iLiteratura: Už více než 30 let žijete v zahraničí, a to především v Americe. Čím se zabýváte a proč jste si vybrala právě Ameriku?
Bronislava Volková: Působím jako profesorka na Indiana University, kde jsem třicet let vedla český program. Nemůžu říct, že jsem si Ameriku zrovna vybrala. Spíše si Amerika vybrala mne. Z Československa jsem odešla v roce 1974 se svým prvním manželem kvůli politické perzekuci. Ve Francii nás nechtěli, v Německu jsme sice dostali azyl, ale budovat tam kariéru bylo téměř nemožné kvůli patriarchálnímu systému na univerzitách a kvůli nedůvěře vůči cizincům. Můj první manžel byl hispanista, a proto chtěl do Ameriky, protože hispanistika je zde velkým oborem. Pro mne jako slavistku to bylo ale dost těžké.

iLiteratura: Dá se říct, že je Amerika váš domov, anebo máte domovy dva? Jaké jsou pocity básnířky a profesorky literatury, která už dlouho žije v zahraničí?
Bronislava Volková: Amerika se stala mým domovem, protože jsem zde našla uplatnění a práci. Česko je nadále mou rodnou zemí, kde se cítím doma zase jinak. V Česku mě ale také o všechno obrali, a přestože jsem se po revoluci opakovaně vracela a nabízela své služby, nikdy mi nebyla dána příležitost zde pracovat. Takže zde ráda čtu svoje básně či přednáším a podobně. Česká kultura, již jsem po třicet pět let na západě šířila, je mi pochopitelně blízká, avšak svou otevřeností, přímostí a smyslem pro férovost se hodím spíše do Ameriky. Necítím se hluboce zakořeněna ani tady, ani tam, jsem vlastně světoběžnice a je mi blízké společenství kvalitních lidí na kterémkoli kontinentě či v kterékoli zemi.

iLiteratura: Vydala jste víc než deset básnických sbírek, z nichž šest vyšlo ve vydavatelství Poezie mimo domov v Mnichově. V roce 2012 vám vyšla v českém vydavatelství Pavel Mervart kniha sebraných básní Vzpomínky moře. Básně z let 1973–2010. Publikujete jak česky, tak anglicky. Kde se cítíte víc uznávaná jako básnířka – v Česku, v Americe, anebo někde jinde?
Bronislava Volková: Cítím, že lidé reagují na mé básně jak v Česku, tak v Americe a i v dalších zemích, a to mě velmi těší. Nedávno mě potěšila např. reakce bulharských čtenářů na moji novou knížku. Co se týče publikování poezie, to je dnes spíše záležitost kontaktů v literárních kruzích, peněz, hlasitosti a náhody. Poezie je dnes popelka, která v širším slova smyslu zapadá bez povšimnutí.

iLiteratura: Překládáte své básně sama do angličtiny, nebo máte anglického překladatele?
Bronislava Volková: Překládám je od jisté doby sama, s redakční pomocí. Ze začátku jsem měla překladatele. Během let jsem v této oblasti spolupracovala s mnoha básníky, kolegy i studenty.

iLiteratura: Do kolika jazyků už byla vaše poezie přeložena? Důveřujete překladatelům? Jak byste vůbec charakterizovala proces překladu poezie jakožto překladatelka?
Bronislava Volková: Moje poezie byla přeložena do devíti jazyků. Pokud se jedná o jazyk, který znám, ráda s překladatelem spolupracuji a pomáhám mu překlad upřesňovat a cizelovat. Pokud se jedná o jazyk, který neznám, nezbývá, než překladateli důvěřovat. Svůj vlastní překladatelský proces považuji za hledání alternativních jazykových řešení, jež se co nejvíce přibližují obsahu originálu.

