Zájem o 2. světovou válku mezi čtenáři neopadá a pravděpodobně neopadne ani v budoucnu. Každoročně se na českém knižním trhu objeví několik desítek titulů vztahujících se k nejhorší válce v dějinách lidstva. Nemalou část z nich představují autentické výpovědi přímých účastníků konfliktu, přičemž se většinou (zjednodušeně řečeno) jedná o odbojáře, řadové vojáky nebo „obyčejné“ civilisty. Vzpomínek z pera vysoce postavených důstojníků je v češtině k dispozici o poznání méně, zejména jedná-li se o důstojníky německé; určitou výjimku představují známé a v češtině dokonce ve dvou různých vydáních dostupné paměti maršála Ericha von Mansteina. Málo početnou skupinu memoárů německých velitelských kádrů letos rozšířilo nakladatelství Pragma vydáním vzpomínek dalšího z německých polních maršálů Alberta Kesselringa, jednoho z čelných představitelů luftwaffe, velitele obrany Apeninského poloostrova a posléze na samém konci války velitele celé západní fronty.

Kesselring své vzpomínky sepsal na počátku padesátých let, předtím, než byl roku 1952 ze zdravotních důvodů propuštěn z vězení. Na jednu stranu tak měl popisované události ještě v čerstvé paměti, na stranu druhou se nemohl opřít o postupně odtajňované dokumenty, které řadu popisovaných událostí zobrazovaly jinak, než jak je Kesselring interpretoval. Zároveň však díky tomu nebyl Kesselring vystaven pokušení své vzpomínky zpětně přizpůsobit nově získaným vědomostem a měnícím se náladám ve společnosti. V okamžiku vypuknutí 2. světové války měl již hodnost generála letectva, a celou válku tak strávil na různých velitelských postech. Čtenáře, kteří očekávají napínavé a dobrodružné příběhy z první bojové linie, je tak třeba předem varovat, že v Kesselringově díle si na své nepřijdou. Podobně mohou někteří čtenáři postrádat informace o Kesselringově životě a působení před rokem 1939 – tuto část svého života autor podal jen velice stručně na několika stranách, o jeho mládí či rodinných poměrech se čtenář nedozví téměř nic a totéž lze konstatovat i o meziválečném vývoji německé armády.

Průběh samotné války je podán poněkud neobvyklým, téměř by se dalo říci úřednicky suchopárným stylem. Žádné individuální příběhy o osobní odvaze, o všedním strastech a drobných radostech řadového vojáka ani srdcervoucí osudy trpících civilistů. Kesselring podává odlišný obraz války – především popisuje zvolenou strategii, její výhody a nevýhody, rozhodovací procesy úřednické mašinérie a velice často podává detailní přehled organizační struktury nasazených brigád, divizí a dalších útvarů. Několikrát se Kesselring také vyjadřuje k různým klišé, která se začala šířit ještě během války či krátce po jejím skončení. Nejpřekvapivější z těchto pasáží je asi jeho názor na řadové italské vojáky, které opakovaně brání před nařčením z lenosti či neschopnosti, a naopak vyzdvihuje jejich statečnost a bojový zápal; o to více však kritizuje italské velení a především organizaci zásobování v italské armádě.

Zaměření na technickou a organizační stránku průběhu 2. světové války je v knize zcela dominantní. Důvody, které k rozpoutání války vedly, naopak Kesselring nechává bez komentáře, jen v případě mnichovské dohody činí výjimku, když tvrdí, že Edvard Beneš vedl agresivní politiku a Německo se muselo reálně obávat leteckých útoků francouzské armády vedených z československých letišť. Hodnocení Adolfa Hitlera, Hermanna Göringa a dalších neblaze proslulých nacistických pohlavárů přenechal Kesselring bez bližšího odůvodnění jiným autorům. Stejně problematické je i Kesselringovo hodnocení bojů s partyzány, které důsledně označuje výrazem banditi. Nepříliš překvapivě pak v závěru knihy Kesselring ostře kritizuje poválečné procesy s válečnými zločinci včetně jeho samotného.

Zážitek ze čtení knihy bohužel silně kazí odbytá nebo spíše vůbec neprovedená redakční práce na českém vydání. Nejednotnost pravopisu cizích slov (luftwaffe x Luftwaffe, Kyjev x Kijev) lze ještě s trochou dobré vůle tolerovat. Horší je, že najít dvoustranu prostou překlepu je téměř nemožný úkol, nezřídka ve větách chybí celá slova, či se naopak stejná slova v jedné větě opakují. Jméno maršála Rommela se v rámci jedné dvoustrany objeví hned ve třech variantách (Rommel, Romel, Romměl, s. 148–149), o maršálu Modelovi, který dal před kapitulací přednost sebevraždě, se překvapený čtenář dozví, že „odešel dobrovolně z našich řas“ (s. 314), a celou dosavadní historiografii bezesporu obohatí zjištění, že přípravy k německému útoku na Maltu probíhaly „od února 2012“ (s. 153). Bystřejšího zájemce o koupi tohoto titulu může na tyto nedostatky upozornit již samotná obálka knihy, kde je úryvek z textu ukončen pro tento žánr poměrně netradičně v půlce věty.

Knihu lze s čistým svědomím doporučit skutečně vážným zájemcům o vojenské dějiny, ostatní čtenáři, s průběhem 2. světové války méně obeznámení, ji pravděpodobně po pár desítkách stran úřednicky suchopárného stylu odloží. Přesto je třeba ocenit skutečnost, že se kniha dostává i k českému čtenáři, neboť i poražení a odsouzení mají právo, abychom se seznámili s jejich pohledem na uplynulé události.