„Východisko můžete nalézt, pokud k sobě budete ohledně vlastních citů stoprocentně upřímná. Jedině tak se můžete rozhodnout pro to, co je pro vaše dítě i pro vás nejlepší“ (s. 91).

Když jsem přečetl pár prvních stránek této knihy, vzpomněl jsem si na takový zdánlivě politicky nekorektní výrok psychologa Otta Čačky, toho času přednášejícího vývojovou psychologii na Pedagogické fakultě MU v Brně: „Největším nebezpečím pro dítě je matka.“ Vzpomínám si, že když ho svým nezaměnitelným způsobem přednesl z katedry, některé studentky se tvářily poněkud pobouřeně. Zní to tak nějak absurdně, vždyť matka je ten, kdo o dítě většinou pečuje, a poslední, co by ji napadlo, pokud se neocitá ve stavu hluboké deprese, by bylo své dítě ohrožovat.

Otto Čačka to myslel stejně jako autor knihy Jak ho nezku…t Oliver James. Ten ovšem přidává ještě velmi obsáhlé vysvětlení na téměř čtyřech stech stranách, a hlavně je už od těch prvních jasné, že jeho cílem je vysvětlit, jak se vyhnout tomu, aby bylo „Čačkovo riziko“ naplněno.

Kniha oslovuje v prvé řadě matky, aniž by nějak stranila genderově nevyváženému pohledu na rodičovství. Autor vychází z prostého faktu, že v Británii, odkud čerpá téměř všechny své zkušenosti i statistické informace, jsou pouze 3 % dětí do tří let vychovávány muži, a i když otevřeně vyjadřuje podporu vyváženější péči o děti, nedělá si iluze o tom, kdo nejčastěji vezme knihu do ruky. Do úvahy bere i sociálně třídní faktor: bez určitého materiálního zázemí, jak nepřímo říká, se jeho rady stávají nerealizovatelnými.

Tématem je výchova dětí od narození do zhruba tří let věku. To by ale nemělo odradit nikoho, kdo buď rodičem je, bez ohledu na stáří jeho potomstva, nebo kdo rodičem někdy v budoucnu být chce. Kniha totiž není o dětech, ale o samotných rodičích. O tom ostatně svědčí citát, který knihu z hlediska jejího hlavního poselství reprezentuje. 

Autor tedy oslovuje každého, kdo na sebe bere, zcela nebo zčásti, mateřskou roli, ale moudrý z toho může být i partner, rodič starších dětí nebo každý, kdo zabředává do výchovy profesně. Jazyk knihy je proto volen s důrazem na srozumitelnost, což ale nic neubírá na patrné erudici autora. Ten vychází jednak z velkého množství teoretické literatury a aktuálních výzkumů v dané oblasti, jednak ze své vlastní klinické praxe. Ta tvoří páteř překvapivě čtivé knihy, v níž se docela umně střídá psychologický popis s vyprávěním příběhů, na nichž autor svůj popis demonstruje. Netíhne v žádném případě k tomu, aby čtenáře a čtenářky ohromil terminologií, a kladl jim tak v četbě nějaké bariéry. V tomto je samozřejmě nutno pochválit i překladatele Jakuba Volného.

Jak už bylo řečeno, tato kniha o výchově se soustředí na rodiče, nikoliv na dítě. Má to jeden prostý důvod: jak autor dokazuje, výchova má zcela zásadní a dominantní vliv na vývoj osobnosti dítěte. Na výchovu má zcela zásadní a dominantní vliv osobnost rodiče. Pro mnoho rodičů bude myslím důležité už jen to, že si tuto skutečnost uvědomí. Jak se autor snaží na základě své dlouholeté praxe a výzkumu ukázat, nejdůležitějším předpokladem pro výchovu dítěte je to, jakým způsobem se rodič vyrovnal sám se sebou, se svými potřebami, se svými traumaty, se svou zkušeností dítěte. Každý, kdo o rodičovství alespoň trochu přemýšlí, si je vědom toho, jak nesmírný vliv má jeho vlastní povaha a jeho vlastní pojetí výchovy na osobnost, a tím pádem na celý budoucí život vlastních dětí.

Autor přitom nemá tendenci vykreslovat nějaké hrůzné vize o tom, jak marné je jakékoliv snažení. Právě naopak. Dává přednost tomu, aby nabízel řešení k tomu, jak dosáhnout co možná nejlepší rodičovské sebereflexe. Tři typy matek (rodičů) dělí podle jejich přístupu k výchově, který je odvozen z jejich vlastních potřeb a představ o jejich naplňování. Organizátorka, Objímačka a Fleximáma zní možná – takhle vytrženo z kontextu – poněkud bulvárně, nicméně tohle zjednodušení má za cíl pouze vystihnout dominantní charakterovou vlastnost. Charakteristika jednotlivých typů a případové studie či příběhy to myslím dobře ospravedlňují. Ostatně, jak autor uvádí, není smyslem to, aby si čtenářka nebo čtenář přečetli jen tu část knihy, která pojednává o jim nejbližším typu. Je skutečně vhodné přečíst si ji celou a konfrontovat s ní vlastní přístup k rodičovství. Autor na některých případech sám poukazuje, že typy nemusejí být stálé a že matky se v některých případech uchylují u svých dětí k různému způsobu výchovy. Smyslem tedy je upozornit na to, jaké výchovné modely většinou rodiče volí, z čeho toto pojetí může pramenit, jaká má rizika a jak se vypořádat se svou vlastní osobností tak, aby to mělo co nejlepší dopad na dítě. Autor se přitom nesnaží o nalézání žádných zázračných řešení. Skutečně nejde o šarlatánství postavené na víře, autor naopak poukazuje na nejrůznější nebezpečí, která se skrývají v mediální masáži, ortodoxním pojímání psychologie či vědeckých poznatků obecně, jako je třeba často zmiňované přeceňování genetických predispozic. Rady i jednotlivé kazuistiky nevedou k přijímání nějakých zaručených pravd o tom, jak vychovávat děti. Vedou k tomu, zkusit porozumět vlastním potřebám, stejně jako potřebám dítěte, a vybrat si pokud možno tu správnou cestu. Napomáhá tomu i struktura knihy, v níž čtenáři a čtenářky najdou i systém odkazů, které je dovedou okamžitě ke konkrétnímu tématu, jako je třeba kojení, rutina, rozmazlování, nuda, závislost atd. atd. Knížku je tak možné číst od začátku do konce, anebo ji mít po ruce jako zajímavého rádce k řešení problémů. I když se následkem toho některé informace objevují opakovaně, není to na škodu a spíše to přinutí věnovat jim pozornost.

Zcela proto přitakávám Soně Hermochové, osobnosti české vývojové psychologie a autorce doslovu, že i přes skutečnost, že autor vychází z britského prostředí, stojí kniha za pozornost. Mimochodem to totiž ukazuje, jakého pokroku dosáhlo kulturní sbližování, minimálně v Evropě.