Jestli si myslíte, že jsme si odjezdem z Mogily pomohli, tak to se těžce pletete. Vyhnali nás do Cernice. Bohatší o vejprask a zkušenosti. Otázka je, jestli jsme se vůbec něčemu přiučili. Teď něco uslyšíš, drahý Watsone, nespěchej na Sherlocka… Takovej útok na opuštěný albánský domy se dá srovnat jenom s náletem kobylek; nevíš, kdo je horší – dobrovolníci nebo domorodci. Kradlo se všechno, co mělo nějakou hodnotu; ostatní se ničilo. Sebrali všechny satelitní antény, receivery, porno kazety i videorekordéry; jestli ses neučil o komoušským principu – každýmu podle jeho potřeb, pak jsi měl bejt ten den v Cernici. Abys viděl, jak se teorie převádí do praxe, abys navždy ztratil stud, abys viděl smečku v akci.

Přidělili nám obrovskou budovu. Uvnitř netknutý věci – někdo spěchal ze svýho domu, hádej proč – v šuplíkách rodinný fotografie, na stěně diplom z ciziny, video, uvnitř kazety ze svatby, a další kazety, hudební klipy s černým orlem na červeným pozadí, pochody a pochodový písně. Říkám druhýmu kurýrovi – vesnická varianta – kluku, postav na kafe; chlapec se vrací s prázdnou. Ukradli i plotýnky! Jdem se na to mrknout a co nevidíme – sklokeramickou desku. Objasním blbovi, že když chce plácat nesmysly, tak ať si to nejdřív říká pro sebe, ale… Slyším ticho za zády, když vysvětluju, že tady žádný plotýnky nejsou, že… Mlčí jako hrob. Páni – seckvaklo mi – tady jsou blbý úplně všichni. Primitivismus a renesance. Tákže – promluvím a roztáhnu ruce jako profesor – na tomhle přístroji se může vařit i bez plotýnek, pod podmínkou… Jakou, jakou – slyším ze zadních řad, nepřerušuj mě ve výkladu – pokračuju – řekl jsem, pod podmínkou, že máte ptáka dlouhýho dvacet dva centimetrů, ve studený vodě, a že jste šoustali jenom pěkný holky. Ticho. Protože tady takoví nejsou, kromě mě, připravím vám teď jedno speciální ptačí kafe… Všichni na mě zírají a nikdo nevěří. Zase edukace osobním příkladem? Včera nedokončenej sebevrah, dneska předváděč z kretenologie… Jak dlouho ještě, máte vůbec srdce? Pochybuju, že někdy víc lidí sledovalo vaření jednoho kafe. Cítil jsem se jako ten vedle tebe, doktor Crick. Je to tak, Watsone? Určitě to tak bude, když děláš doktorát na takovým pitomci, jako jsem já. A ještě se mnou musíš vyjít. Držím palce, aby šel proud, jinak moje autorita půjde do hajzlu. Začíná se vařit a nevím, kdo má větší radost; ty, co byli u výstupu na Mars, nebo já, zachráněnej poté, co jsem dovolil, aby burani provokovali mou ješitnost. Co, pak? Pak jsem mohl vyprávět, že jsem prcal mořskou sirénu. Třikrát za sebou, bez přerušování. Všichni by mi věřili a ještě by se zajímali o podrobnosti; kapitán nejvíc. Ptám se ho – hele, svářeči, byl jsi někdy u moře, odpovídá – málo. Tak vidíš… Ale pěkně jsem se poučil. Byla to užitečná lekce o tom, že mlčeti je zlato; kolokvium a zkouška zároveň.

Všichni jste sem přišli kvůli podobným problémům – řek lékař na naší první seanci. Pak všichni něco blábolili, mně to bylo fuk, dokud nepřišla řada na mě. Co vám budu povídat – řekl jsem – spal jsem, zatímco si kluci hráli na vojáky. Vstal jsem a šel jsem pro pušku; proti mně tři přilby a já beze zbraně. Když jsem ji odjistil, žena na mě skočila a rozškrábala mi tváře do krve. Ječela, rvala mi vlasy a nehty mi zaryla do krku; pověšená na mně celým tělem. Kousla mě do ucha a ještě zběsileji do prstu; pak jsem seděl na podlaze a červená tekutina mi kapala z ušního lalůčku. Mlčeli jsme. Vykašli se na symptomy. Ty že to neznáš? Lékař a dělá ze sebe hlupáka! Můžeš si klidně psát a malovat, ale doktor vždycky zůstane doktorem. Dlaně mokrý ze studenýho potu, údery srdce jako u kolibříka, sto padesát, dvě stě za minutu, záchvaty paniky, pocit ohrožení od všech kolem sebe, agresivní chování vůči blízkejm. Vidíš, že jsem ti neřek nic, co bys neznal. Nech knihy na pokoji a poslechni si tohle. Nikdy bych nepoznal obrovskej badatelskej zájem srbskýho vesničana, kdybych nepřišel do války – moh bych taky říct, že válka přišla ke mně, ale to vyjde nastejno – jakmile se horda nažrala, začal vědeckej výzkum po sklepích, skříních a šuplíkách. Docela se vám podobali, skoro jako kolegové. No dobře, dělám si trochu legraci. Přehrabování na půdách, slídění v mrazákách, jako rotvajleři na hranicích nebo policajti v Kosovu před válkou. Následuje vyhlašování výsledků s přibližným odhadováním hodnoty; a nakonec komparativní analýza. Komu se víc zadařilo; shrnutí a evaluace.

