Jak daleko věda pokročila v realizaci představ tvůrců sci-fi, jako je čtení myšlenek, stahování vzpomínek a dovedností podobně jako v Matrixu nebo sdílení myšlenek a emocí přes „brain-net“, internet mysli? Budeme někdy mít telekinetické schopnosti Jediů? Budeme někdy schopni duplikovat vlastní mozky a dosáhnout nesmrtelnosti? Stanou se z nás někdy supermani? Kdy by po naší planetě mohli chodit sebevědomí roboti? A jaká asi je mysl mimozemšťanů, pokud vůbec existují? Na tyto dosti spekulativní otázky hledá odpovědi kniha Budoucnost mysli: fascinující průvodce světem technologií, které umožňují realizovat sny tvůrců sci-fi. Jejím autorem je známý fyzik a zkušený popularizátor vědy Michio Kaku, profesor teoretické fyziky přednášející na City University v New Yorku, spoluzakladatel strunové teorie pole a autor několika uznávaných knih o vědě.

Autor nejdříve shrnuje historii studia mozku, rekapituluje přitom i jednotlivé modely, jejichž prostřednictvím se lidé v minulosti pokoušeli tajemství jeho fungování popsat. Nejprve to byl homunkulus sídlící uprostřed mozku, následovaly analogie s mechanickým hodinovým strojem, parním strojem, telefonní ústřednou, počítačem či internetovou sítí. Samotnému autorovi se zamlouvá přirovnání ke korporaci s byrokracií, úředníky a pohybem informací mezi jednotlivými kancelářemi; konečná rozhodnutí pak padají u generálního ředitele.

V následujících kapitolách se pak autor věnuje některým vybraným futuristickým vizím: uvádí nejslavnější sci-fi filmy (jako je 2001: Vesmírná odysea), knihy (Růže pro Algernon) i jejich autory, jako jsou H. G. Wells, Isaac Asimov, Philip K. Dick nebo – díky slovu „robot“ – také Karel Čapek (naopak chybí nejen Jakub Arbes, což věru není překvapivé, ale kupodivu i Stanisław Lem). Jejich proroctví, předtuchy či obrazy budoucnosti Kaku konfrontuje se současným stavem bádání i medicínské praxe. Referuje tedy o soudobých vědeckých pokusech a poznatcích, které by uskutečnění oněch vizí v budoucnosti potenciálně umožnily. Zajímá se třeba o možnosti budoucí léčby chorob, jako je deprese, Parkinsonovo a Alzheimerovo onemocnění. Píše i o umělém vylepšování našich psychických schopností, „křemíkovém“ a „kvantovém“ vědomí nebo o tom, jak by mohl jednou vypadat kontakt lidstva s hypotetickými obyvateli jiných planet, kterýžto scénář se ovšem podle něj odvíjí od toho, jak by „ufoni“ z psychologického hlediska fungovali. S trochu přehnanou jistotou přitom říká: „Až navážeme kontakt s první mimozemskou civilizací, bude mít s velkou pravděpodobností vodní původ.“ Zda k podobnému setkání vůbec kdy dojde, ovšem vůbec nevíme. A žádné tajné ani jakékoli konkrétní informace nemá v tomto směru pochopitelně ani Kaku. Snaží se proto uvažovat na základě analogií se světem zvířat, s nimiž na rozdíl od zelených mužíčků z cizích galaxií máme zkušeností dostatek. Vychází tedy z toho, jak vnímá svět pes, kočka, delfín či netopýr, a domýšlí, jak by k nám asi potenciální Marťané přistupovali, kdyby byl jejich obraz světa podobný jako u zmíněných živočichů. Případně jak by se třeba chovali bytosti vyvinuvší se do podoby jakýchsi vesmírných včel.

Více ale Kakua zajímají výhledy do budoucnosti lidstva samotného. Ty jsou v jeho podání celkem optimistické a některé pasáže této populárně naučné knihy se místy více blíží utopické sci-fi než našim aktuálním reálným vědecko-technickým dovednostem. Například takto zřejmě s vážnou tváří (i když do té jsme mu při psaní citované pasáže neviděli) líčí dobu, kdy údajně budeme schopni zpětně sestrojit vlastní mozek pro přenos mysli do nesmrtelného robotického těla, zatímco budeme stále při vědomí: „Nejprve byste se položili na lehátko vedle robota bez mozku. Potom by robotický chirurg z vašeho mozku extrahoval pár neuronů, které by potom duplikoval pomocí tranzistorů v robotovi. Váš mozek by byl propojený s tranzistory v robotově hlavě. Neurony by se potom začaly nahrazovat tranzistorovým obvodem. Váš mozek by byl k těmto tranzistorům neustále připojený, takže by fungoval normálně, a vy byste během tohoto zákroku byli při plném vědomí. Superchirurg by potom odebíral čím dál více neuronů z vašeho mozku a pokaždé by je zkopíroval pomocí tranzistorů v robotově hlavě. V polovině této operace by byla polovina vašeho mozku prázdná; druhá polovina by byla připojená pomocí kabelů k velkému množství tranzistorů uvnitř robotovy hlavy. Nakonec by byly odstraněny všechny neurony ve vašem mozku a zůstal by jen robotický mozek, který by byl přesnou kopií vašeho původního mozku, neuron od neuronu. Na konci tohoto procesu byste se zvedli z lehátka a zjistili byste, že vaše tělo je dokonale vytvarované. Byli byste krásní a měli byste superschopnosti. A k tomu byste ještě byli nesmrtelní. Ohlédli byste se za sebe, kde by leželo vaše původní smrtelné tělo; stárnoucí schránka bez mysli.“

