Tu drobnou knihu na okrovém papíře o šedesáti stranách lze mezi jinými snadno přehlédnout. Nekřičí barvami ani vtíravou grafikou. Když ji prvně vezmete do rukou, napadne vás, že je to možná bibliofilie. Nová kniha včelaře, přírodovědce a teologa Karla Sládka (nar. 1973) Zázrak jménem les je něčím mezi meditací, augustinovskou samomluvou (soliloquia) a vyprávěním. Jde o naléhavé, neodbytné vzpomínání, které by chtěl mít každý literárně tvořivý člověk zaznamenané. Kniha je tu jako důkaz, že člověk šel v životě cestou, která dávala smysl.

Z předchozích titulů mimořádně aktivního autora jmenujme jeho studii Na cestě s Jackem Kerouacem: Spirituálně-teologické interpretace „románů z cest“ Jacka Kerouaca (Vydavatelství IN, 2016) a dvě spirituálně orientované publikace: Krása spasí svět (Pavel Mervart, 2015) a Ruská menšina a česká společnost: Východiska transkulturní komunikace (Moravapress, 2014). Jeho poslední kniha o lesu a zvířatech navazuje na jeho celoživotní, profesní i osobní zájem, a tím jsou včely. Psal o nich mimo jiné v knize Žít s moudrostí včel, již vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2016. Sládek, který se vyučil včelařem a posléze se stal přírodovědcem a teologem, byl ke své lásce k přírodě tak trochu předurčen. Vyrůstal totiž v rodině, kde pradědeček byl nadlesní „a spravoval církevní lesy na Vysočině“. Domácí prostředí ho čím dál tím naléhavěji volalo jak k objevování okolní přírody, tak k meditacím o novém světě, který poznával a který v něm vyvolával „fascinující úžas nad krásou vloženou do bytí každého živého tvora“. Z tohoto pramene čerpal i pro svou zatím poslední knihu.

Zaječice, člověk, orel

Sládkovy meditace jdou jinou cestou než myšlení Henryho Davida Thoreaua, ukryté v knížce, jež se mnoha čtenářům stala biblí, s názvem Walden aneb Život v lesích. Zároveň míří k jinému čtenáři než například ikonický titul oxfordského teologa Andrewa Linzeye Animal Theology, který přijali za svůj nejen křesťansky orientovaní etikové a vegetariáni. Český autor, působící jako docent na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, je ve svých úvahách záměrně střídmější a civilnější.

Každá z kapitol popisuje některý z přírodních fenoménů, který bychom měli znát z vlastní zkušenosti anebo alespoň z četby. Najdeme tu vyprávění o orlovi, sokolech, o šelmách, jelenech, zajících, o nepůvodních invazivních druzích, o paměti lesa, o příteli psovi či o sofistikované péči o zvěř v čase krutých zim a nedostatku potravy. V závěru každé kapitoly přechází Karel Sládek ze zdánlivě odlišného, neprostupného světa zvířat do světa nás, lidí. Na chování, zákonitostech a obrazu zvířecích vztahů si všímá toho, co máme se zvířaty společné a co si lze z půvabu okolní přírody vzít pro vlastní, zvláště pak duchovní život.

Styl jeho vyprávění a podrobný popis přírody bez složitých zoologických názvů a kategorií si podle mého mínění najde pokročilého dětského čtenáře anebo ty dospělé, kteří se svými dětmi začínají pomalu objevovat les se všemi jeho zázraky a tajemstvími. Kniha jemným a nevtíravým způsobem rozechvívá city lidí, kteří se za svým dětstvím nostalgicky ohlížejí, anebo se jim příroda, a les zvláště, stala celoživotním zdrojem inspirace, místem putování či domovem. Je tu také pro ty, kteří pro ochranu lesního ekosystému pracují jako vědci, lesníci a dobří hospodáři.

V perspektivě věčnosti

Duchovní přesah, který autor čtenáři nabízí, se týká hlavně lidských vztahů, lásky a rodiny. V kapitole Námluvy – vyjevení vnitřní krásy, v níž rozjímá nad namlouvacími rituály zvířat, nachází paralely s naším každodenním životem. Všímá si krásy a hodnoty jednotlivých fází mileneckého vztahu, který postupně přechází do vážné známosti a manželství. Na předchozí vztahy, které z různých důvodů nedospěly do manželství, se dívá po letech „s úsměvnou nostalgií“. Ví, že i tyto nevydařené pokusy člověka v něčem proměnily a posunuly ho dál. Ideální duchovní obrazy dvou milujících se lidí, známé z literatury a životopisů slavných, nám mohou posloužit jako příklady, z nichž určitou část můžeme prožívat i v partnerském nebo manželském soužití.

