Masivní reklama u nás provází vydání knihy Zmizelá Praha – Nevěstince a nevěstky od zkušené a publikačně velmi plodné dvojice Radima Kopáče a Josefa Schwarze. Podle anotace má publikace představovat „zaniklé prostředí křivolakých pražských uliček, honosných i špinavých hampejzů, pochybných náleven, barů a šantánů, ale i soukromých bytů, ve kterých se ženy nejrůznějšího věku nabízely svým klientům. Přibližuje také polosvět pasáků a kuplířů, ale i snahy těch, kteří s tímto sociálním problémem bojovali."

Knihu zahajuje studie, která stručně shrnuje to, co o tématu už napsali především Milena Lenderová (Chytila patrola, aneb, Prostituce za Rakouska i republiky) a Aleš Haman (studie Téma prostituce v české literatuře 19. století), přehled tématu prostituce v české krásné literatuře ovšem autoři dotahují až k Miloši Urbanovi. Úryvky z dobových děl, pokud se nějak vztahují k Praze, pak doprovázejí fotografie daných pražských lokalit, mezi nimiž vyniká třeba slavná Jedová chýše nebo veřejný dům fungující v bývalém kostele, což nám dnes může připadat kuriózní, ale z hlediska dějin prostituce to není nelogické. Všechny seriózní dějiny prostituce totiž začínají pojednáním o chrámové prostituci v Babyloně a je škoda, že tento kulturní kontext autoři zcela opomíjejí (i první literární prostitukou je podle norského historika Nilse Ringdala chrámová kněžka z města Uruk z Eposu o Gilgamešovi).

Součástí knihy jsou i dobové fotografie skutečných prostitutek, u nichž ale autoři poctivě přiznávají, že „mají s tématem pražské prostituce jen volnou souvislost“, protože vůbec nemusely působit v Praze (kromě jiného se na nich čtenář přesvědčí, že tehdejší prostitutky ještě nebyly zasaženy diktátem vyholovat si celé tělo, který je už pro ty dnešní nepsaným pravidlem). Jsou mezi nimi i podobenky postarších prostitutek, které rozhodně nesplňují obecnou představu o tom, jak má typická nevěstka vypadat. Autoři zmiňují i některé publikace zabývající se uměleckým aktem a litují, že neexistuje literatura mapující „linku vedoucí od prostitutky k modelce“. Kniha dále seznamuje s dobovými vtipy o prostitutkách („Čím se vlastně živíte, slečno?“ „Pronajímám svou usedlost“), přičemž některé humornou formou poukazovaly na to, jak důležité místo ve struktuře tehdejší společnosti prostituce hrála: jedna z prostitutek na karikatuře říká, že by ona a její kolegyně měly dostávat státní subvenci, protože bez nich by matrony ctihodných mužů cizoložily „dvakrát denně“. Dodejme, že běžnější byl ovšem názor vyjádřený například Napoleonem, že prostituce je nutná, neboť bez ní by obyčejní muži obtěžovali spořádané ženy, a ve většině společností tak byly prostitutky paradoxně vnímány jako „záruka a prostředek k upevnění morálky a manželství“ (Ringdal). Autoři (s jistou ironií) citují i výroky ze starších publikací, kde se o některých ženách náležejících k tomuto stavu mluví jako o „solidních, poctivých příslušnicích“, případně reprodukují výrok jedné prostitutky, která se sama kdysi označila za prostitutku „zasloužilou“, sami ale podobný náhled zřejmě nesdílejí.

