Večer Dagmar zazvoní u dveří sousedního bytu. Jakmile se Guy objeví, beze slova k němu natáhne ruku s bílým látkovým ubrouskem. Guy ji pozve dál.

Sedí u jídelního stolu v jeho obývacím pokoji. Dagmar uzlíček položí mezi ně na stůl. Opatrně rozvírá cípy ubrousku a odkryje hromádku bílých a pastelově zbarvených střepů. Guy na úlomky porcelánu dlouze zírá. Potom řekne: „Včera v noci se mi zdálo o Praze. Byl to zlý sen.“

Dagmar sklonila hlavu, dívá se na sepjaté ruce v klíně. Guyova věta visí ve vzduchu. Dagmar ji nechala bez odpovědi. Muž umlkl. Dagmar mlčí s ním. Náhle mu sklouzne ze rtů chraptivý zvuk. Stísněný tón, jako by si z jeho nitra razila cestu ven nezdolná bolest navzdory úsilí potlačit ji. Je to stejný zvuk, jaký Dagmar slyšela jako dítě na střešní terase pražského domu. Takhle truchlí muž? Její otec. Guy. Co ví o otci, co ví o sousedovi?

I tenkrát před třiceti roky bylo léto, horký červencový den. Nadlouho Dagmařino poslední léto v Praze. Na počátku onoho dne netušila ještě nic z toho, co ji brzy potká. Odpoledne se jí chladně dotkl otcův bolestný tón a otřásl jejím malým světem. Tenkrát strach začal. Strach z budoucna a z neznáma, jenž od té doby Dagmar už nikdy neopustil. Všechno je tu zpět – v Guyově drsném, naříkavém tónu. Jako by neuplynula tři desetiletí. Jako by pořád ještě bylo to léto, žhnoucí bílé nebe nad Prahou, pod nímž houstnou výfukové plyny, roztéká se asfalt, smrad, onen známý pach Dagmařina dětství, jenž stoupal až do horních pater rozpálených domů. Dagmar nasála pachy velkoměsta a spokojeně zavřela oči. Ležela na terase ve vaně se svou tajnou láskou Romanem, drželi se za ruce a Dagmar se tiskla k jeho nahému chlapeckému tělu. Jemu bylo devět a jí osm.

Ostatní tři holky z domu tu onoho parného červencového dne k Dagmařině velké radosti nebyly. Ve vaně se cákal jen Roman, plachý kluk z prvního patra.

V nejvyšším patře domu byly čtyři mansardové pokoje a veliká střešní terasa. Dvě mansardy měly pronajaté dělnice z nedaleké čokoládovny. Nejlepší na celé terase ale byla prastará vyřazená vana. V létě do ní dospělí nanosili vodu, tahali na terasu plná vědra a konve. Voda se vyměňovala málokdy. Ke konci léta se na stěnách usadily řasy, voda dostala tajuplný zelenavý nádech a to ji s troškou fantazie proměňovalo v tůňku nad střechami velkoměsta.

Toho červencového odpoledne přišel otec z kanceláře dříve, než čekaly. Letmo políbil ženu, skloněnou nad šicím strojem, dceři zvesela počechral vlasy. Měl radostný hlas a Dagmar v něm cítila známou bezstarostnost návštěv cirkusu, čachtání v jezeře, výletů do lesa. Drkot šicího stroje rázem ustal, jako by se přetrhla nit. Dagmar viděla, jak se matka na židli narovnala a její ústa opanoval přísný výraz, který na ní neměla ráda. Co se děje, zeptal se otec do náhlého ticha. Je to tady, řekla matka – a nato poslala dceru na ulici na čerstvý vzduch. Dagmar neodporovala, ráda opustila byt, aby unikla bouři, ke které se schylovalo, nesešla však po schodech dolů, ale proklouzla na střechu na terasu. Ve vaně už se v kalné vlažné vodě slastně roztahoval Roman. Dagmar byla šťastná, že se tam sešli sami. Svlékla si šaty, v tu ránu měla dole i prádlo a vlezla si k němu do vany. Až po bradu byli ponořeni ve vodě, hlavy měli schované pod okrajem vany, dotýkali se nahými boky, leželi úplně zticha, skryti za zšedlými – kdysi však zářivě bílými – stěnami z emailu, viditelní jen pro ptáky, kteří jim v hejnech přelétali nad hlavou.

Oknem z mansardy k nim pronikalo vlnobití rodičovské hádky – v tuto chvíli však byla pro Dagmar stejně nevýznamná a vzdálená jako ptáci, kteří jí zmizeli z dohledu.

