Deváté století našeho letopočtu… Rujána; bohatý ostrov, k němuž okolní slovanské kmeny vzhlížejí a kterému od dávných dob vládnou žrecové z Arkony. Jenže časy se mění. Jeden chamtivostí a zrádným našeptáváním podnícený čin přivodil temnou kletbu. Ze severních mlh se vynořily lodě s dračími lebkami na přídi plné nájezdníků. Aelfové nejsou z tohoto světa, ale hodlají mu vládnout. Vody i zem se brzy zalijí krví…

Juraj Červenák se po letech vrátil k postavě, která položila základy jeho popularity. Černokněžník Rogan a jeho společník, vlčí běs Goryvlad, byli hrdiny románové trilogie a jedné tematické sbírky povídek (ovšem narazit na ně můžete i jinde, třeba v průřezové sbírce Kámen a krev). Jejich psaním si Červenák v Čechách vydobyl pozici jednoho z nejpopulárnějších autorů žánru, otevřel si cestu k vysněným projektům, jako je cyklus z dob tureckých válek Kapitán Báthory, ale ustanovil i prototyp tzv. slovanské fantasy.

Ta vycházela z potřeby vymezit se vůči záplavě angloamerické fantastické produkce a podpořit domácí autory, kteří jen opatrně odkládali anglicky znějící pseudonymy. Je úsměvné, že ona slovanskost u většiny tehdejších pokusů končila na (krom osob autorů) slovansky znějících jménech v příbězích, jejichž půdorys však v podstatě kopíroval západní vzory – u Červenáka byl nepopiratelný vliv Roberta E. Howarda, u nadějné Ivany Kuglerové (které by snad mohla letos po letech opět vyjít kniha) pak Davida Gemmella.

V podstatě tradiční hrdinská fantasy se však v Červenákově pojetí brzy začala proměňovat systematickým zkoumáním možností slovanské mytologie – Staré pověsti české daly vzniknout dvoudílnému Bivojovi, ruské byliny zase trilogii Bohatýr (kde se částečně kruh uzavřel, když jedna z povídek patřících k tomuto cyklu, „Doupě řvoucí smrti“, vyšla ve slavném americkém magazínu Weird Tales, jemuž v jeho nejslavnějších časech vládli hrdinové jako Conan či Kull). Ani v této podobě se však autorova tvorba nezastavila a v posledních letech Červenák využil všechny nashromážděné zdroje a nabyté schopnosti k tvorbě textů, kde fantastické motivy ustupovaly a které se čím dál víc blížily románům čistě historickým.

Nyní se však Červenák z pozice autora historické, středoevropsky orientované dobrodružné prózy vrací ke kořenům. Zlato Arkony je sice hrdinská fantasy, ale rozhodně už není tou conanovkou z avarských dob, jako byly první roganovky. Místo toho se nám dostává krví a magií prodchnutého příběhu z časů, kdy se sice křesťanství začalo pomalu vzmáhat i ve střední Evropě, ale pohanství bylo stále silné a více než biskupské misie trápili lokální slovanská knížata nejrůznější nájezdníci z moře i východních stepí. Je to přitom příběh notně krvavý – oproti báthoryovskému cyklu zde nejsou žádné jiné ambice, než napsat zábavnou akční fantasy z prostředí a časů, které má autor jaksepatří v malíku.

Hojnost krve a všelijakých jiných tekutin je však logická – pokud tedy nevěříte báchorkám o slovanské holubičí povaze. Červenák přesně ví, kdy je násilí a brutalita účelná – stejně jako sex (i v tomto ohledu se vypsal, stačí porovnat sexuální scény zde nebo v Báthorym s těmi z původních roganovek), a daří se mu tak vystavět nikoliv lacině šokující historku, ale soudržný, barvitý epický příběh, kde každá z řady postav má jasné motivace a cíle. A slabiny (dvojsmysl čistě záměrný) vycházející z dobové mentality; což je nutné chápat v kontextu dobrodružné četby.

Pravda, neplatí to u Rogana, který je prostě moderní hrdina každým coulem: byť na rozdíl od Báthoryho neskládá básně, je silný a tolerantní muž, který uznává sílu a nezávislost třeba i žen… Což ovšem autor staví do nádherného kontrastu s chováním kupříkladu knížete Kručiny nebo vikinského vůdce Halldora, kterému vlastní bratr převzal milou. Halldorova reakce při rodiném setkání je pak nádhernou ukázkou nejen tohoto přístupu, ale i toho, jak si Červenák hraje s jazykem: „Z jaké vlastní vůle? Je to ženská, nemá si co vybírat. Patřila mně. Tys mi ji vzal. Vlastnímu bratrovi. Zradil jsi rodnou krev. Já tě za to jednoho dne zabiju. Konec ságy.“

Propojení krátkých prohlášení, která ironizují tradiční podobu severských ság, ale i odkazují k oblíbeným filmovým hláškám, společně s velmi barvitými popisy akce vytváří výsostně čtivý text. Mimochodem, severské motivy potěší i v jiném ohledu – v záporných aelfech není tak těžké rozpoznat elfy, ovšem v pojetí třeba takového Poula Andersona, jehož román Zlomený meč se u nás stal v devadesátých letech pro naprosto antitolkienovské zaměření kultovním.

Pochopitelně, že Zlato Arkony se nijak nesnaží redefinovat zaběhlé žánrové vzorce – opět zopakujme, že je to primárně oddechová zábava, která se však nebojí využít i nezvyklé postupy a motivy. Je při tom radost sledovat, jak Červenák konstruuje příběh. Ten sice vychází z až směšně jednoduché zápletky (zlí a sadističtí a také incestní a jinak perverzní aelfové a jejich vikinští spojenci pronásledují dceru posledního lidského vládce Rujány, aby posloužila jejich vládci jako zdroj legitimity a zahřívačka postele, a při tom se střetnou s aliancí slovanských kmenů podporovaných Roganem), ale přesto dokáže vdechnout život hned několika silným dílčím liniím. Lehkost, s jakou autor své příběhy skládá, mimochodem vynikne ve srovnání s doplňující povídkou Rastislava Webera, která vychází z literární soutěže „Napiš si svého Rogana“, která byla otevřená jak fanouškům, tak profesionálům.

V podstatě jediná výtka by mohla směřovat k hlavním hrdinům, kteří jsou po událostech z předchozí trilogie slovy Stevena Seagala „hard to kill“ – ale vzhledem k závěrečné scéně knihy je jasné, že Červenák si to také uvědomuje a chystá Roganovi a jeho spojencům drsné překvapení… Jaké přesně, to se však dozvíme až příští rok, kdy vyjde dokončení příběhu.