Nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví vydalo v minulých dnech publikaci s názvem Knihovna Karáskovy galerie a její světy, která představuje knižní výstup několikaletého badatelského projektu, probíhajícího s podporou grantu „Jiří Karásek ze Lvovic – sběratel evropského významu“ na půdě PNP (2007–2011). Dalším vyústěním tohoto výzkumu je pak výstava „Anatomie knihovny – Knihovna Karáskovy galerie 1925–1951“, která nyní probíhá v pražském letohrádku Hvězda. Obecně se jedná o další důkaz soudobého zájmu o Jiřího Karáska ze Lvovic (1871–1951), významnou postavu české dekadentní literatury a tuzemské kulturní scény přelomu století vůbec, jehož stěžejní prozaické dílo, trilogii Romány tří mágů, ostatně nedávno vydalo nakladatelství Volvox Globator. Pozornost si Karásek zaslouží již pro mnohostrannost svých nejen uměleckých aktivit (mezi něž patří i jeho sběratelství), z nichž mnohé se dodnes nedočkaly zasloužené odborné reflexe.

Zatímco stěžejním záměrem celého výzkumu bylo zmapování přerodu původní osobní knihovny Jiřího Karáska ze Lvovic v knihovnu institucionální coby součást Karáskovy galerie, editoři dotyčného svazku – Alena Petruželková a Karel Kolařík – si za svůj hlavní cíl vytyčili shromáždit texty nahlížející z různých perspektiv Karáskovu knižní sběratelskou činnost a hodnotící její význam. Publikace Knihovna Karáskovy galerie a její světy tak v podstatě tvoří komplementární protějšek knihy Sen o říši krásy i stejnojmenné výstavy z roku 2001, jež odborně reflektovaly druhou klíčovou oblast Karáskova sběratelství – výtvarné umění. Legitimnost samotného badatelského projektu pak dokládá již pouhý fakt, že posledním publikovaným příspěvkem na toto téma byla studie Pravoslava Kneidla „Knihovna Karáskovy galerie“, otištěná ve sborníku A chceš-li, vyslov jméno mé… (1971).

Úvodní studie z pera Karla Kolaříka přibližuje vývoj knihovny, který nezastavila ani Karáskova smrt a jehož výsledkem je knižní fond čítající přes 50 000 svazků. Současně se dotýká problému dodnes nezavršené katalogizace celého souboru a z toho plynoucí značné výpovědní hodnoty dobových přírůstkových seznamů. Příspěvek Petra Kovaříka se již zaměřuje na konkrétní a velmi specifický výsek knižního fondu, kterým je unikátní sbírka aukčních katalogů. Publikace tohoto druhu se staly nejen předmětem Karáskova sběratelského zájmu, ale též praktickým zdrojem informací a nezřídka – pokud obsahovaly i reprodukce pojednávaných uměleckých předmětů (tj. nejen knih) – též jakousi náhražkou za díla finančně či jinak nedostupná. Aukčním a výstavním katalogům se ve svém textu věnuje i Rumjana Dačeva, tentokrát ovšem svazkům týkajícím se kresby a grafiky, což je další významný směr, kterým se ubírala Karáskova sběratelská činnost.

Oblastí tematicky ještě vyhraněnější a exkluzivnější se následně zabývá studie Jana Kašpara, představující soubor děl z řad nacistické, protektorátní a antisemitské literatury. Jak autor podotýká, Jiřího Karáska ze Lvovic přitom rozhodně nelze obviňovat z antisemitismu, dotyčná sbírka měla funkci historicky dokumentární a vedle toho odrážela Karáskův zájem o judaismus obecně. V posledním příspěvku se Alena Petruželková věnuje samotnému fenoménu knižního sběratelství a dále pak Karáskovu působení na tomto poli. Pokouší se definovat Karáskův přístup k této činnosti a zasadit jej z tohoto hlediska do soudobého českého kontextu. Seznamuje nás také se svébytnou vnitřní strukturou Karáskovy knižní sbírky, tvořenou řadou více či méně propojených okruhů, jejichž vzájemná pojítka se ovšem často zakládala na Karáskových osobních preferencích a hlediscích. Závěrečné kalendárium knihovny Karáskovy galerie, mapující zlomové události v její historii a hlavní zdroje jejího knižního fondu, pak jen podtrhuje nadstandardní výpravu celé publikace, která disponuje podrobným poznámkovým aparátem a především bohatým obrazovým doprovodem, ilustrujícím rozmanitost i hodnotu Karáskem vybudované knižní sbírky.

Jediným, zato však podstatným problémem celé publikace se nakonec ukazuje být její čtenářské zacílení. Přestože žádná z obsažených studií nepřekračuje svou odborností únosnou mez, samotný koncept celé knihy výrazně omezuje spektrum jejích možných čtenářů. Všem textům je totiž společná přemíra představených faktů, konkrétně jednotlivých svazků Karáskovy knihovny. Na jednu stranu je pochopitelná snaha autorů doložit opakovaně zmiňované bohatství a různorodost celé sbírky, na druhou stranu však výsledné sáhodlouhé výčty titulů s jejich charakteristikou a bibliografickými údaji zabraňují souvislé četbě dotyčné publikace a činí z ní sice nadmíru užitečnou, avšak do rukou badatelů určenou příručku.