„Euforie, která vyzařovala z oné vzdálené Brasílie, doléhala do Manausu jako vlahý vánek. A slibná budoucnost či její vidina se rozplynula v amazonském oparu. Byli jsme daleko od industriální éry a ještě dál od vlastní velkolepé minulosti.“

Nestává se často, že by se u nás v jednom roce objevily překlady dvou děl téhož autora, navíc pocházejícího z literárně tak málo probádaných končin, jako je Brazílie, a k tomu ještě z oblasti, která je exotická i pro samotné Brazilce – z Amazonie. Tím ovšem výčet „zvláštností“ nekončí. Milton Hatoum (nar. 1952), od něhož po novele Sirotkové ráje (přel. M. Havlíková, Argo, 2012) vyšel v češtině román Dva bratři, ve své tvorbě čerpá z osobní zkušenosti potomka libanonských imigrantů, kteří se usadili v Manausu. Jeho autobiograficky laděné knihy představují ojedinělé svědectví o kontaktu dvou zcela odlišných světů: světa arabské kultury a kultury brazilské Amazonie.

Dva bratři (Dois Irmãos, 2000) je autorova dlouho očekávaná druhá kniha, vydaná jedenáct let po románu Relato de um Certo Oriente (Zpráva o jistém Orientu, 1989), který se setkal s velkým ohlasem čtenářů i kritiky. I tato další kniha dosáhla stejného úspěchu a byla přeložena do řady cizích jazyků, stejně jako i následující román Cinzas do Norte (Popel severu, 2005); všechny tři prózy získaly Cenu Jabuti, brazilské nejprestižnější literární ocenění. Novela Sirotkové ráje (Órfãos do Eldorado, 2008) a Hatoumovo zatím poslední dílo, sbírka povídek A Cidade Ilhada (Ostrovní město, 2009), jen potvrzují autorův literární um, díky němuž je právem považován za jeden z nejvýraznějších hlasů současné brazilské prózy.

Příběh o bratrské nenávisti
Podobně jako ve své prvotině, také v románovém opusu Dva bratři Hatoum zachytil osudy rodiny přistěhovalců z Libanonu žijící v Manausu. I zde se vypravěč v první osobě snaží zpětně rekonstruovat minulost, v níž hledá odpovědi na řadu otázek a nejasností. Tímto vypravěčem je Nael, nemanželský syn indiánské služky Domingas, který žil se svou matkou v rodině obchodníka arabského původu Halima a jeho ženy Zany. Coby už dospělý muž, jemuž se navzdory původu podařilo vystudovat a stát se gymnazijním profesorem, sepisuje s velkým časovým odstupem příběh rodiny, kterou hluboce poznamenala vzájemná nevraživost Halimových synů, dvojčat Yaquba a Omara. Příběh, v němž nikdy nebyl protagonistou, ale jen tiše přihlížejícím divákem – není náhodou, že jeho totožnost jako vypravěče je nám odhalena až ve čtvrté kapitole a jeho jméno je zmíněno až mnohem později –, je však současně i příběhem hledání vlastní identity: jeden ze znesvářených bratrů byl totiž jeho otcem.

Naelovo vyprávění, rozdělené do dvanácti kapitol, je plné časových přeryvů, bílých míst, flashbacků a anticipací, které udržují napětí a jen pozvolna odhalují rodinné problémy a tajemství. Je směsí individuální i kolektivní paměti; kromě Naelových vzpomínek se opírá o vyprávění dalších osob, zejména stárnoucího Halima, jenž nostalgicky vzpomíná na své mládí, někdy i jinak mlčenlivé Domingas a dalších členů rodiny. Vrací se do doby kolem roku 1914, kdy si Zanin otec, maronitský křesťan z Libanonu, otevřel v Manausu restauraci. Líčí vášnivou lásku mladého Halima, libanonského muslima a pouličního prodavače, ke krásné Zaně; zachycuje jejich romantické námluvy a následný sňatek, otevření obchodu a narození dětí – synů-dvojčat a dcery Rânii. Zmiňuje neradostné dětství Naelovy matky, která byla po smrti rodičů násilně odloučena od svého indiánského kmene, podrobena tvrdé výchově v katolickém sirotčinci a poté prodána jako služka do Halimovy rodiny. Těžiště vyprávění však spočívá ve vykreslení vztahu Yaquba a Omara, k nerozeznání podobných, ale povahově naprosto rozdílných dvojčat.