iLiteratura: Je podle vás anglická a americká poezie dostatečně překládaná do češtiny? Vy sama jste vydala několik antologií současné české poezie v anglickém překladu. Byla česká poezie v Americe dobře přijata a kdo jsou její čtenáři? Nepřekládala jste také nějaké americké nebo anglické autory do češtiny?
Bronislava Volková: Do češtiny jsem americké autory zatím nepřekládala. Spíše naopak. Amerických básníků je dnes tolik, že neexistuje žádné jednotné hledisko. Publikace poezie v Americe je roztříštěná, někteří básníci vůbec nepublikují tradičním způsobem, protože je to často neúnosné. Opět jde o záležitost známostí a loktů, komu se podaří dostat do tzv. prestižních nakladatelství. Literární agenti pro poezii neexistují, protože to není lukrativní. Česká poezie je v Americe zajímavá především pro bohemisty. Moje dvojjazyčná antologie Po hřbetě ďábla / Up the Devil‘s Back měla v zásadě veliký úspěch, ale rovněž jen ve velmi úzkých kruzích.

iLiteratura: Minulý rok vám ve vydavatelství Haini vyšla knížka Az sam tvojata sadba v bulharském překladu Dimitra Stefanova. Byla pokřtěná koncem roku v Městské knihovně v Sofii. Jste spokojená s bulharským překladem a bulharskou recepcí své poezie?
Bronislava Volková: Pokud vím, překlad je dobrý, ale nemohu to sama až tak dobře posoudit. Když jsem byla v Sofii, bylo mi řečeno, že lidem se knížka moc a moc líbila. Je však otázka, zda se knížka dostane do širších literárních kruhů...

iLiteratura: Líbila se vám Sofie? A jaké jste měla pocity při setkání s bulharským prostředím? Našla jste kamarády i mezi bulharskými basníky a basnířkami? Jak vůbec reflektovala bulharská literární kritika a bulharská média vaši knihu?
Bronislava Volková: V Sofii se mi hlavně líbily historické části a to, že je tak mnohovrstevnatá. Mezi bulharskými básníky jsem našla řadu přátel a moc mě ta blízkost a srdečnost potěšila. Kritiky na moji knížku, pokud vím, prozatím nevyšly. Pouze oznámení v Slovoto dnes a rozhovor v bulharském rozhlase.

iLiteratura: Jste častým hostem pražského knižního veletru Svět knihy. Tam jste se možná seznámila i s velkou řadou bulharských bohemistů. Co si myslíte o česko-bulharských literárních a kulturních vztazích?
Bronislava Volková: S několika bohemisty jsem se na knižním veletrhu seznámila, ale bohužel o česko-bulharských kulturních vztazích vím málo. Myslím, že dost málo bulharských autorů vychází v Česku a že i čeští autoři nejsou v Bulharsku příliš známí.

iLiteratura: Zabýváte se mnoha činnostmi – která z nich je pro vás nejdůležitější? Jste také nositelka řady ocenění jako například Ceny České společnosti pro vědu a umění za rok 2009. Trochu směšná otázka – je ve vašem v profesionálním životě něco, po čem ještě toužíte a čeho jste zatím nedosáhla?
Bronislava Volková: Už dlouho je pro mě nejdůležitější poezie. V posledních letech ji často přednáším v rámci multimediálních představení se svými kolážemi, s hudbou a tancem. Tato představení obvykle režíruju a ráda bych tuto formu dále rozvíjela, protože se mi zdá, že je to velmi účinný způsob, jak poezii přiblížit širším vrstvám. Také mám v úmyslu dát se do psaní memoárů a dalších esejů o exilu v literatuře. Mám i ambice dále rozvíjet své výtvarné práce.

iLiteratura: Za svůj domov jste si vybrala poezii – píšete jenom ji. Co byste poradila současným mladým básníkům?
Bronislava Volková: Nepíšu jenom poezii, píšu i povídky, eseje, analýzy, recenze, překlady atd. Ale poezie je hlavní. Mladým básníkům bych radila, aby se nenechali odradit tím, jak malý je v dnešním světě o poezii zájem. Poezie je způsob života, ne kariéra. Je to autentický, kreativní a citový přístup ke světu, kterého je čím dál více zapotřebí.