Po třech letech od vydání knihy Ježíšův příběh pro děti (Fragment, 2009), v němž Martina Drijverová převyprávěla vybrané příběhy Nového zákona, konkrétně z evangelií, se malí čtenáři dočkali také příběhů Starého zákona, které vycházejí ve stejné edici První čtení s poučením nakladatelství Fragment. Jejich autorkou je tentokrát Jana Eislerová. Pro zmíněnou edici už v předchozích letech připravila také Staré pověsti české (2009) a Staré řecké báje a pověsti (2010), ale i vybraná díla ze světové literární „klasiky“ (Gulliverovy cesty, Robinson Crusoe, Dobrodružství Toma Sawyera či Nejznámější bajky Ezopovy, La Fontainovy a Krylovovy). Všechny publikace spojuje nejen stejná edice, ale také podobný rozsah, stejná grafická úprava a barevné ilustrace Antonína Šplíchala. Tituly jsou věnovány čtenářům od šesti let, ale porozumějí jim – jako posluchači – i děti mnohem mladší. Uvedenému věku autorka přizpůsobuje obtížnost textu, a to po stránce jazykové i obsahové, a je mu zároveň podřízen také výběr látky, slovní zásoba, kompozice a rozsah. 

Kniha obsahuje 26 nečíslovaných kapitol. Jejich pořadí je chronologické, odpovídá řazení dějů ve Starém zákoně a až na výjimky i sledu kapitol u jiných autorů adaptací starozákonní látky jako například v Biblických příbězích Ivana Olbrachta či Příbězích starého Izraele Eduarda Petišky. Výběr kapitol se rovněž téměř shoduje, jen u Olbrachta jsou například navíc zařazeny příběhy o Jozuovi a Gedeonovi či Jeftově dceři a v závěru knihy jsou – vzhledem k dobovému záměru autora povzbudit odvahu a sebevědomí utlačovaného národa – přidány ještě kapitoly o zajetí babylonském, Ester a návratu do Jeruzaléma. Možná je škoda, že autorka nezařadila příběh o statečné dívce Judit, který je obsažen v jiných adaptacích Starého zákona, například právě u Olbrachta či Petišky. Ale je zapotřebí ocenit, že na rozdíl od Petiškovy adaptace, která zcela ignoruje Desatero, obsahuje dílo Eislerové v kapitole Mojžíš na hoře Sínaj celý výčet Desatera Božích přikázání, z nichž většina je dětskému čtenáři i stručně vysvětlena.

Publikace působí na první pohled velmi přehledně. Každá kapitola zaujímá dvě strany formátu A4 umístěné vedle sebe a obsahuje jednu až tři ilustrace – buď jednu většího, či dvě až tři menšího rozměru. Text jednotlivých kapitol má tedy s ohledem na začínající čtenáře přiměřený rozsah a je psán velkými písmeny. Kniha začíná kapitolou Jak Bůh stvořil svět, vypráví o prvních lidech Adamovi a Evě, o prvním zločinu, který spáchal Kain na svém bratru Ábelovi, dále o potopě světa, babylonské věži, o Sodomě a solném sloupu, v nějž se proměnila Lotova žena, o poslušnosti Abrahamově, o Jákobovi, Josefovi, Mojžíšovi, o Samsonově síle i moudrosti krále Davida a Šalomouna, o velké víře Danielově i o poučení proroka Jonáše. Srozumitelnou formou se dětští čtenáři dozvídají o dějích a postavách, které patří k základnímu lidskému vzdělání, o mravních hodnotách, o dobru a zlu, mohou v příbězích najít své morální vzory a vlastně i samy sebe. Autorka akcentuje kladné hodnoty jako lásku, důvěru, pomoc, oběť, rodinné vztahy, přátelství, ale otevřeně hovoří i o zlobě, závisti, zradě, hříchu, neposlušnosti, dokonce o vraždě a bratrovraždě v kapitolách Kain a Ábel či Josef a jeho bratři. Všechny tyto ctnosti i neřesti jsou uváděny jako přirozená součást lidského života, děti mají vidět, že život není černý či bílý, je v něm dobro i zlo a je zapotřebí o dobro usilovat a zlo potírat. Tím se tyto příběhy v podstatě velmi přibližují žánru pohádky, kterou děti důvěrně znají ze svého předškolního věku.

Autorčin jazyk, přirozeně spisovná čeština, je čtenářům dobře srozumitelný. Akcentuje zejména dějovou složku díla, proto převažují spíše krátké, nerozvité hlavní věty. Na rozdíl od Drijverové v Ježíšově příběhu užívá autorka hovorových vyjádření velmi zřídka (například „Že tys jedl ovoce ze stromu poznání?!“) a neužívá přímého oslovení čtenáře. Ačkoliv Eislerová zachovává – obzvláště v přímé řeči – styl biblického jazyka (například ve známých „frázích“ „Bůh viděl, že co učinil, je dobré“ či výrazy jako „Bůh pravil“, „nastalo jitro, den sedmý“), přizpůsobuje jej čtenáři mnoha způsoby, například užíváním deminutiv (Kain „měl zanedlouho mladšího bratříčka“, „chlapeček“, „ovečky“, „rostlinky“), slova, kterým by děti nemusely rozumět, buď opíše, nebo vysvětlí (např. nejdříve uvádí „loď“ a pak teprve „archa“, slovo „cherubíni“ následně vysvětlí jako „andělští strážci“), není tedy zapotřebí vysvětlivek; dále užívá přirovnání („domy porostou jako z vody“, „lidé se hemžili jako mravenci“) a působí na čtenářovy smysly, čímž aktivuje jeho představivost („země ožila třepotáním křídel a veselým ptačím zpěvem“, „mořské vody Bůh osídlil velkými velrybami i malými pestrobarevnými rybkami“, „ve vzduchu bzučely včely a poletovali motýli“). Na četných místech v knize autorka dle potřeby text biblického příběhu doplňuje, nejčastěji když vysvětluje – nebo i redukuje –, pokud nechce čtenáře zatěžovat motivy erotickými, motivy násilí či genealogickými řadami a číselnými či místními údaji. Uvádí jen jména postav a reálií, která považuje za zásadní.

Nedílnou součást příběhů tvoří barevné ilustrace Antonína Šplíchala, jež svou výpravností a dynamičností korespondují s autorčiným zdůrazněním dějové složky díla, odpovídají věku adresáta a navozují optimistickou atmosféru knihy jako celku.