Starší Yaqub, od dětství tichý a bojácný, a mladší Omar, výřečný a divoký, se postupně stanou soky téměř na všech polích: v rodině, kde se matka netají svou až nezdravou náklonností k mladšímu synovi, v lásce, v níž se oba ucházejí o stejnou dívku, ve studiu i v profesním životě. Klín mezi oba bratry nevědomě vrazí i samotní rodiče, když pošlou dospívajícího Yaquba proti jeho vůli do Libanonu s nadějí, že se bratrská řevnivost odloučením otupí. Když se Yaqub s pocitem vykořeněnosti po letech vrací domů, uzavírá se ve vlastním světě a soustředí se pouze na studium, v němž začne vynikat jako nadějný matematik. Nakonec odjíždí do São Paula, kde vystuduje stavitelství, ožení se a stane se uznávanou osobností ve svém oboru. Osudy Omara nemohou být odlišnější. Pohrdaje bratrovým úspěchem, nechává se vydržovat rodinou, oddává se bohémskému životu, navzdory humanitnímu nadání nedokončí žádnou školu. Vlastní cestu nenajde ani v osobním životě: jeho bouřlivé lásky nikdy nedokáží čelit matčině posesivní žárlivosti, kterou si ho k sobě vždy znovu připoutá. Přestože konflikt mezi oběma bratry nakonec nepřeroste do „biblických rozměrů“, jak Yaqub v jednom ze svých dopisů varuje, jeho důsledky jsou ničivé.

Sever proti jihu
Hatoumova dvojice znesvářených bratrů-dvojčat vstupuje v otevřený literární dialog s biblickým příběhem o Ezauovi a Jákobovi stejně jako s dalšími podobami námětu, zejména tou z pera velikána brazilského realismu Machada de Assis. Podobně jako Machado, který na postavách odlišných bratrů v románu Ezau a Jákob (1904) zobrazil rozdílné politické smýšlení své doby, konkrétně monarchismus a republikánství, také Hatoumův román lze číst jako příběh o dvojím vnímání Brazílie, případně o dvojí tváři Brazílie. Představuje-li Yaqub racionální a pragmatickou mentalitu, jež vidí budoucnost země v technickém pokroku a intenzivní modernizaci, Omar ztělesňuje živočišné prožívání přítomnosti a bezstarostné setrvávání v dosavadním řádu věcí. Metodický inženýr užívající si blahobytu v rozvinuté jižanské metropoli a nespoutaný bohém vegetující v upadajícím městě uprostřed pralesa: toť protipóly symbolizující rozdělení země, k němuž došlo následkem jejího nerovnoměrného vývoje v průběhu historie.

Tuto dualitu moderní versus archaický, jíž Hatoumův román navazuje na tradici latinskoamerických děl zachycujících střet civilizace s barbarstvím, však nelze chápat v černobílém hodnotovém protikladu. Samotný vypravěč, který si dlouhou dobu idealizuje kultivovaného Yaquba (doufaje, že ten je jeho otcem) a zavrhuje poživačného a násilného Omara, poznává nejen pozitivní rys Omarovy osobnosti – jeho odvahu otevřeně vystoupit proti vojenskému režimu –, ale i stinnou stránku Yaqubovy povahy – jeho pomstychtivost a ideologickou konzervativnost. Začíná si uvědomovat podobnost a propojenost obou bratrů, jež můžeme také chápat jako vzájemnou závislost severu a jihu Brazílie: tak jako ani jeden z bratrů nemůže nalézt štěstí ve znesvářeném vztahu, ani budoucnost země neexistuje bez komunikace a solidarity všech jejích částí. V závěru románu vypravěč dochází ke zjištění, že nechce následovat ani jednoho z bratrů, jelikož oba jejich postoje ústí do slepé uličky a nejsou ničím jiným než utopií.

