Je známo, že fašistické Německo přepadlo Jugoslávii 6. dubna 1941, o dva týdny později vstoupila německá vojska do Řecka. V letních měsících téhož roku se začaly formovat v jednotlivých částech Jugoslávie partyzánské jednotky a koncem září 1941 byla vytvořena v Řecku Národněosvobozenecká fronta, která o měsíc později vyzvala k ozbrojenému boji za osvobození země. Její součástí byla také makedonská Národněosvobozenecká fronta. Národněosvobozenecký boj zejména v Jugoslávii a v Řecku patřil k nejmasovějším. A také měl největší počet obětí. Do čela odbojového hnutí se v obou zemích postavila komunistická strana.

Vedení řeckého národněosvobozeneckého hnutí se však dopustilo řady chyb, které vedly k neúčasti v parlamentních volbách koncem března 1946. Místo toho komunisté vyhlásili partyzánský ozbrojený odpor, pro který nebyly příznivé ani vnitropolitické, ani zahraničněpolitické podmínky. Ozbrojený odpor partyzánských jednotek proti nastolenému monarchistickému režimu se soustředil hlavně v severním Řecku, tj. v egejské Makedonii a Thrákii. Na rozdíl od ostatních částí kontinentálního a ostrovního Řecka uvedené území nebylo národnostně homogenní.

K partyzánským jednotkám se masově hlásili také bojovníci makedonské národnosti, která byla v Řecku ze všech národnostních menšin nejpočetnější. Její příslušníci byli v Řecku po staletí nejkrutěji pronásledováni. Proto neudivuje, že národněosvobozenecké partyzánské hnutí, které jim mělo zajistit v rámci budoucího demokratického Řecka sociální, národnostní a politická práva, nabylo právě v egejské Makedonii (v severním Řecku) největšího rozmachu a rozsahu. Po reorganizaci stále ještě málo početného partyzánského hnutí byla koncem října 1946 vytvořena tzv. Demokratická armáda Řecka. Situace nabývala postupně charakter občanské války.

Hlavní síla partyzánských jednotek se soustředila v legendárním pohoří Grammos. Generál Markos Vafiadis se postavil do čela tzv. prozatímní demokratické vlády. Makedonské národnostní menšině byla na osvobozeném území poprvé v dějinách Řecka poskytnuta základní práva: lidé mohli svobodně mluvit ve svém makedonském jazyce, v únoru 1947 byla v obci Besvina (řecky Sfika) otevřena první makedonská škola, dokonce začaly vycházet tiskoviny a knihy v makedonštině, byly založeny první divadelní skupiny. Vznikaly národní výbory jako orgány moci, začala realizace pozemkové reformy, byly zřízeny lidové soudy.

Po několika krvavých bitvách došlo mezi mnohem početnějšími vládními vojsky a partyzánskými jednotkami k rozhodujícímu střetu v pohoří Vič (Vitsi), jež se nachází mezi oblastí Kastorie (Kosturu) a Floriny (Lerinu) a v pohoří Grammos v Epiru. Oddíly partyzánů utrpěly velké ztráty zejména v údolí mezi Velkým a Malým Prespanským jezerem. Rozhodující bitva v pohoří Grammos skončila porážkou oslabených a špatně vyzbrojených partyzánů. Občanská válka skončila v srpnu 1949 porážkou partyzánských jednotek.

Koncem roku 1947 a počátkem následujícího roku byla vojensko-politická situace v Řecku velmi složitá. Prozatímní demokratická vláda, jak zněl její oficiální název, se proto obrátila na tehdejší lidově demokratické země s prosbou o přijetí dětí, které by jinak při ostrých bojových střetech velmi utrpěly. Na jaře 1948 bylo přes Albánii a Jugoslávii evakuováno do tehdejšího Československa, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska několik desítek tisíc řeckých a makedonských dětí ve věku od šesti měsíců do 17 let (oficiálně do 15 let). K nim pak po prohrané občanské válce přibylo v letech 1949/1950 mnoho tisíc partyzánů, starců a žen. Po roce 1948 našlo svou záchranu a svůj druhý domov v tehdejším SSSR a v tehdejších lidově demokratických zemích asi 100 000 dospělých Řeků a Makedonců a řeckých a makedonských dětí.

