Snaha vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého často stojí u zrodu literárního díla nebo se stává jeho tématem. Z textů, které se u nás objevily v nedávné době, uveďme jako příklad prózu německé autorky Angeliky Overath Ten den nebo román francouzské spisovatelky Delphine de Vigan Noc nic nezadrží. A je to i případ poezie maďarské básnířky Zsuzsy Takácsové – nebo alespoň té části její tvorby, kterou v roce 2009 představila ve výboru s názvem Zakázaný jazyk překladatelka Lucie Szymanowská. Smrt matky je pro Takácsovou nejenom podnětem k reflexi vlastního života či literární tvorby, ale vytváří také prostor pro úvahy o vlastní smrtelnosti a o konečnosti lidského života jako takového.

Sbírka Zakázaný jazyk je kompozičně sevřený celek, jehož leitmotiv tvoří básnířčin dialog s mrtvou matkou. Jednotlivé oddíly (celkem jich je sedm) se více či méně dotýkají tématu smrti a liší se především intenzitou, s níž se v nich toto téma objevuje, a způsobem, jakým je nahlíženo a dále rozvíjeno. Zpočátku je matčina smrt pouze tušená, letmo zahlédnutá, a jako vybledlá vzpomínka jdoucí proti proudu času tu a tam zasahuje do povětšinou milostných básní. Postupně nabývá konkrétnějších obrysů, až je v jednu chvíli zcela hmatatelná. Ve vloženém eseji s názvem Báseň svlečena ze šatů, který představuje svým způsobem vyvrcholení celé sbírky, autorka osvětluje důvody a okolnosti vzniku stejnojmenné básně, v níž ztvárňuje chvíle bezprostředně následující po matčině smrti, a komentuje její jednotlivé verše. Od tohoto momentu se matčina smrt promítá do každého básnířčina pohledu či myšlenky. Matka ji navštěvuje ve snech a stává se němou partnerkou nepřetržitého někdy intenzivnějšího, jindy téměř potlačeného, ale přesto vždy přítomného dialogu. Matčin odchod ze světa se v tomto rozhovoru postupně mění v předtuchu smrti samotné básnířky a posléze v obecný a nevyhnutelný jev, v záhadu, po jejímž odhalení autorka touží a jež se jí stala impulsem k psaní veršů: „Útržkovitý, bídný čas není / zacloněn věčným životem. / Podivuješ se nad tím, že mě od počátku / trýznila právě tahle žízeň / a kvůli ní jsem tady psala všechny básně.“

Hned v první básni Pootevřené dveře přirovnává autorka myšlenky na konkrétního muže k sivým hlavám kutálejícím se skrze štěrbinu přiražených dveří. Předmětnost stojící v počátcích básně je asi nejvýraznější rys veršů Takácsové. Velmi často jsme svědky zpředmětnění pocitů, myšlenek a vzpomínek skrze věci a jevy, které jsou samy o sobě bezvýznamné a které získají smysl až ve chvíli, kdy jsou spojeny s konkrétním prožitkem: „V ušáku, kde jsi sedávala, zbylo chmýří. / Vylezlo z polštářku, kterým / sis podpírala bolavé obratle. / Nedá se zvednout, neustále / odskakuje, bělá se na brčálovém / potahu. Těžké jak kámen. / Jak poslední kapka. / Rve mi to uši, nesnesu dál třesk, / s nímž pořád znova dopadá na sukno.“ Do textu často vstupujeme prostřednictvím přírodní scenerie či letmo zahlédnutého výjevu, které iniciují vyslovení něčeho abstraktního a transcendentního. Posun od konkrétního k abstraktnímu, který tvoří osu většiny básní Takácsové, zaručuje často silně racionálním a intelektualizovaným veršům živoucnost podmíněnou hlubokým osobním prožitkem – a intenzita básní je zde přímo úměrná hloubce ponoru. Přitom Takácsové jako by nezáleželo na způsobu, jakým tyto reflexe vyjadřuje. Její verš je popisný, prozaizovaný, básně jsou často členěny do tříveršových strof, ale najdeme i mnoho těch, které žádné strofické členění nemají. Spíš než precizní výstavba jednotlivých básní je pro Takácsovou důležité architektonické rozvržení projevující se v kompozici sbírky jako celku. Princip kontinuálnosti, prostupování a dialogičnosti způsobuje, že celá sbírka je velmi pevně a až obsedantně sevřena jedním tématem, ale funguje také jako způsob výstavby rozsáhlejších básnických cyklů nazvaných vždy Pět básní (ve výboru najdeme takových cyklů několik), které často variují určitý motiv nebo v nichž se opakovaně vynořuje nějaký obraz či formulace.

Takácsová nepromlouvá pomocí rafinovaných metafor, zato pateticky a naléhavě. Vertikála její poezie je tvořena malým množstvím témat, která jsou však o to hlouběji zpracována. Pokud bychom chtěli hledat paralely v současné české poezii, pak by to – co se umanutosti tematikou smrti týká – byla poezie Víta Slívy (především jeho sbírka Souvrať), ale zejména tvorba Violy Fischerové, která se rodí ze stejných impulsů (smrt blízké osoby) a tyto impulsy zpracovává podobně střídmým, i když mnohem intuitivnějším způsobem.

Básně Z. Takácsové na internetu naleznete zde.  

Z. Takácsová ve Fra.  

Rozhovor s překladatelkou L. Szymanowskou.