Hledání třetí cesty
Přestože v centru příběhu stojí vztah Yaquba a Omara, dvojici bratrů nelze považovat za jediné protagonisty. Silnými postavami románu jsou i mírumilovný Halim, který nikdy nepřestane vášnivě milovat svou ženu, ale ani nikdy nedokáže zlomit její chorobné pouto k mladšímu synovi; matriarcha rodu Zania, jejíž vůli podléhají téměř všichni v jejím okolí; Rânia, krásná sestra dvojčat se svou až incestní láskou k bratrům, která pod nátlakem matky rezignuje na osobní štěstí a jako svobodná nachází seberealizaci v rodinném obchodě. Výrazně tragickou postavou je Domingas; její osud symbolizuje vykořenění a marginalizaci původního indiánského obyvatelstva, jež se nachází v situaci nepříliš vzdálené dřívějšímu otroctví. Její svoboda je pouze zdánlivá. O vlastním osudu nerozhoduje, neboť je sociálně a psychicky závislá na svých pánech; žije životem rodiny, v níž je vystavena tvrdé fyzické práci i sexuálnímu násilí.

Bolestné rozpory zakořeněné v ostře hierarchizované brazilské společnosti vystupují na povrch zejména na postavě Naela. Ač je Halimovým vnukem a jediným pokračovatelem rodu, jeho status nemanželského dítěte s indiánskou služkou mu v rodině vymezuje jen druhořadé místo a vede k tomu, že je využíván stejně jako jeho matka. Tato pozice marginálního vypravěče, žijícího na periferii rodiny i domu, mu však umožňuje nahlížet události současně zevnitř i zvnějšku. Naelovi je dlouhou dobu upřeno poznání, kdo je jeho otec, cítí se člověkem bez kořenů. Stává se představitelem populace „bez otce“ – velké části brazilského obyvatelstva, která vzešla z nerovných sociálních a rasových vztahů mezi mocnými a podrobenými a která bez jakékoli podpory a zázemí musela projít (a stále prochází) trnitou cestou hledání vlastní identity a místa ve společnosti.

Celý román halí atmosféra melancholie, završená závěrečným obrazem všeobecného úpadku – rodiny, domu, města. Utopie se rozplynula, sny pohltila realita. Nael zůstává sám ve zděděném přístavku za domem, v malém koutku vlastního světa uprostřed trosek: trosek rodinného sídla, trosek minulosti, z níž mu zůstaly pouze vzpomínky a portrét matky, trosek slibné budoucnosti. Tento neutěšený konec jedné epochy však v sobě přece jen nese příslib určité naděje. Je jím právě postava vypravěče. Byli-li oba bratři nepřekonatelně rozděleni, Nael, jehož jméno může být anagramem portugalského slova „anel“ (č. prsten, spojovací článek), má v románu funkci určitého pojítka. Jako jediný potomek Halimovy rodiny je spojnicí mezi minulostí a budoucností, mezi kolektivní a individuální pamětí, mezi ústním vyprávěním a psaným textem. Symbolizuje pojítko ve smyslu národnostním, rasovém i sociálním: spojuje Brazilce a imigranta, bělocha a indiána, pána a sluhu. Představuje vlastně i jakousi syntézu obou bratrů: je pracovitý a svědomitý jako Yaqub, ale na rozdíl od něj se vydá cestou humanitního vzdělání a podobně jako Omar zůstává v rodném městě. Tváří v tvář prohlubující se marginalizaci velké části obyvatel Manausu, jíž se pověstný brazilský ekonomický zázrak zcela vyhnul, nedokáže slepě věřit ve spásnou cestu průmyslového rozvoje. Hleděl-li Yaqub pouze do budoucna ve snaze zapomenout na minulost, pokoušel-li se Omar žít v jakési věčné přítomnosti a ignoroval budoucnost, Nael hledá cestu v poznání a přijetí vlastní minulosti. Překonává nejasnou touhu po pomstě a svoji identitu nachází v odpuštění a v psaní.

Proměny města
Podobně jako i v dalších Hatoumových prózách, také zde se rodinná sága prolíná s širším obrazem historie Amazonie a potažmo celé Brazílie. Amazonská oblast, pokrytá v převážné většině pralesem zasahujícím do osmi dalších zemí, je ojedinělý přírodní i kulturní prostor, v němž pojem hranice ztrácí význam. Autorův rodný Manaus vystupuje přímo jako jeden z protagonistů románu. Hatoum, sám syn muslima a křesťanky, jejichž rodnou řečí byla arabština, zachycuje toto město jako polykulturní místo, v němž se v průběhu dějin usazovali přistěhovalci z různých částí světa i samotné Brazílie. Symbolem jejich smírného soužití se v románu stává restaurace Zanina otce Galiba, v níž se setkávají lidé rozdílných kultur, náboženství a jazyků, stejně jako tolerantní a láskyplný vztah Halima a Zany pocházejících z odlišných náboženských prostředí.