V Československu byly řecké a makedonské děti umístěny v několika desítkách dětských domovů, ozdravoven, zámků, lázeňských hotelů aj. Žily a učily se společně. Také veškerou kulturní činnost realizovaly společně – obdobně jako dospělí příslušníci řecké a makedonské národnosti. Noviny, které zde vycházely s různou periodicitou, měly dvojjazyčný název a obsah: Agonistis – Borec.

Domnívám se, že bez výše uvedených informací, které jsem uvedl pouze ve stručnosti, nelze pochopit ani záměr, ani účel spíše novely než románu zatím u nás zcela neznámého řeckého autora Konstantinose Kokosise (podle textu na záložce od roku 2009 údajně žije u nás) Achilleas, Achil, nebo… nic. Kokosis byl v letech 2008–2011 řeckým velvyslancem v ČR.

Účelem tohoto umně napsaného textu v podobě dialogického „výslechu“ Achillease, což je hlavní postava v novele, je prosazovat politiku současných řeckých nacionalistů. Achilleas se vydává za příslušníka řecké národnosti. Narodil se v roce 1959 v Žamberku. Vypovídá o svém otci, který přišel do Československa v roce 1948 jako nezletilý po prohrané občanské válce. Jeho odpovědi na otázky policejního důstojníka a lékaře jsou však od počátku výrazně zaměřeny proti všemu makedonskému: proti makedonskému národu, jazyku a území. Je to útočný, hanlivý, urážející a tendenční pamflet namířený především nebo výhradně proti příslušníkům makedonské etnické skupiny, kteří žijí v České republice.

Makedonci žili u nás od konce čtyřicátých let až do druhé poloviny šedesátých let minulého století společně s Řeky téměř bezkonfliktně, uzavírali mezi sebou smíšená manželství, organizovali společné taneční večery, oslavy, měli smíšené pěvecké a taneční soubory, dokonce společné stranické orgány aj. Makedonci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku usilovali o své národní sebeuvědomění, o rozvoj svých tradic a o ovládnutí svého mateřského jazyka.

Měli však a dosud mají jeden velký handicap. Řecký stát nikdy v minulosti, ani po pádu vojenské junty v roce 1974, ani v následujících desetiletích, ani dnes slovanské Makedonce, tj. Makedonce slovanské národnosti, neuznává. Přitom slovanští Makedonci v egejské Makedonii mluví makedonsky (Řekové je nazývají slavofony) a často také oběma jazyky – makedonsky i řecky. Jsou tzv. jednosměrně bilingvní. Světová lingvistická věda uznává makedonštinu jako samostatný slovanský spisovný jazyk, který je dnes úředním jazykem v samostatné Makedonské republice.

Řečtí nacionalisté ve vlasti a někteří z žijících Řeků u nás (jsou jich asi 3000) však šíří národnostní nenávist, netoleranci, urážejí ty, s nimiž donedávna žili společně. Dělají to velmi rafinovaně. Například pomocí podobných pamfletů, jako je tento text, které jsou určeny právě Makedoncům v České, resp. Slovenské republice. Přitom používají způsoby, metody, slovní ekvilibristiku, termíny a taktiku řeckých nacionalistů své mateřské země. Kniha, o niž jde, je sice přeložena do češtiny (zřejmě to byl autorův záměr a cíl), jsem si však jist, že její obsah český čtenář těžko pochopí, pokud nezná široké historické i současné souvislosti, pokud nezná současné (i minulé) písemné i ústní vyjadřování řeckých nacionalistů. Čtenář přijme snad ještě jako zvláštní etnonymum Slavomakedonec a adjektivum slavomakedonský, ale zcela nepochopitelné je pro naše čtenáře nesmyslné slovní spojení „Skopjanská Makedonie“. To má být současné zeměpisné označení dnešní samostatné Makedonské republiky. Přídavné jméno „skopjanský“ je znetvořený řecký tvar od názvu Skopje. Česky zní adjektivum od názvu makedonského hlavního města „skopský“. Obyvatelé dnešní Makedonské republiky jsou podle řeckých nacionalistů a údajných realizátorů jejich politiky u nás „Skopjané“ (v Řecku je běžné stát Makedonii nazývat prostě Skopja).