Na druhou stranu ale nemůžeme vyloučit, že i četba těchto řádek bude další a další vědce inspirovat k pokusům o realizaci. Hranice mezi sci-fi a skutečnou vědou není totiž nijak striktní. Přední český popularizátor vědy a autor řady vědeckofantastických povídek Jaroslav Petr ostatně tvrdí, že pokud chce vyložit nějakou vědeckou myšlenku, může napsat vědecký článek, v němž nápad rozvine ve vědeckou hypotézu (za což je jako vědecký pracovník placen), když ale nápad přestřelí (a on se bojí, že by ho za to mohli i vyhodit z ústavu), napíše na základě téhož námětu raději sci-fi povídku. Je navíc dobré si připomenout, že dnešní věda umí transplantovat obličej, naučit mozek, aby přijímal vizuální signály z jazyka napojeného na speciální kameru, nebo propojit hlavu s elektronickou paží tak, že ji daný člověk ovládá pouhou silou myšlenky. Už to jsou počiny tak neuvěřitelné, že mnohým stále připadají jako uskutečněná sci-fi. Co v této oblasti přinese další rychlý vědecký vývoj, se dá jen těžko odhadnout, ovšem v technicky dosažitelnou nesmrtelnost se nadále zdráhám uvěřit.

Jestliže se některé Kakuovy teze – alespoň prozatím – zdají být přehnané, příliš odvážné, či dokonce fantasmagorické, v jiných kapitolách se ukazuje být skeptikem, který mírní obavy autorů rozvíjejících různé katastrofické scénáře. Například i v našich médiích je možné se setkat s úvahami na téma vylepšování našeho mozku a výrazného zvyšování jeho kapacity, ať už z úst Vlada Ríši, nebo zmíněného Jaroslava Petra. Ten vyslovil obavy nad tím, že majetné vrstvy obyvatel jednou natolik změní svoji DNA, že nakonec vznikne zcela nový, výkonnější a dokonalejší živočišný druh jakýchsi nadlidí. K podobným obavám ovšem Kaku přistupuje střízlivě. Zvýšení inteligence totiž podle něj nemusí být žádnou velkou výhodou: „Běžní lidé nemají nejmenší zájem řešit složité tenzorové rovnice pro výpočet černé díry. Průměrný člověk nemá potřebu zvládat matematické výpočty hyperprostorových rozměrů nebo kvantovou fyziku. Podobné činnosti by běžným lidem mohly připadat nudné a zbytečné. I kdybychom měli příležitost, většina z nás by se nestala matematickými génii, protože to není něco, po čem by toužil každý. Ve společnosti už navíc existuje třída špičkových matematiků a fyziků, ti však mají podstatně menší platy než průměrní podnikatelé a mnohem menší moc než průměrní politici. Nadlidská inteligence nezaručuje finanční úspěch v životě. Právě naopak – společnost, která si cení sportovců, filmových hvězd, komiků a bavičů, by mohla superinteligentní jedince zařadit na nižší příčky. Zkoumáním relativity ještě nikdy nikdo nezbohatl.“

Autor nenechává stranou ani obavy z pokročilé techniky v rukou padouchů. Tematizuje tedy strach z diktátorů, kteří by mohli občany kontrolovat prostřednictvím elektrod umístěných v jejich mozcích – zde Kaku realisticky konstatuje, že osvědčená mediální propaganda a nátlak jsou prostředky rovněž velmi účinné, a navíc mnohem levnější než mozkové implantáty. A dále se zabývá „superzločinci“, kteří možná budou zneužívat své nadlidské síly k šíření zločinu ve velkém. Snaží se ale i tomto směru čtenáře utěšit a uklidnit, a to vysvětlením opět možná až příliš optimistickým či naivním: „Každý Superman má svého Lexe Luthora a každý Spiderman má svého Zeleného goblina. Určitě je možné, že by se našli zločinci, kteří by svůj zdokonalený mozek využili pro výrobu superzbraní a uskutečnění zločinu století. Ale kdyby to bylo možné, všichni policisté by měli taktéž zvýšenou inteligenci a nenechali by se přelstít.“

Každopádně v budoucnosti se asi stále častěji budou řešit nikoli jen technické těžkosti vylepšování homo sapiens, s nimiž si většinou asi nějak poradíme, ale spíše etická dilemata ohledně toho, kolik z toho, co umíme, také smíme a máme reálně provádět. Proto je velmi chvályhodné, že autor pojednává o budoucím vývoji člověka právě na pozadí a v kontextu děl krásné literatury a filmu. Jejich tvůrci totiž ony otázky řešili s velkým předstihem. Určité aspekty jejich převážně pesimistických vizí i temných tušení postupně získávají na aktuálnosti. Teprve další desetiletí a staletí ale ukážou, jestli měli pravdu spíše umělci se svými dystopiemi, nebo Kaku se svým umírněným optimismem. Anebo zda přijde něco, co nepředvídal nikdo.