Každodenní rutina v kanceláři, zpracovávání formulářů, schvalování, zamítání, zakládání do šanonů. Pro někoho hrozivá představa, pro hlavního hrdinu románu Glücksbüro (Kancelář štěstí) Alberta Glücka životní náplň, v níž nachází pocit uspokojení a bezpečí. Padesátník Albert je zdánlivě ten nejobyčejnější a nejnudnější (a také nejvzornější) úředník na světě. Za jeho šedivým zevnějškem se ale skrývá řada překvapení. Především se mu už pětatřicet let daří tajit, že v budově úřadu nejen pracuje, ale také se v ní zabydlel, vytvořil si zde svět s vlastními pravidly a za žádných okolností nevychází ven. A nejvíc ze všeho si přeje, aby na tomto uspořádání nikdy nemusel nic měnit.

Čáru přes rozpočet mu nicméně udělá formulář, který se jednoho dne z ničeho nic objeví na jeho stole a pořádně mu zamotá hlavu. Přestože z dokumentu nelze vyčíst, o co vlastně žadatelce jde, svědomitost Albertovi nedovolí jej prostě smést ze stolu. A tím se spouští kolotoč událostí, které nenápadnému panu Glückovi převrátí život naruby.

Seznámí se se svobodomyslnou malířkou Annou a díky ní si postupně uvědomí, že za papíry a lejstry se skrývají skuteční lidé a jejich problémy. Začne zjišťovat, že mnohým z nich díky své perfektní znalosti předpisů a zákonů může pomoct, a z jeho kanceláře se stane místo, kam přichází stále více nešťastníků prosit o radu. Brzy se však ukáže, že úředník, který příliš pomáhá lidem, není pro nadřízené ten správný typ. Navíc se tento nešvar šíří po Německu jako mor, čemuž je třeba učinit přítrž, protože co může být větším nebezpečím pro stabilitu a rozvoj země než spokojenost jejího obyvatelstva?

Německý scenárista, novinář a autor několika detektivek Andreas Izquierdo napsal netradiční milostný román, který je navzdory na první pohled ne právě atraktivnímu prostředí docela vtipný a nechybí mu fantazie. Nejen leckterý administrativní pracovník se jistě pobaví při popisu každodenního chodu velkého úřadu; toto prostředí navíc autor líčí jako místo oplývající svérázným druhem magie. Postava úzkostlivého Alberta, jenž v sobě zároveň má něco z poťouchlosti Amélie z Montmartru, si dle ohlasů získala srdce mnoha čtenářů. Autor dokáže pracovat s jazykem, satiricky si rýpnout (i když jen jemně) a v závěru trošku naivního příběhu i překvapit nečekaným vývojem událostí. V rámci oddechové literatury se kniha jistě řadí k tomu zajímavějšímu, jen to chce při čtení hodit za hlavu úvahy o pravděpodobnosti děje a věrohodnosti postav. Na své si zde přijdou čtenáři se zálibou v jemném, laskavém, neurážlivém humoru.