Duchovní dimenze života a jeho přesah a uvědomění, které zvířata zřejmě neznají (anebo je prožívají na jiné úrovni), jsou člověku pobídkou, aby se rozvíjel vedle druhého ve všech svých úrovních – fyzické, duševní a duchovní. Nejsme, čtu ze Sládkových meditací, ani krásnější, ani lepší, ani moudřejší než zvířata. Naše poslání a náš úděl jsou zkrátka jiné, ale učit se jako myslící a duchovní bytosti od zvířat můžeme a musíme. I ona jsou součástí božího stvoření a také ona mají před Bohem a v Bohu své výsostné, jedinečné postavení. Jde o to, jak být vzhledem k přírodě, kterou jsme už dávno přeměnili v kulturní krajinu, ochraniteli a jak zvířatům dopomoci, aby mohla být tím, kým být mají. Jde tu o spolupráci a z pozice toho, kdo víc může (a tedy z pozice lidské), o větší toleranci, poskytovanou svobodu a laskavost. Řečeno autorovými slovy: „Všechno souvisí se vším a je vzájemně organicky propojeno. V perspektivě věčnosti bude každý živý tvor zářně proměněn, zaujme své místo a bude součástí nebeské oslavy nového života. Ale už dnes prosvítá v láskyplných vztazích člověka a přírody krása světa, který přijde v plnosti časů.“

Zajímavé soužití některých zvířat, která si zachovávají věrnost i po smrti jednoho z partnerů, otevírají debatu o trvalé monogamii, vzájemné úctě a manželském poslání. Důležité se podle autora jeví nalézt smysluplnou hranici mezi „životem v přítomném okamžiku“, jenž je typický právě pro zvířata, a mezi racionální rozvahou, v níž člověk uvažuje v horizontu přicházejících let a desetiletí. Biblické poznamenání o tom, že „zítřek bude mít svých starostí dost“ a že je potřeba žít každý den, jako by to měl být den poslední, je v problematice lidských vztahů odvážná myšlenka, jež by si zasloužila širšího rozvinutí. Dokud je člověk sám, je odpovědný jen sám sobě a Bohu. Ve vztahu a v péči o druhé je nutné najít trvale udržitelný způsob, jak být spolu, žít spolu, žít ze sebe a pro sebe a zároveň neztratit vlastní osobitost, schopnosti a směr. Sládkova pouť přírodou, kterou máme v geograficky tak malé zemi téměř všichni na dohled, nám ukazuje, jak moc máme se zvířaty společného a jak jsme, právě tak jako ona, bytostně závislí na ročních obdobích, na počasí, na společnosti, na často nezvratných rozhodnutích, na svobodě, na svých blízkých, na rodinných predispozicích, na božím požehnání, a chcete-li, pak i na štěstí.

Pastýři

Podobnými analogiemi, které by nikoho neměly udivovat ani urazit, autor obhlíží mnohé hodnoty mezilidských vztahů: přátelství, lásku, soucit, něhu, vzájemnou péči, starost o dobro své i druhých a to, co každého člověka přesahuje. Na více úrovních zmiňuje i pastýřský rozměr a povolání člověka starat se o věci, které mu byly svěřené, přírodu nevyjímaje. Karel Sládek ví i jako včelař, co to znamená mít odpovědnost.

Přírodní svět byl v části křesťanské tradice opomíjen a upozaďován, přesto fascinoval a inspiroval řadu světců, umělců, odpovědných vládců i teologů. Současný papež František, jehož encykliku Laudato siʼ autor zmiňuje, k ochraně přírody a slabších naléhavě vyzývá. Kdo se umí postarat o druhé, aniž by za to čekal odměnu, a kdo se ještě umí dívat na přírodu očima dítěte, neponechá napříště nic svému osudu a bude se ve svém životě sytit krásou, kterou vídá při lesních potulkách. Příroda na rozdíl od člověka tak často nezklamává a je téměř vždycky ve všech svých živlech inspirující.

Je zajímavé, že jinak spíš konzervativní nakladatelství vydává poslední dobou knihy, které se nebojí pokládat otázky, jež se ještě docela nedávno jevily jako druhořadé, méněcenné nebo úplně zbytečné. Čím to? Osobou papeže Františka, který přírodním světem nepohrdá a je s trochou nadsázky křesťanským environmentalistou číslo jedna? Domnívám se, že v podobném duchu by bylo třeba vydávat literaturu pro děti a mládež, v níž by se akcentoval Ježíšův vztah k přírodnímu světu a jeho myšlenky týkající se lidského povolání k ochraně slabých, ostrakizovaných a vyděděných. Vždyť kolik původních knih o křesťanských motivech přírodního světa pro děti a mládež znáte? Sládkova kniha je v českých poměrech onou symbolickou první vlaštovkou.