Najednou však dívka zbystřila. Něco se stalo s otcovým hlasem. Byl tenký a zastřený, jako by v něm potlačoval slzy. Takový hlas Dagmar u svého otce neznala. Zněl neskutečně smutně a strašně krásně a dával tušit tajemný světadíl, v němž se zabydlel otec docela sám a který neměl nic společného se světem, jaký sdílel se svou rodinou. Dagmar to nahnalo strach.

Napjatě se zaposlouchala, dokázala však zachytit jen sem tam větu. „Teď ne,“ úpěl otcův náhle tak cizí hlas. „Později už na to bude pozdě,“ říkala matka. A ještě: „Je to zázrak, že jsme výjezdní doložku dostali všichni tři. To víš stejně dobře jako já.“ Při těchto slovech musela mít kolem úst tu přísnou vrásku. Otec mlčel. Matka nepolevovala. „Máš rodinu. Na to nezapomínej. Máš rodinu!“ „Ano,“ odvětil otec. „Ano.“ V tomto slově bylo tolik neštěstí, že se Dagmar s Romanem pevně chytli za ruce. Následoval otcův bolestný vzlyk, ten dlouhý, stísněný tón, při němž Dagmar skryla tvář na Romanově rameni.

Dveře na terasu se otevřely a vzápětí uviděla Dagmar otce, jak stojí u zábradlí. Vše na něm bylo strnulé a stál tu dlouho. Potom se otočil a vyděšeně zíral na obě děti ve vaně. Měl uplakané oči a velmi unavený obličej. Beze slova přešel k dceři a chlapci od sousedů, u vany se krátce zastavil a zadíval se do kalné vody. Potom Dagmar mírně, již svým známým otcovským hlasem řekl: „Dášenko, příště si vem plavky, až se budeš s Romanem koupat ve vaně. Po prázdninách půjdeš do třetí třídy, už jsi velká holka.“

Nato se vrátil do domu, jeho těžké kroky se vzdalovaly na žulových schodech. Dagmar a Roman se pořád ještě drželi za ruce, leželi vedle sebe nazí v teplé vodě bok po boku, dotýkali se rameny, dívali se na mraky. Navzdory všemu to byl šťastný letní den. Poslední bezstarostný den Dagmařina posledního léta v Praze.

Když se Dagmar vracela ze školy domů, chodila nejradši zkratkou přes zámeckou zahradu. Proklouzla dírou v plotě a po úzké pěšině mezi hlohy, kopřivami a odpadky prošla přes opuštěný pozemek. Kdysi musel být park udržovaný, ale teď se podobal jednou holé stepi, jindy tropickému pralesu. Po nástupu režimu byl zámeček liduprázdný a zanedbaný. Okna vytlučená, fasáda se olupovala, střecha propadla. Objekt se podobal bezzubému, nešťastnému zbědovanému zvířeti.

V kopřivách bydlel Vandrák. Někdy tam ležela jen jeho špinavá košile. Jindy se objevil, na půl pusy pozdravil a ptal se, jestli má Dagmar svačinu. Dávala mu ji ochotně, vždyť máma leda nadávala, když Dagmar půlku obloženého chleba přinesla zpátky domů. Housky se šunkou měl nejradši a Dagmar se na něj ráda dívala, jak je hladově žvýká svými sedmi zuby. Jeho ústa vypadala jako okna v průčelí zámku. Když se v rozbitých tabulkách odráželo jarní slunce, ukázal Vandrák Dagmar Zámeckou slečnu, jež se míhala komnatami a měla ramena ze sametu a prsa jako dva měsíce v úplňku.

Hned vedle Vandráka bydlel v zrezivělých kamnech Ohnivý mužík. Žalostně skomíral na hromádce smetí a popela a pořádně se rozveselil, jenom když Dagmar nacpala do kamen suchou trávu a klestí a zapálila je sirkami, které doma uzmula. To se pak z mužíka stal muž. Tráva a větve se vzňaly, Ohnivý mužík rostl, praskal a šeptal Dagmar slova díků, chutě se vzpínal, natahoval po děvčeti své ohnivé prsty a ohnivým jazykem olizoval větve hlohu nad kamny, až z toho Dagmar bylo úzko a nakonec byla ráda, když se oheň zhroutil a proměnil se v  žhavou hromádku a Ohnivý muž se opět scvrknul v mužíka.