No, to už na mě bylo moc. Zkouším utýct do dvora, abych se na ně nemusel dívat. Vidím ho s rukama na obličeji a s brašnou na ramenu; zase se křižuje. Co jseš – popichuju ho – pop nebo veterinář? Ukazuje na záložáka, kterej páčidlem odlamuje tyč od satelitní antény. Otáčí hlavu. Ale tam je místní občan: hospodář vyváží traktor, ke kterýmu je připojená zastava 101. Sousede, nebyl jsi tady, někdo se musel postarat o tvůj majetek – slyším, jak po válce vysvětluje, co dělá cizí majetek v jeho kůlně. Zve mě k sobě, říká – vím, že jsme přičinlivej národ, ale že až takhle… Tohle je původní akumulace kapitálu v praxi. Procházíme kolem okna, ve kterým vidíme, jak někdo majzlíkem loupe dlaždičky, Kdyby ses ho zeptal proč – nevěděl by, ale je na sto procent přesvědčenej, že se to má dělat. Vidíme jednoho, jak ze skříně s uraženejma křídlama sundává z věšáku hromadu obleků a zkouší je; malý čísla okamžitě trhá a páře po švech, velký dává stranou. Na samopal – vysvětluje, když si všimnul, že ho pozorujeme – abych měl co namáčet do maziva… Pospěš si, prosím tě – slyším ho a zrychluju za ním krok. Čeká na mě, než si vezmu batoh a samopal. Hlásím se pitomcům z mý baterie. Je nás hodně – lžu, až se ze mě kouří – bude lepší, když se rozdělíme. Batoh nakládám na záda a samopal přes rameno. Nečekám na odpověď. Hledám dům, kde lidi zůstali lidi; kde se ví, co je čí a kde se mi nebude dělat špatně, ze sebe i z nich. Proč? Máš nějakou chytřejší otázku, ty posero? Tak mlč. Nacházíme jeden nedostavěnej; doktor klepe na dveře. Uvnitř babka; čaruje a kouká do žhavejch uhlíků. Přišli ještě další z jeho baterie. Leháme si na podlahu. Babka nic nechápe. Nedělej si starosti, matko – slyším ho – všechno ti vysvětlím. Jenom teď nějak nemám nervy na mezinárodní situaci a vnitřní migrace.

O tom jsem nevyprávěl? Mea culpa, přiznávám! Když vidím tak nádherný nohy, přiznám všechno, kočičko! Ten den jsme dostali pořádně na prdel. Asi si všimli velký kolony; nejsou slepí. A taky nesdílejí geniální strategický plány s naším majorem. Abych to zkrátil, celý čtyři hodiny jsme nevytáhli čumáky ze zákopů a ze sklepů. Střepiny přímo pršely. Vylezli jsme celí připitomělí. A když k tomu připočteš, že jsem od přírody poloviční blázen – hned máš kompletního magora. Nesouhlasíte? To je váš problém. Já jsem tenkrát měl jinej; větší a těžší. Dívat se, jak jednu zhovadilost z nebe dohání strach, zoufalství a jiná šílenost na zemi. Sledovat, jak čtyři domy shoří za jednu noc. Poslouchat, jak munice ukrytá ve sklepích exploduje jako ohňostroj. Vždyť jsem to říkal hned, že je máme zapálit – povídá začouzenej záložák s bombou v ruce – ale nikdo mě neposlouchal. Čtyři střechy. Ani kdyby mi to udělal bratr, neodpustil bych mu, a co teprv soused. A ještě čtyři základy. Jenom ubožáka, kterej v životě nic nevytvořil, se to nedotkne. Jenom ty, který je s námahou stavěli, vědí, jak to bolí. Kvůli svejm čtyřem stěnám. Ale nenašel se nikdo, kdo by řek: nechte toho, sráči! No tak!