Kokosisův pamflet opakuje postupy a terminologii řecké, srbské a bulharské propagandy, které působily na území Makedonie od osmdesátých let 19. století do balkánských válek 1912–1913. A po více než sto dvaceti a více letech opakují řečtí nacionalisté totéž. Tenkrát jedni tvrdili, že Makedonie je srbská, druzí, že je bulharská, a třetí, že je řecká. Kokosis chce za každou cenu dokázat, že v egejské Makedonii lidé sice mluvili a mluví „slovansky-bulharsky“ (slovní spojení autora pamfletu), ale že to byli a jsou Řekové. Přitom to vkládá do úst údajnému příslušníku řecké národnosti (ač jsou jeho rodiče makedonského původu, on prý se cítí být Řekem), narozenému v roce 1959 v českém Žamberku, synu otce, který jako dítě přišel v roce 1948 do Československa spolu se stovkami dalších řeckých a makedonských dětí, vnuku dřívějšího navrátilce, prý reemigranta ze středního Turecka, tzv. Řeka z Pontu, tj. od Černého moře. Pontos (latinsky Pontus) je Černé moře (řec. Pontos Euxeinos) a také označení území v Malé Asii na jižním pobřeží Černého moře mezi Paflagonií a Arménií (viz Slovník antické kultury, 1974).

Policejní důstojník a lékař se podrobně vyptávají Achillease na život a činnost jeho otce, na jeho život a návrat do Řecka. Achilleas je značně dobře seznámen se stanoviskem řecké komunistické strany k národnostní otázce, zejména k tomu, jak vyřešit otázku makedonské národnostní menšiny. Prosazovanou „makedonsko-bulharskou“ (sic!) autonomii prý považovali řečtí komunisté za zradu, dokonce za vlastizradu.

Některé místní názvy vesnic (toponyma) uvádí Achilleas v jejich řecké podobě: Janochori, Daseri, Psarades, což je Janoveni, Drobitišta, Nivici, u jiných ponechává jak jejich původní slovanskou (makedonskou) podobu (Pateli, Drjanovo), tak jejich název v řečtině (Agios Panteleimon, Glikoneri), který však někdy poněkud počešťuje (Svatý Panteleimon), nebo dokonce komolí: Grasdeni je správně Graždeno, řecky Vrondero. Jinde však ponechává název obce pouze v řečtině: Lemos, což je makedonská obec R’bi (Rabi) v okrese Florina (Lerin). Vyprávěč cíleně používá dnes už nepoužívaný název Monastiri pro druhé největší makedonské město Bitola. Název obce, v níž žili Achilleasovi prarodiče, autor uvádí v řecké podobě jako Siderochori. Její původní slovanský název je Šešteovo, v níž žilo téměř výlučně obyvatelstvo makedonské národnosti.

Udivuje frazeologie Achilleasova otce, kterou jako fanatický řecký komunista používá, například když mluví o Jugoslávii. Podle něho je tam „samovláda revizionisty Tita“ (s. 45) a „rádoby komunistů“. Obyvatele Makedonské republiky, která byla více než pětačtyřicet let součástí jugoslávské federace, Kokosis nazývá „titovci“ a obviňuje je z nacionalismu, mluví o „titovské propagandě“ (s. 115). Otec odpovídá synovi mj. takto: „A to jsi ještě zapomněl, kolik zlého řeckému povstání (myslí se tím partyzánský odboj v letech občanské války – pozn. I. D.) přinesl Tito svým obratem na druhou stranu. Přestal poskytovat partyzánům jakoukoli pomoc, uzavřel hranice a zablokoval naše lidi“ (s. 113). To je ovšem jazyk, který používaly komunistické strany tehdejších lidově demokratických zemí a SSSR v padesátých letech.