Jednou odpoledne se usadila pod jalovci. Měla tam své místečko v labyrintu mezi holými zkroucenými kmeny, nad kterými se rozpínaly vonící tmavě zelené větve a ochraňovaly ji před okolním světem. Přejížděla prsty po kypré půdě, jež výrazně a trochu nakysle voněla jehličím a lesem – když vtom narazila na něco tvrdého, hladkého. Nezdálo se, že by to byl kámen. Opatrně odhrnovala zem, zalesklo se to světle a bíle, hloubila víc, až nakonec vydobyla na světlo skoro neporušený porcelánový šálek. Měl uražený jen kousek hrany. Dagmar si naslinila lem sukně a šálek jím očistila. Nebyl to obyčejný porcelán. Křehký šálek se zdobným klenutým ouškem a zelenomodrým dekorem vikve na tenoučké stěně. Dagmar si protáčela šálkem mezi prsty, zadívala se na symbol na spodní straně: Uprostřed se vznáší korunka sevřená mezi dvěma zkříženými žezly, nalevo bylo slovo ‚Rosen‘, napravo ‚thal‘ – obě slova se k sobě nachylovala, jako by se uctivě klaněla před královskými insigniemi. Rosenthal, zašeptala Dagmar. Rosenthal. To cizí slovo se jí líbilo. Nechala je několikrát rozplynout na jazyku. Hodilo se k rozpadlému zámku, k jemnému porcelánu a k této jámě pod jalovcem. Jak se asi dostal šálek pod zem? Kdo ho tu schoval? Vrátí se pro něj? Dagmar se rozhodla, že ho tu nechá a počká, počká, až nastanou jiné časy, kdy budou lidé zase dávat šálky z průsvitného porcelánu na stůl, a nebudou je muset zahrabávat pod jalovcem.

Než šla Dagmar domů, položila šálek na hromádku popela pod kamny. Ohnivý mužík na něj bude dávat pozor.

„Ty sis ten šálek nevzala do Švýcarska s sebou?“ ptá se Guy po chvíli.

„Nemohli jsme si vzít skoro nic,“ odpoví Dagmar. „Nic. Měla jsem s sebou jenom dvě oblíbené knížky a látkového psa a šaty, kolik se jich do kufru vešlo. Letní šaty – byl červenec. Jeli jsme k moři a já přece nevěděla, že odteď se budu muset obejít bez Prahy. O plánech na útěk věděli jen rodiče. S Vandrákem, Ohnivým mužíkem a Zámeckou slečnou jsem se nemohla ani rozloučit. A to mě trápilo roky.“

V posledním červencovém týdnu, krátce po té příšerné roztržce mezi rodiči, seděla Dagmar jako obvykle ve své skrýši pod starým jalovcem, na kolenou rosenthalský šálek, byla na návštěvě v odpoledním salonu a rozmlouvala se Zámeckou slečnou. Vandrák tu ještě nebyl, Ohnivý mužík pospával. Najednou Dagmar zaslechla kroky v trávě. Trochu se ve svém úkrytu předklonila, jednu větev pár centimetrů odhrnula a uviděla ženu v letní květované sukni a bílém tričku, jak jde přímo k jalovci. Přes ruku měla přehozený lehký svetřík a pořád otáčela hlavu směrem, odkud přišla. Dagmar ji neznala. Před keři, kde Dagmar seděla, se neznámá zastavila.

Žena se ještě jednou ohlédla, mírně zaváhala a potom odložila svetřík právě na místě, kde si i Vandrák rozkládal deku na spaní. Nesedla si. Čekala. Dagmar také. Nečekaly dlouho. Brzy Dagmar opět slyšela kroky. Obezřetně vykukovala skulinou mezi větvemi. Zprvu viděla jen břicho nějakého muže, ale právě v tu chvíli už viděla dost. Tím mužem byl její otec. Srdce se jí divoce rozbušilo.

Stáli s neznámou mlčky proti sobě, nedotýkali se. Nebylo to ani tři metry od Dagmařina úkrytu.

Potom ho žena tiše požádala: „Lehni si. Chci ležet vedle tebe.“
„Ano,“ řekl Dagmařin otec a lehl si do trávy vedle ženina svetříku.
„Sundej si prosím košili,“ zaprosila žena.
„Ano.“

Otec se krátce posadil, rozepnul si košili, svlékl ji a znovu si lehl.