Hatoum mapuje proměny, jimiž Manaus prošel v průběhu více než půl století – od konce belle époque, během níž došlo díky vývozu kaučuku k velkému hospodářskému rozvoji města, až po období vojenské diktatury v polovině 60. let. Zachycuje doznívání éry prosperity, kdy se tato „Paříž v tropech“, jak se Manausu přezdívalo, stala obchodním a finančním centrem severu s kulturním životem srovnatelným s evropskými velkoměsty. Popisuje následný úpadek kaučukové elity, přítomnost Američanů za druhé světové války a příliv bývalých sběračů kaučuku z vnitrozemí, jenž vedl ke vzniku tzv. Plovoucího města – chudinské čtvrti dřevěných domků na kůlech. Líčí další vlnu modernizace v 60. letech spojenou se vznikem bezcelní zóny, jež měla umožnit rozvoj regionu, vedla však ke zničení původní kultury, proměně zvyků obyvatel a narušení životního prostředí. Zobrazuje další drastické změny a chaotickou urbanizaci, k nimž došlo ve znamení pokroku za autoritativního vojenského režimu. Symbolem dravého kapitalismu nastupující globální éry se stává Ind Rochiram, který donutí Râniu po otcově smrti prodat dům a přestaví ho na obchodní centrum s levným asijským zbožím. Na konci vyprávění je tak město zcela odlišné od své podoby za časů Halimova mládí, kdy v  přístavní čtvrti panovala soudržnost, přátelství a vzájemná výpomoc. Za dřívějším rodinným sídlem se rozrůstá favela, v níž se usazují bývalí obyvatelé strženého Plovoucího města. Manaus je opět zaplaven cizinci, zmizel však tradiční způsob života spjatý s řekou Rio Negro a v nově vzniklých čtvrtích vládnou jiné sociální vztahy.

Přestože román Dva bratři svým způsobem navazuje na linii regionalismu, který má v brazilské próze velkou tradici, nesoustředí se na lokální zvláštnosti ani nesklouzává do exotického líčení, jež tak často převládalo u cizích i domácích autorů zachycujících amazonskou oblast. Jeho pohled je plně zakotvený v dané oblasti a odhaluje její specifika a problémy z vnitřní perspektivy. Namísto utopického obrazu je Manaus zachycen jako jedno z dalších brazilských měst, které se potýká s nedostatečnou infrastrukturou a chudobou. Hatoumovo rodné město tak není jen srdcem obrovského území stále ještě panenské přírody, ale i periferií země, místem, kde se v syrové podobě projevují ostré sociální rozdíly typické pro celou brazilskou společnost. Román lze proto číst i jako kritiku modernizačního procesu, který v Brazílii zůstal někde v půli cesty, neboť vedl ještě k hlubšímu sociálnímu vyloučení velké části obyvatelstva.

Ať už se však čtenář soustředí na jakoukoli rovinu a interpretaci románu, jeho osobitý příběh s obecně platným rozměrem si jej s velkou pravděpodobností zcela podmaní. K tomu nepochybně přispívá i výborný překlad Lady Weissové, doplněný čtivým doslovem z pera Šárky Grauové. Není třeba zdůrazňovat, že se překladatelka musela vypořádat nejen s velkým množstvím výrazů odkazujících k místním reáliím a kromě portugalštiny pocházejích i z jiných jazyků, ale také s přenesením ojedinělé atmosféry plné jemného napětí, touhy, bolestné melancholie i naděje. Navzdory přístupnému jazyku a přímému vypravěčskému stylu prostému vší rétoričnosti však Hatoumův román nenabízí pokojnou četbu. Dva bratři je kniha zneklidňující, na jejímž konci zůstává pocit nejistoty a otevřenosti. Rozhodně však nabízí výzvu a neopakovatelný čtenářský zážitek.