Amerikanista Petr Kopecký (1976) vyučuje kulturněhistorické předměty na Ostravské univerzitě. Asi dva roky strávil na San José State University a od té doby se věnuje především literatuře Kalifornie, kterou zkoumá prizmatem ekologické literární kritiky. Jedním z plodů tohoto jeho zaměření je i kniha Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí, kterou nedávno, ovšem s loňským vročením, vydal Host.

Autor v jejím úvodu vysvětluje principy ekologické literární kritiky (tzv. ekokritiky), literárněkritického směru, který má prý v anglosaském akademickém světě mnoho příznivců. A především pak rekapituluje životní i uměleckou dráhu kdysi „nejpopulárnějšího amerického básníka“ Robinsona Jefferse, který ovšem záhy upadl do nepřízně recenzentů, hlavně autorů označovaných jako „nová kritika“, před níž jeho dlouhé filozofující poémy neobstály. Zemřel v osamění a zapomnění a místní noviny tomu prý věnovaly jen krátký sloupek. A souběžně Kopecký rekapituluje život a dílo dnes nepoměrně slavnějšího Johna Steinbecka, u kterého se badatelská činnost dlouho zaobírala hlavně sociální dimenzí jeho díla, ale až v posledních letech vzrostl podíl studií, které „odkrývají environmentální vrstvy jeho textů“.

Kopecký oba spisovatele řadí k těm kalifornských literátům, jejichž „pregnantní vyjádření neantropocentrických idejí hrálo podstatnou roli při postulování teoretických východisek hlubinné ekologie a bylo inspirací pro její nejvýznamnější představitele“. U obou poutavě analyzuje společná témata jejich tvorby (nížiny, výšiny, hlubiny) či nahlížení na člověka z ekologické perspektivy (takže například komunitu lidí z románu Na plechárně Steinbeck popsal jako „ekosystém, v němž každý jedinec najde svou niku a přizpůsobí se prostředí“). Upozorňuje na to, že Steinbeck dokonce uvažoval o vlastní přírodovědecké badatelské činnosti a že od Stanfordovy univerzity dostal finanční nabídku na založení vlastního výzkumného centra. Oba spisovatelé navíc podle Kopeckého některými svými myšlenkami s velkým předstihem předjímali současné vědecké poznatky. Zde ale dodejme, že srovnatelné analogie je při troše vynalézavosti zřejmě možné najít leckde, podobné vizionářství bylo konstatováno u E. A. Poea, Gertrudy Steinové, Virginie Woolfové, M. Prousta, nebo dokonce v Nerudových Písních kosmických…

Kopecký oba Američany ovšem i srovnává: Jeffers byl podle něj názorově konzistentnější, zatímco Steinbeck kolísal mezi environmentalistickým zaměřením a technooptimismem. Steinbeck byl přitom svým starším kolegou v počátcích své tvorby ovlivněn. Tento vliv ale držitel Nobelovy ceny za literaturu později tajil a vyjadřoval se o něm ironicky: do Jefferse prý sice vkládal jisté naděje, ale „dostal ho Spengler a středoškolačky“.

Kopecký podrobně mapuje i recepci obou autorů v českých zemích. V mnohém koriguje obraz, který u nás o Jeffersovi vytvořil Kamil Bednář; vyvrací například jeho názor, že Jeffers nestál o recenze, naopak dokládá, že pod jménem přítele publikoval recenzi na vlastní sbírku. Připomíná názor, že kdyby byl v Americe Jeffers známější, respektive kdyby vydržela jeho obliba déle, komunističtí cenzoři by jej u nás možná vůbec nepovolili. Takto mohl být dokonce „prezentován jako básník, kterého objevují socialističtí čtenáři, zatímco kapitalističtí nakladatelé jej pro jeho pokrokovost nechtějí tisknout“ (Milan Hulík). Cituje ale i vyjádření těch, kteří zdejší Jeffersův kult nepřijímali nijak nadšeně, jako byl Aloys Skoumal, který soudil, že Jeffersův osud u nás je příkladem „průměrného básníka podprůměrně přeloženého“, vnímaného však jako „nadprůměrný velikán“. I když v absolutních číslech se sice v Americe prodalo více výtisků Jeffersových knih, při rozpočítání nákladu na počet obyvatel je u nás jistě úspěšnější (dodejme, že mezi další anglosaské autory, kteří jsou u nás relativně více čteni než v zemi svého původu, patří Robert Fulghum, Betty MacDonaldová, Jerome Klapka Jerome nebo G. K. Chesterton). Kopecký připomíná i zájem, který po roce 1989 Jeffers vzbudil u literární teoretičky Daniely Hodrové, nebo nedávnou českou výstavu fotografií jeho domu a zdůrazňuje nadčasovost Jeffersova díla. Příliš se ale nezamýšlí nad tím, že poslední český knižní překlad Jefferse vyšel před 20 lety, a to jen bibliofilsky, a že ty, které vyšly předtím, se dnes v českých knihovnách půjčují minimálně. Tedy pokud nepočítáme slavnou antologii Myslet jako hora, v níž je Jeffers obsažen a ze které ho třeba příslušníci mé generace patrně mohou znát nejspíše, pokud vůbec.

Každopádně Kopeckého kniha je sama o sobě další, velmi výraznou kapitolou v české recepci obou autorů. Snad by mohla opět trochu upozornit na hodnotu Jeffersova odkazu. U Steinbecka, jehož díla u nás vycházejí hojně i v současnosti (letos například nové vydání O myších a lidech), pak můžeme ocenit nasvícení jeho textů z perspektivy, která ve vlastech českých není běžná. Je nutné vyzvednout, že „ekokritiku“ Kopecký neprosazuje nijak dogmaticky a nesmiřitelně; naopak přiznává, že tento přístup k literatuře nevnímá jako všeobjímající a jediný možný. Je jeho zásluhou, že díky této knize mají dnes čeští čtenáři šanci dozvědět se, že cosi podobného vůbec existuje…