Shromáždění bohatého fotografického materiálu i pečlivé vyhledání textových ukázek si jistě vyžádalo velké úsilí obou autorů, zvláště na adresu úvodní studie je ale nutné vyslovit několik dalších výhrad. Najdeme v ní totiž některá klišé i přehnaná zobecnění, ve kterých se autoři snaží poznatky z minulosti příliš rychle a snadno přenášet do současnosti. Tak už zahajovací slova textu obsahují obehrané a vyčpělé klišé, které autoři pouze bezmyšlenkovitě opakují: „Prostituce je stará jako lidstvo samo. To není floskule, ale fakt. Biblickou Evu si vlastně koupil had za jablko.“ Mýtus o prvotním hříchu byl opravdu dlouho chápán jako svědectví o hříchu sexuální povahy, jindy byl ale vykládán jako pokus zmocnit se poznání, které člověku nepřísluší. A dnes se stále více prosazuje kantovská interpretace, podle níž šlo o přechod od hrubosti zvířecího stvoření k lidskosti, od vlády instinktů k řízení rozumem, z „poručnictví přírody do stavu svobody“. Zmiňovat – byť v nadsázce – takovýto mnohovrstevný mytologický příběh jako nějaký historický „důkaz“, a mluvit dokonce o „faktech“ není ani v populárně naučné práci zrovna vhodné. Na téže stránce se čtenář setkává s tvrzením, že „u vojáků a studentů nevěstky nacházely a dodnes nacházejí největší odbytiště pro své služby“. Podobný údaj o době přelomu 19. a 20. století uvádí i Milena Lenderová, která k němu ale hned dodává, že co se týká studentů, „tuto věkovou skupinu klientů bychom u dnešních prostitutek nejspíš marně hledali“. Vzhledem k tomu, jaké ceny se dnes u pražských prostitutek platí (pro zájemce doplňuji, že minimálně 800 Kč za půl hodiny), není už jen z finančního důvodu tvrzení Kopáče a Schwarze zrovna důvěryhodné (moji skepsi v tomto ohledu sdílí i Jana Poláková, vedoucí pražského poradenského a zdravotního centra organizace ROZKOŠ bez RIZIKA, neziskovky, jejímž „posláním je zmenšit sociální a zdravotní rizika nejen u žen pracujících v sexbyznysu, ale následně i u širší populace“). I když u tohoto tématu není jisté, zda a nakolik se autor (či recenzent) má přiznávat k tomu, že s ním má nějakou osobní zkušenost, nebo má předstírat či hrdě deklarovat neznalost, doplním, že v jednom z levnějších pražských veřejných domů, ze kterého jsem k této otázce získal odpověď, odhadují, že studenti u nich tvoří asi 20 procent klientů: „Studenti chodí, ale většinou jen 1x měsíčně nebo i méně. Anebo je to spíše jednorázová odpaňovací akce“ (což zase trochu poupravuje názor Lenderové). A co se týká vojáků, v době profesionalizace armády je jich tak málo, že jen těžko mohou tvořit hlavní klientelu (i když pokud nepřijdou v uniformě, vůbec se nepozná, že jde o vojáka).

Z hlediska stylistiky si autoři neberou žádné servítky: místo o nejnižších vrstvách píší o „spodině“, návštěvníky nevěstinců nazývají na jednom místě „kurevníky“ a tamní zaměstnankyně opakovaně „kurvy“ (a prostituci obecně definují jako „symbolickou stoku, kterou lze odvést z městského prostředí kvanta vytěsňované fantazijní a myšlenkové materie“). Není samozřejmě nutné hrát si za každou cenu na dodržování falešné politické korektnosti (a povinně vyžadovat užívání výrazů jako „sexuální pracovnice“ nebo „společnice“), ale dávat prostitutkám takovéto označení je dehonestující a do takovéto knihy – podle mého soukromého názoru – prostě nepatří. Těžko se přitom zbavit otázky, co se za těmi siláckými výrazy asi skrývá. A to i když se autoři budou chtít hájit tím, že ve starší češtině – jak uvádí Lenderová – výraz „kurva“ nebyl vždy pejorativní a někdy fungoval i jako synonymum slov „děvčátko“ či „dcerka“… Pokračují tak v zažitém stereotypu vnímání prostitutek jako bytostí, pro které má být údajně typický „nízký stupeň sebeúcty, málo bohatý hodnotový žebříček, morální otrlost a lhostejnost k vlastní identitě“ (Lenderová). Přitom třeba sexuoložka Hana Fifková dnes nabízí i mírně odlišný pohled: prostitutkami se podle ní stávají ženy samostatné, informované a inteligentní, které umějí převzít zodpovědnost samy za sebe. Jana Poláková k tomu dodává, že ženy do sexbyznysu přivádějí různé cesty, „některé si umějí dobře nastavit hranice, díky svému sebevědomí jsou schopné ze sexbyznysu vytěžit pro ně to dobré, takže jsou za takovou životní zkušenost rády“.

Prostituce je jistě ožehavé téma, které vyvolává zvědavost, vzrušení, stud, pobouření, rozhořčení předstírané i skutečné, ale také opravdovou lítost nad těmi, kteří k ní byli donuceni. Autoři vsadili na to, že jde o skandální a tabuizované téma, a o – přiznejme, že snad i zaslouženém – úspěchu knihy není třeba nijak zvlášť pochybovat. Ovšem to, že k prostitutkám zaujímají v podstatě velmi konvenční odmítavý postoj a že se nesnaží o hledání nových cest, jak je pojímat (třeba ve stylu knihy Nejtěžší povolání světa), je trochu škoda.