Výrazně tendenčně, účelově, až nevraživě, nepřátelsky znějí Achilleasova tvrzení o poměrech v dětském domově v Klokočově u Vítkova na Opavsku. V prvních dvou letech (tj. 1948–1950) jsem v tomto domově pobýval, takže znám situaci z vlastní zkušenosti. Byla tam převážná většina makedonských dětí. Podle údajů z odborné literatury bylo ke dni 4. dubna 1949 celkem 299 makedonských a 94 řeckých dětí (A. Botu, M. Konečný, Řečtí uprchlíci, Praha, 2005, s. 176–181). Na střední školu do Vítkova docházelo denně 6 kilometrů pěšky 129 žáků (byl jsem mezi nimi), z nichž pouze dva byli řecké národnosti. „Rozporů mezi makedonskými a dvěma řeckými dětmi nebylo“ (Tamtéž, s. 177). Takže tvrzení, že „v padesátém roce si v domově řeckých dětí ve Vítkově – Klokočově (správně v Klokočově u Vítkova, pozn. I. D.) musely i řecké děti upravit na příkaz makedonských komunistů své jméno a příjmení do slavomakedonštiny“ (s. 56), je zcela nepravdivé. Makedonské děti měly doplňkovou výuku nejen makedonštiny (autor ji nazývá slavomakedonština), nýbrž také řečtiny, řeckých dějin a zeměpisu (ve skutečnosti vlastivědy). K tomu účelu vyšly v makedonštině dokonce příslušné učební pomůcky.

Tvrzení překladatele, že v dětském domově v Klokočově byla výuka makedonských dětí „vedena podle vzoru titovské jugoslávské Makedonie a řečtina byla zakázána“ (s. 139), je rovněž zcela nepravdivé. Už mj. proto, že od roku 1949 do roku 1955 byl dovoz knih z Jugoslávie do ČSR striktně zakázán, protože v roce 1948 došlo k roztržce mezi tehdejším SSSR a lidovými demokraciemi a tehdejší Federativní lidovou republikou Jugoslávií. Tito byl označen jako „přisluhovač imperialismu“ a „krvavý pes“. Proto považuji uvedené tvrzení za nesmyslné, vykonstruované a od začátku do konce za tendenční.

Achilleas vypráví, že jako devítiletý (tj. v roce 1968) se v dětském domově v Klokočově seznámil s jednou „Slavomakedonkou“ (s. 123). „Její matka pocházela z vesnice Achlada u Floriny, která se makedonsky jmenovala Bufi“ (s. 124). „Třetina z nás byli Slavomakedonci,“ říká autor příběhu (s. 124). A jako devítiletý prý chodil pracovat do stájí státního statku se „slavomakedonskými dětmi“ (s. 55–56).

