Próza Dům číslo 6 debutantky Nely Rywikové se odehrává v současné Ostravě, v době její proměny z „ocelového srdce republiky“ v město střižené podle současných mód a potřeb. Tam, kde – jak autorka působivě popisuje v prologu – byl vzduch prostoupený černým prachem, který štípal do očí a znemožňoval sušit prádlo, chlapi měli pod očima kruhy zažrané špíny a lidské životy od narození do smrti se točily kolem dolů a hutí, kde městská doprava „svůj okruh zvládla za pětačtyřicet minut, aniž opustila bránu fabriky“, najednou všechno pozvolna končí. A na lidské osudy mají tyto změny drtivý dopad.

Dějový půdorys prózy je detektivní. Hlavním hrdinou je kriminalista, třicátník Adam Vejnar, který se náhodou dostane k nevyřešenému případu zmizelého obyvatele domu číslo 6. Dům z názvu prózy je jednou z posledních budov uvnitř areálu bývalé továrny, v níž ještě žijí lidé. Je to dům postavený v tzv. bruselském stylu, ve své době, kdy se o pohodlí obyvatel protežovaného regionu starala strana a vláda, patřil k architektonické špičce, a dnes by si tedy zasloužil památkovou ochranu. Kolem však krouží zahraniční developerská firma, která hodlá obrovský brownfield proměnit v moderní čtvrť. Zachovat dům před demolicí se proto snažil zmizelý Martin Prchal. Narazil ale na nezájem ostatních sousedů, kteří vůbec nechápou, proč by měli zakládat družstvo, odkupovat byty do osobního vlastnictví, brát si v bance úvěr, proč by se měli vůbec o něco starat: o všechno se přece mají postarat oni, ti nahoře, vždyť se přece vždycky postarali o všechno, co člověk potřeboval, nikdy za jejich života to nebylo jinak...

Souviselo Prchalovo zmizení s jeho bojem za zachování domu, který se ukázal jako boj s větrnými mlýny? Sympatické je, že developera autorka nelíčí jako ztělesnění zla, ale jako přístupného a celkem rozumného partnera v diskusi, který je ochoten své peníze vložit i do bohulibého cíle, jakým je zachování památkově chráněné budovy. Skutečnými Prchalovými protivníky byli lidé v domě, vězící mentálně ještě v minulém režimu. Jsou tu dvě stárnoucí ženské, kterým nezbývá než s hořkostí vzpomínat na doby, kdy byly obletované drsnými horníky, jeden prototypický zástupce polistopadové podnikatelské – nebo spíš podnikavecké – vrstvy, který má v současnosti hlavně dluhy, kam se podívá, jeden Cikán a jeden typ domovního důvěrníka, jenž musí mít přehled o všem, co se v domě šustne. Na kresbě charakterů nebo na psychologii postav Dům číslo 6 zrovna nestojí, ale nejde tu ani o nějaké schematické figurkaření: Rywiková je nejpřesvědčivější, když za své postavy nechává promlouvat jejich minulost; u každé z nich vloží do příběhu několikastránkový úsek o jejich životě, jejich ideálech, zklamaných očekáváních a většinou také bolestivých pádech. Jako způsob, jak dodat postavám plastičtější a lidštější rozměr, je to velmi šťastné.

Detektivní zápletka se rozplétá také celkem uvěřitelně, autorka se drží ukázněně při zemi, sice si občas pomůže berličkou v podobě trochu nepravděpodobné náhody, ale je to lepší než logiku překombinovat. Pátrání po zmizelém Prchalovi je nakonec nepřekvapivě úspěšné a vede k odhalení dalšího zločinu, který je děsivý právě tím, jak je ve své krutosti neokázalý, všednodenní. V kriminalistických detailech se Rywiková nevyžívá, Vejnarovo vyšetřování postupuje až neuvěřitelně hladce, nenaráží na žádné byrokratické těžkosti nebo neochotné kolegy, Adam dokonce nemá ani žádné nepřející, neschopné nebo arogantní nadřízené. Naštěstí Rywiková zřejmě sleduje současnou detektivkářskou produkci a ví, že správný detektiv má být tak trochu alkoholik a má mít nadranc soukromý život, a tak i Vejnar rád zapaří v ostravské Stodolní ulici, občas se probouzí s bolavou hlavou a s jazykem přilepeným k patru a v průběhu vyšetřování se stihne nejen rozejít s přítelkyní, se kterou žije, ale hned si také najít náhradu. Tyto ženské postavy jinak v příběhu nehrají žádnou nosnou roli, ačkoli druhá z nich je vnučkou jedné z obyvatelek domu, a tedy představuje ojedinělou příležitost, jak může Vejnar přijít k informacím. Škoda jen, že se jejich setkání nevyvinulo nějak nápaditěji, méně klišovitě. Museli spolu detektiv a svědkyně nevyhnutelně skončit v posteli?

Jako ještě závažnější nedostatek se mi jeví autorčina rušivá tendence vést čtenáře za ručičku. Rywiková je místy nesnesitelně doslovná, doříkává myšlenky, na které by stačilo čtenáře elegantně navést, připojuje moralizující sentence nebo ověšuje děj nadbytečnými komentáři. Je z toho znát jistá autorčina bezradnost a úporná snaha pojistit se, aby čtenář opravdu pochopil, co se mu říká; přitom by stačilo nechat promlouvat text. Tady bohužel nezasáhl redaktor, který měl nemilosrdně ořezávat a škrtat.

Dům číslo 6 je kniha, u níž jsou dobře vidět její silné i slabé stránky. Jako detektivka je sice přinejlepším průměrná, avšak působivější je, budeme-li ji číst jako příběh o tom, kam až dožene prací sedřené a životem uvláčené lidi rezignace, sobectví a primitivismus.