Žena stála bez hnutí nad ním, dívala se na něj, pomalu putovala očima po jeho nahé hrudi. Potom zkřížila ruce před břichem, chytla okraj trička a přetáhla si ho přes hlavu. Nedbale jej pohodila do trávy, stála teď nad Dagmařiným otcem jen v podprsence a květované sukni. Ženiny ruce zmizely za zády, dívka věděla, co bude následovat. Neznámá žena si rozepnula podprsenku, spustila ji na zem. Pak přešla do dřepu, na kolena, natáhla se na svém svetříku vedle muže a objala ho. Nahá prsa tiskla na jeho nahou hruď. Tvář skryla v jeho podpaží.

Dagmar obemkla šálek oběma rukama. V zádech konejšivě cítila drsné dřevo pokřívaného jalovcového kmene. Letní nebe bylo prázdné. Žádní ptáci. Žádné hlasy kromě hlasu otce a té neznámé ženy.

Trvalo věčnost, než žena trochu pozvedla hlavu, přejížděla pak jazykem po kůži na otcově rameni, potom rukama a nakonec nosem. Až později Dagmar dojde, že si chtěla napořád zapamatovat tento dotyk, chuť, vůni jeho kůže. A ještě později Dagmar pochopí, že to žádnému člověku není dáno. Všechno se vytratí. Zůstane jen stopa a i tato stopa se bude časem ztrácet. Žena si nebude schopna nic uchovat.

„Plač, jen plač,“ řekl Dagmařin otec.

Žena neplakala.

„Nemůžu,“ šeptla, ale i šepot pronikal ve ztichlé zahradě k Dagmařiným uším málem jako křik. „Zítra touhle dobou už budeš pryč. Připadám si, jako bych už nebyla sama sebou. Moje nejdůležitější část už ve mně není. Ta část mě opustila už teď a odejde s tebou. Napořád. Já tu zůstanu. Amputovaná. Zmrzačená.“

Vtom Dagmar uslyšela zvuk, který nedokázala okamžitě zařadit, ale nahnal jí strach. Teprve pozvolna si uvědomovala, že to byl vzlyk jejího otce. Dagmar tiskla tvář k hladkému, chladivému porcelánovému šálku.

Otec bez zábran vzlykal.

„Vždyť víš, že jít musíme. Moje reportáž o masokombinátu mi bude osudná. Mé dny v redakci jsou sečtené, bude následovat předvolání k výslechu. Začne to být nebezpečné pro mě, pro Danu i pro Dášu. Výjezdní doložka je naše poslední šance,“ řekl, když se zase sebral.

Žena mlčela.

„Přijdeš za námi, až…“

„Už nic neříkej,“ přerušila ho. Její hlas zněl chraplavě a drsně. „Prosím už žádná pokrytecká slova, prosím ne, ne dnes. Je to naposled. Nemůžu tě zadržet. Tentokrát ne.“

„Přijedeš, Janinko. Tentokrát to budu já, kdo na tebe počká. Tam venku. Počkám na tebe. A potom budeme mít v cizině společný život. Slibuju ti to. Slyšíš?“

Žena plakala.

Otcovy ruce se probíraly jejími tmavými vlasy, shrnuly je z krku, políbil ji tam, pak jí líbal klíční kost. Nahá ňadra, břicho. Usmíval se mezi jejími prsy. „Moje bílá ptáčátka,“ řekl a líbal ji znovu a znovu.

Dagmar si zakryla oči rukou, ale roztáhla prsty, aby dál mohla zírat na dvojici na trávě.

Otec ženě vyhrnul sukni, stáhl jí kalhotky, rozevřel stehna a skryl svou tvář v jejím klíně.

Později otec vstal, natáhl si košili, nechal ji rozepnutou a utekl.

Žena dál ležela v trávě. Dagmar připomínala mrtvého ptáka, kterého našla na jaře pod kaštanem na dvoře a pohřbila ho tam u zídky. Jako by nebyla schopná žádného pohybu, zůstala Janinka ležet, než nebe začalo blednout a odpoledne se proměnilo v letní večer. Dagmar už sotva cítila ruce a nohy, byla pod jalovcem jako v zajetí.

Konečně se žena zvedla, natáhla si kalhotky, uhladila sukni na zadku a na bocích, vzala podprsenku, zapnula si ji na zádech, vytáhla elastická ramínka, urovnala prádlo vpředu na prsou, potom si přetáhla přes hlavu tričko. Samé důvěrně známé rutinní pohyby, jaké Dagmar znala i od matky. Později, když si sama svlékala podprsenku, vytanula jí občas na mysli vzpomínka na ono odpoledne v zámecké zahradě a pomyšlení, že tyto pohyby jsou poslední jistotou ženy, leží-li její svět v troskách.

„Přijela potom?“ ptá se Guy. „Přijela do Švýcarska?“