Byl jednou jeden král a ten měl stovky ovcí a stovky koz a krav. A také stovky koní a celé hromady stříbra a zlata. A přece byl pořád zasmušilý, nechtěl nikoho vidět a ještě menší chuť měl s někým mluvit. Takový byl od chvíle, kdy se mu ztratila mladší dcera. A jako by to samo o sobě nebylo dost smutné, troll, který ji odnesl, nepřestával řádit a všechny sužovat, takže se ke královskému dvoru téměř nikdo neodvážil přiblížit. Troll zčistajasna vypustil všechny koně, takže pošlapali pole a louky a spásli všechno obilí. Nebo utrhal hlavy všem královským kachnám a husám. Jindy zabil krávy v chlévě či vyhnal ovce a kozy do hor a pokaždé, když chtěl někdo lovit ryby v jezeru, zahnal ho na břeh.

Žili byli dva staří lidé a ti měli tři syny. První se jmenoval Per, druhý Pål a třetímu dali jméno Espen Popeláček, protože se často hrabal v popelu.

Byli to šikovní chlapci, ale nejstarší Per byl nejšikovnější, a tak požádal otce, zda by se směl vydat do světa a zkusit štěstí.

„Takové svolení ti dávám, lépe pozdě, než nikdy, chlapče,“ řekl otec. A tak dostal Per do láhve pálenku a do mošny svačinu, natáhl nohy a za chvíli byl u potoka. Chvíli šel a u cesty uviděl sedět stařenku. „Chlapče milý, dej mi drobet jídla,“ poprosila ho.

Ale Per se sotva na ni podíval, pohodil hlavou a šel svou cestou.

„Tak, tak,“ řekla stařena. „Jen si běž, však uvidíme, jak to dopadne.“

Per šel daleko a ještě dál, až došel ke královskému dvoru. Pan král stál na verandě a sypal zrní slepicím.

„Dobrý večer, Bůh vám požehnej,“ pozdravil Per. „Puťa puťa ná,“ nenechal se rušit král, sypal krmení do všech stran a Pera si nevšímal.

Jen si sypej zrní a kvokej slepičí řečí a vůbec, ať se z tebe stane třeba medvěd, pomyslel si Per. Snad se uvolí se mnou mluvit za chvíli, uvažoval, zašel do kuchyně a posadil se bez okolků na lavici jako dospělý chlap.

„Kdo jsi, holobrádku?“ zeptala se ho kuchařka, protože Per ještě neměl vousy. Považoval její slova za urážku, a tak ji začal bít. Ale v tu chvíli vešel král a nařídil svým lidem, aby ho potrestali. Vyřízli mu na zádech tři rudé pruhy, nasypali do nich sůl a poslali ho domů stejnou cestou, kterou přišel.

Per se vrátil domů a hned se nechal slyšet Pål, že půjde zkusit štěstí také. I on dostal do láhve pálenku a do mošny svačinu, natáhl nohy a seběhl k potoku. Po chvíli také potkal stařenku, která ho poprosila o jídlo. Ale přešel kolem ní, ani ji nepozdravil a na královském dvoře to s ním nedopadlo ani o chlup lépe než s Perem. Král sypal slepicím a volal „puťa puťa“, kuchařka ho nazvala nevychovancem, a když ji za to chtěl uhodit, vešel král s řeznickým nožem, vyřízl mu na zádech tři rudé pruhy, nasypal do nich řeřavé uhlí a poslal prostředního bratra domů.

Popeláček se u ohniště zavrtěl. První den ze sebe sklepal popel, druhý den se umyl a učesal a třetí den se nastrojil jako do kostela.

„No ne, podívejte na něj, on svítí jak slunce,“ řekl Per. „Ty chceš jít ke králi a dostat princeznu a půl království? Jen si zůstaň v tom svém popelu.“ Ale Popeláček ho neposlouchal, šel za otcem a požádal ho, zda by směl jít do světa.

„Co ty si ve světě počneš?“ řekl mu stařec. „Když tak špatně pořídil Per a po něm Pål, jak myslíš, že dopadneš ty?“

Ale Popeláček nedal pokoj, dokud nedostal svolení jít.

Bratři nechtěli, aby s sebou dostal svačinu, ale matka mu podstrčila oschlý skrojek sýra a okousanou kost, a s tím se vydal na cestu. Neměl nijak naspěch, jistě přijde včas, říkal si, před sebou má celý den a pak bude mít snad to štěstí, že vyjde měsíc. A tak šel, co noha nohu mine, zvolna stoupal do kopců a rozhlížel se kolem sebe.

U cesty uviděl sedět starou ženu.

„Chudinko, ubožačko, ty musíš být asi vyhládlá!“ politoval ji Popeláček. Stařenka mu potvrdila, že je to tak.

„Tak to se s tebou rozdělím,“ řekl Popeláček a podal jí skrojek sýra.

