Kdyby snad někoho zmátl titul, ilustrace na obálce spolu s informací o tom, že Temný pán: Školní roky v roce 2012 získal Cenu Roalda Dahla jako nejvtipnější kniha pro děti od sedmi do čtrnácti let, napoví, že tenhle příběh nechce čtenáře postrašit, ale pobavit. Britskému romanopisci a autorovi mnoha gamebooků Jamiemu Thomsonovi se to docela daří.

Vyprávění začíná ve chvíli, kdy se uprostřed parkoviště probere k vědomí zdánlivě obyčejný třináctiletý chlapec. V jeho těle je ale uvězněná úplně jiná bytost – „Temný pán“. Po porážce v bitvě dobra se zlem byl svržen na malou planetku, kterou nikdy v životě neviděl. Kde se to ocitl? Proč mu všichni říkají Tom Nipan, a ne Temný pán, jak je zvyklý? A kam se poděly všechny jeho schopnosti? Jako by to nestačilo a jeho zoufalství a ponížení ještě nebylo dost zničující, zmocní se ho protivně milá pěstounská rodina a nutí ho chodit do Centra vymývání mozků, kterému všichni říkají škola a kde se musí denně setkávat s podřadnými bytostmi, které ho vůbec, ale vůbec nerespektují.

Na první pohled by se mohlo zdát (a v některých zahraničních recenzích a medailoncích se to koneckonců dočteme), že jde „jen“ o další dětskou fantasy s příměsí humoru. K tomuto dojmu přispívá například i „mapa Temnokraje“ na vstupních stranách: hemží se to v ní popisky jako Věž Bílého čaroděje, Klany Nemrtvých nebo Železná věž zoufalství. Už po pár stránkách je ale jasné, že svět a atributy fantasy literatury se tu hlavně tematizují. Především v první třetině knihy se Tom Nipan v myšlenkách zaobírá konfrontací lidského světa s tím, co si pamatuje z Temnokraje: „Řítila se k němu veliká bílá hranatá kovová krabice, kola ze ztuhlého hlenu Obřích pavoukovců ze Skorpula se divoce točila. Na horní straně byla skleněná schránka a v ní magicky uvězněný nějaký vzdušný duch; jasně modře sršel a křičel bolestí tak nahlas, že to rvalo uši. Pomyslel si, jak jsou lidé krutí. Dokonce ani on, Temný pán, by elementála takhle nemučil, leda by opravdu musel, nebo leda by mu ten elementál něco provedl. Nevyplatí se to.“ V tomto kontextu působí vtipně i pasáže v druhé polovině knihy, kde se Tom chce vrátit do svého světa a vyprávění čím dál víc připomíná fantasy, v níž je autor ostatně doma.

Právě střetávání dvou světů je hlavním zdrojem komična. Vše, co se Tomovi honí hlavou, působí jako vystřižené z kdekteré fantasy ságy. Tady je velmi důležitá role překladu. U Veroniky Volhejnové jsou čtenáři zvyklí na vysoký standard a ani u této knihy nebudou zklamaní. Její řešení jsou vynalézavá a vtipná, styl měnících se vypravěčů a Tomových vnitřních monologů a deníkových zápisů je dostatečně odlišený. Už v samotném jménu hlavního hrdiny se skrývá jazyková hříčka: v originále si autor pohrává se souslovím Dark Lord, jež pozemšťané zkomolí na jméno Dirk Lloyd, které jim zní pravděpodobněji. České řešení je funkční a nestrojené.

Kromě humoru a čtivosti má kniha i další přednosti. Za jednu z největších lze považovat vývoj hlavní postavy – je pozvolný a přirozený a při vší absurditě některých situací uvěřitelný. Myšlenka, že Tom je vlastně možná jenom zvláštní osamělý kluk, který potřebuje lásku, je dětskému čtenáři předkládána nenásilně, bez očividné snahy o jakési „ponaučení“. Na druhou stranu Tomově postavě chybí trochu opravdovější záporáctví. Dojem hrůzostrašnosti pramení především z jeho vlastních vzpomínek na to, co kdysi napáchal, přičemž Tomovo vyprávění a úvahy od začátku působí komicky, takže čtenář o část jeho údajné strašlivosti přichází.

Temný pán: Školní roky je slibný začátek příjemné, čtivé a docela chytré série pro děti, které se chtějí při čtení bavit, ale klidně se nad osudem Toma Nipana také trochu zamyslet. A nepíšu to jen proto, že „recenzenti, kteří o jeho díle napíšou negativní kritiky, budou odvlečeni do Katakomb zkázy, mučeni na Skřipci bolesti a pak navěky uvrženi do Otrockého tábora nekončící dřiny“, jak stojí v doušce o autorovi.