnost sleduje mimo jiné na tom, jak zvolna klesal počet církevních sňatků) i nejrůznější prostředky, které v něm byly používány. Velkoryse byla budována planetária, která měla lidem nahradit kostely. Návštěva hodin náboženství byla rafinovaně znesnadňována tak, že přihlášky na náboženství se měly odevzdávat řediteli školy, který byl ale v termínu předpokládaného odevzdání nedostupný. Zajímavější kapitolou této propagandy byl jistě slavný snímek Karla Zemana Cesta do pravěku, který měl být „součástí široké a komunistickou stranou privilegované výchovy obyvatelstva k ateismu“. Autorka dokonce cituje dobové materiály, v nichž byla předpokládaná účinnosti tohoto filmu přirovnávána k „bombičce“: „Velkou bombu shodíte na město a je možné, že při tom zasáhnete i nádraží. Ale bombičku musíte hodit přesně, když chcete nádraží zasáhnout.“ Cesta do pravěku měla být právě takovouto přesně zacílenou zbraní (v sousední NDR prý byl film přímo označen za „vzor ateistické propagandy“). Ve filmu do sebe podle Olšákové vše zapadá: „Cesta čtyř chlapců proti proudu času mapovala jednotlivé etapy formování Země až po samý počátek života na Zemi. Na konci jejich cesty nestál Bůh, ale Darwin.“ Mírně polemicky se ale sluší namítnout, že je třeba rozlišovat mezi původními motivy, které stály při vzniku díla, a jeho pozdějším působením na diváky (podobně jako třeba v případě pohádky Pyšná princezna). Scéna, kdy hrdinové v závěru stanou na břehu moře, se dá totiž vyložit různě; setkání s živým trilobitem spolu s nekonečným horizontem oceánu může na recipienta působit stejně „materialisticky“ jakož i vyvolávat metafyzické pocity a otázky po počátcích života a světa a případně po potenciálním Původci. Ostatně autorka přiznává, že jen málokdo dnes už ví, že kultovní snímek byl součástí ateistické propagandy. Což dokládá, že zrovna v tomto duchu zmiňovaný film recipován nebyl; tato jeho mnohoznačnost je rozhodně jeho velkou předností.

Autorka ovšem zmiňuje i krátké období, kdy spolu mohli veřejně vést dialog marxisté a křesťané, přičemž ale zmiňuje dobový paradox vyslovený Milanem Machovcem, že „ti, kdo mají absolutní moc, nemohou vést dialog s nikým“, neboť před nimi si každý musí dávat příliš pozor, co se odvažuje říkat…

Čtenáři se v knize dále dozvědí třeba i o dobovém kultu „Stalina-inteligenta“, který do jisté míry nahrazoval tradiční roli inteligence, a o jeho pádu, který v intelektuálech posílil přesvědčení o jejich potřebnosti či kvalifikovanosti. Dále pak o přínosnějších návštěvách autorů, kteří k nám v té době zavítali ze Západu, jako byli R. Garaudy nebo Christian Norberg-Schulz. Ten Československo navštívil opakovaně (poprvé roku 1961) a i díky tomu mohl napsat svoji známou knihu Genius loci: k fenomenologii architektury, v níž se mezi tři světová městy, která do knihy vybral, dostala i Praha.

Propaganda, již autorka v knize popisuje, podle ní dodnes nese svoje plody: pramení z ní například naše současná pevná víra v bezpečnou atomovou energii. A jejím dalším důsledkem je dle Olšákové to, že se Češi celosvětově řadí na první místo v míře ateizace společnosti, což asi není zcela přesné tvrzení, protože na Slovensku propaganda probíhala rovněž a množství tradičních věřících tam zůstává relativně vysoké. Je přitom škoda, že třeba svérázná osobnost komunistického ministra školství, zakladatele „psychoenergetiky“ Františka Kahudy (1911–1987) zůstala na okraji badatelčina zájmu; jméno tohoto průkopníka teorie mimosmyslové „mentionové“ komunikace, kterého Vladimír Borecký zařadil mezi přední české „mašíbly“ (tedy magory, šílence, blby), autorka jen třikrát letmo zmiňuje. Jinak by se pak snáze dostala k vysvětlení paradoxu, že „přiblížení vědy k lidu“ (a pokles tradiční religiozity) přineslo také současnou popularitu kartářek, víry v ufo, magické pyramidy atd.