„Tobě je i zima?“ zeptal se jí, když si všiml, že drkotá zuby. „Dám ti svou starou košili, sice má utržené rukávy a podolek, ale když byla nová, byla dobrá.“

„Počkej,“ řekla stařena a sáhla do své velké kapsy. „Tady máš tenhle starý klíč. Nemám nic lepšího, co bych ti dala. Když se podíváš očkem na klíči, uvidíš všechno, co si budeš přát.“

Když přišel na královský dvůr, uviděl kuchařku, jak vleče konev vody. „Je to na tebe moc těžké,“ řekl jí, „to bych měl dělat já.“

Kuchařka měla radost a od té doby nechávala Popeláčka vyškrabávat hrnce, ale netrvalo dlouho a hodně lidí si tím znepřátelil a ti o něm pak před králem lhali a tvrdili, že prohlásil to či ono.

Jednou se král Popeláčka zeptal, zda je pravda, že by dokázal ohlídat ryby v jezírku tak, aby je troll neukradl. Prý to o sobě prohlašuje.

„To jsem neřekl,“ pravil Popeláček, „ale jako bych to řekl, ryby bych ohlídat dokázal.“

Dobrá tedy, pokud si chce zachránit kůži na zádech, musí to zkusit, rozhodl král.

Popeláček souhlasil, že se pokusí, protože nijak netouží po tom, aby měl na zádech pod košilí rudé pruhy.

Večer se podíval otvorem v klíči a zjistil, že troll si nadevše oškliví vůni mateřídoušky. Hned běžel ven a otrhal všechnu mateřídoušku v okolí. Pár snítek hodil do vody a další poházel na břehu jezírka.

Troll tak byl přinucen nechat ryby na pokoji, ale zaplatily za to ovce. Troll je honil přes kopce a skály celou noc.

Pak se zase jeden ze sloužících zmínil, že Popeláček se holedbá, že by si uměl poradit i s ovcemi, kdyby chtěl. Prý prohlašoval, že je to pro něj hračka.

Král ho vyhledal, řekl mu totéž co posledně a znovu mu pohrozil třemi rudými pásy na zádech, pokud se o ovce nepostará.

Nedalo se nic dělat. Popeláčkovi sice připadalo, že by nebylo špatné chodit v královských šatech a v červeném kabátě, ale co se týče vyřezaných pruhů na zádech, raději by se jim vyhnul.

A zase nasbíral mateřídoušku, ale byla to nekonečná práce, protože jakmile snítky na ovce přivázal, sežraly si je navzájem, a tak to trvalo dlouho, protože ovce jedly rychleji, než stačil přivazovat. Nakonec připravil směs mateřídoušky a dehtu a celé je pomazal, a tak mateřídoušku nechaly být. Krávy a koně pomazal také, aby náhodou troll nehonil místo ovcí je.

Jednoho dne byl král na lovu, šlápl v lese na bludný kořen a mnoho dní jezdil dokola bez jídla a pití a šaty mu v houští tak utrpěly, že mu nakonec nezbyla na těle ani nitka. Objevil se troll a řekl mu, že pokud mu král věnuje to, co první uvidí na svém pozemku, ukáže mu cestu domů. Král mu to slíbil. Domníval se, že nejdříve uvidí svého malého psíka, který měl ve zvyku mu vyběhnout v ústrety a štěkat na něj. Jenže když se přiblížili ke dvoru, vyšla mu jako první naproti starší dcera s doprovodem a radostně ho vítala. Když viděl, že je první, koho vidí, tak ho to rozesmutnilo, že spadl z koně a od té chvíle jako by ztratil rozum.

Večer se objevil troll a chtěl si princeznu odvést. Seděla naparáděná na louce u rybníka, plakala a hořekovala. Měl ji doprovázet muž jménem Rudý lišák, ale tolik se bál trolla, že vylezl na vysoký smrk a zůstal tam sedět. Vtom se objevil Popeláček a posadil se vedle princezny. Jistě si umíte představit, jakou měla radost, že vidí křesťanskou duši, která se odvážila u ní zůstat. „Polož si hlavu ke mně do klína, ať tě můžu vískat,“ řekla mu. Espen Popeláček udělal, oč ho požádala, a jakmile tak učinil, usnul. Princezna si sundala z prstu zlatý prsten a vpletla mu ho do vlasů.

Vtom přisupěl troll. Měl tak těžký krok, že v lese padaly stromy a za ním zůstávala holina. Když uviděl Rudého lišáka, jak sedí na smrku jako vylekaný tetřev, plivl na něj, takže Lišák se i s celým smrkem skácel na zem a tam sebou mrskal jako ryba na suchu.

„Ohó,“ burácel troll. „Tak ty tu vískáš vlasy křesťanovi, to tě hned sním.“

„Pche!“ na to Popeláček, který se okamžitě probudil a hned se podíval na trolla očkem v klíči.

„Ohó! Co si mě prohlížíš?“ zahřměl troll a hodil po mládenci železnou tyč, která se zabodla do skály patnáct loktů hluboko. Ale Popeláček byl tak rychlý, že v okamžiku, kdy troll tyčí mrštil, uhnul.