Rovněž účelově je podle mého soudu do knihy zařazena básnička Sedmý listopad v češtině, kterou údajně recitovaly děti na oslavu VŘSR. Řečtí čtenáři by ji nemohli přečíst. Záměr knihy je z toho docela zřejmý. Autor do svého výkladu rafinovaně zakomponoval rodnou ves Achilleasovy babičky Alexandry Naumovské, která je (ta vesnice), považte, dnes „v jugoslávské Makedonii“. Ovšem „Skopjané“ ve skopské nemocnici, kam byla z Bulkesu vyslána léčit se na tuberkulózu, z ní udělali „Sášenku Naumovski“ (sic!). Jak obec Sv. Achilleas (Sv. Ail), tak okolní vesnice byly přece osídleny výlučně nebo převážně slovanským (makedonským) obyvatelstvem. Nikoli však pro autora recenzované knihy. Podle něho byly vesnice na makedonsko-řeckých hranicích osídleny Řeky a tam, kde se narodila Achilleasova babička, „byla to řecká vesnice, která se ovšem nyní prý nachází na jugoslávském území“ (rozuměj na území současné Makedonské republiky (s. 84)!). Autorova perfidnost jde tak daleko, že nestydatě obrací skutečnosti naruby. Je mnohokrát popsáno v seriózní odborné literatuře, že po rozdělení Makedonie v roce 1913 začala v Řecku cílená grecizace slovanského (i ostatního neřeckého) obyvatelstva, stejně jako srbizace v Srbsku a bulharizace v Bulharsku. Kokosis však chce dokázat, že Bulhaři (tak nazývá makedonské slovanské obyvatelstvo, někdy také všechny jižní Slovany) poslovanštili v uvedených oblastech řecké obyvatelstvo. Jeho babička se údajně jmenovala Alexandra Naum. Ve skutečnosti to bylo od roku 1913 až dosud tak, že makedonskému slovanskému obyvatelstvu byla pořečťována osobní jména a příjmení. Považte, že si jeho dědeček a babička „hráli se srbobulharskými dětmi a žili s nimi“ (s. 84). Ví český čtenář, kdo to je Srbobulhar? Je to srbský Bulhar, nebo snad bulharský Srb? Nikoli, autor takto označil Makedonce, kterým nemůže přijít na jméno a nejraději by je viděl jako Řeky nebo by je zřejmě vůbec nejraději neviděl. A aby je očernil, poznamenává, že se „Slavomakedonci hodně přidali k levici“ (s. 113).

Aktivity Achilleasova dědečka a tatínka v řecké komunistické straně, řecké středisko ve vojvodinské obci Bulkes vytvořené bezprostředně po 2. světové válce, odchod dětí do bezpečí (nazval jsem jej útěk za životem!) ve východoevropských zemích, které autor označuje řeckým nacionalistickým pojmem pedomazoma (doslova odebírání, sbírání, shromažďování, odvádění dětí), který používala řecká královna Frederiké, komunistická propaganda, invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vztah řeckého velvyslanectví k makedonským a řeckým emigrantům, jeho úloha a postavení, partyzány zajatí příslušníci řecké policie nebo řeckých vládních vojsk, jejich repatriace a návrat po pádu junty v roce 1974 do Řecka, donášení, pomluvy, nehorázná tvrzení o lidech slovanské národnosti v Československu a v egejské Makedonii – to vše najde čtenář v této knize.

Z literárně uměleckého hlediska je to účelové svědectví o konkrétní a velice složité době. Má dost zdařilou strukturu, zdařilé dialogy a čtivý obsah. Ovšem jenom pro ty, kteří tu dobu zažili, znají politiku řeckých nacionalistů a všechny okolnosti a události, které se odehrály v těch letech a desetiletích.

Škoda, že text neprošel důkladnou jazykovou korekturou. Už při prvním zběžném čtení je patrná překladatelská nezkušenost, bezradnost, přílišná závislost na jazyku originálu, místy větná kostrbatost, nedostatečná znalost české frazeologie a idiomatiky. Už název knihy na přebalu (obálce) je napsán chybně (Achilleas s jedním l). Nesprávně jsou uváděna některá zeměpisná jména (např. Gramos = spr. Grammos, Buljkes = spr. Bulkes aj.) nebo jména příslušníků nomádských skupin, profesí či organizací (Katsaunové, Katsauni = spr. Kačaunové, Kačauni), vrhovisté = spr. vrchovisté, kterým se prý dnes říká Skopjané. Často místo Česko, Česká republika překladatel nesprávně užívá názvu Čechy. V „Poznámce překladatele“ se uvádějí nesprávná data balkánských válek.

Summa summarum: Kniha je účelově napsaný pamflet, který šíří národnostní intoleranci a nenávist. Jeho autora proto rozhodně nelze zařadit k literárním tvůrcům, kteří jsou potomky řeckých emigrantů, narodili se u nás a trvale žijí a tvoří v Česku. Patří k nim např. Petros Cironis (Tsironis) a jeho Děti Helady (1976), Praxitelis Makris a jeho Děti vyděděnců (1986) a někteří další.