„Směšné kousky,“ odfrkl Popeláček. „Hoď sem to párátko a uvidíš ten vrh!“ Troll vzal do ruky tyč, která byla třikrát větší, než takové tyče bývají. Mezitím si Popeláček prohlížel oblohu.

„Ohó! Kam se zase díváš?“ zeptal se troll.

„Vybírám si hvězdu, na kterou tu tyč hodím,“ odpověděl Popeláček. „Vidíš tu maličkou na severu? Tam dohodím.“

„Ne, nech toho, tam mou tyč házet nebudeš.“

„Tak si ji tedy nech, ale co říkáš tomu, že bych tě vyhodil pro změnu na měsíc?“

Ne, to troll také nechtěl.

„A co si takhle zahrát na slepou bábu?“ navrhl Popeláček.

S tím troll souhlasil, to by mohlo být zábavné, ale chtěl, aby začínal Popeláček.

„Klidně,“ řekl chlapec, „ale nejlepší bude, když budeme počítat, a tak se nebudeme muset dohadovat.“ Učinili tak. Popeláček to zařídil tak, že trollovi zavázal oči a byl na řadě první. To vám byla hra na slepou bábu! Běhali kolem kraje lesa a troll zakopával o pařezy, až lítaly třísky a praskaly větve.

„Ohó! To snad budu slepá bába pořád?“ křičel rozzlobeně troll.

„Počkej,“ řekl Popeláček, „já budu stát hezky klidně a zavolám na tebe, abys mě chytil.“ Popadl drátěný kartáč na dlouhé násadě, kterým se čistilo konopí, a skočil na druhou stranu jezírka jako nic. „Pojď sem, tady jsem!“ zavolal na trolla. „Není tam les?“ ptal se troll. „To snad slyšíš, že tu les není,“ na to Popeláček a přísahal, že tam není ani pařez, ani strom. „Tak pojď!“ Troll vyrazil. Žbluňk! A spadl do vody, Popeláček ho píchl do očí drátěným kartáčem pokaždé, když vystrčil hlavu nad hladinu.

Troll pokorně prosil o život a chlapci ho přišlo líto. Nejdřív se ale musí vzdát princezny, vrátit tu druhou, mladší, kterou unesl předtím, a slíbit, že nechá lidi i zvířata na pokoji. Troll všechno slíbil a odšoural se domů do hory. V tu chvíli se Rudému lišákovi zase vrátila odvaha, sebral princeznu, odvedl ji k otci a pohrozil jí, že musí říct, že ji zachránil on. Pak odvedl i její mladší sestru, když ji Popeláček přivedl. Na královském dvoře nastala taková veselice, že se o ní mluvilo v celé zemi, a Rudý lišák si měl vzít nejmladší princeznu.

Dobrá tedy, ale tak dobře to ještě neskončilo – protože ve chvíli, kdy troll vlezl zpátky do hory, ucpal všechny vodní prameny. „Když jim nemůžu provést žádnou neplechu, tak ať aspoň nemají vodu na svatební kaši.“

Nebylo vyhnutí a museli znovu poslat pro Popeláčka. Vyžádal si železnou tyč patnáct stop dlouhou a šest kovářů ji mělo rozžhavit doruda. Pak se podíval očkem v klíči. Viděl jím trolla pod zemí i nad zemí, a tak zarazil tyč do země a trollovi do zad, až to široko daleko zapáchalo spálenou rohovinou.

„Ohó,“ křičel troll, „pusť mě nahoru!“ Vylezl nahoru dírou, záda spálená. Ale Popeláček neváhal a položil ho na nosítka ze spletené mateřídoušky, takže troll ležel jako beránek a musel Popeláčkovi prozradit, jak to, že zase vidí, když mu předtím vypíchl oči drátěným kartáčem. „Ukradl jsem syrovou řepu,“ přiznal troll, „namazal jsem ji mastí, ukrojil, natloukl do ní krátké hřebíčky, zasadil do důlků a lepší oči si žádný křesťan nemůže přát.“

Pak se objevil král s oběma dcerami a přáli si vidět trolla. Rudý lišák se tak krčil a hrbil, že měl zadek výš než záda. Vtom si král všiml, že se Popeláčkovi něco leskne ve vlasech. „Co je to?“ zeptal se. „To je prsten, co mi dala vaše dcera, když jsem ji zachránil před trollem.“ A tak vyšlo najevo, jak všechno ve skutečnosti bylo. Rudý lišák ronil slzy a žadonil, ale vše marno, nic nepomohlo, musel do hadí jámy, kde rázem pukl strachy.

Trolla zabili a pak se mohli na Popeláčkově svatbě veselit, pít a tancovat, protože teď byl ženich on. Dostal mladší princeznu za ženu a půl království k tomu.

Teď tu svou pohádku naložím na saně,
ježto líp vyprávíš, dovezu ji tobě,
jestli ji ale líp vyprávět neumíš,
tak si mě nepřej, běda ti, rozumíš?