Rozhovor Markéty Pilátové se spisovatelkou Annou Enquistovou o tom, jak se dá přežít smrt vlastního dítěte, o tvorbě, která nezabere víc než dvě a půl hodiny denně, a také o tom, že kdo chce ovlivňovat společnost, měl by se věnovat spíš politice než psaní.

V dětství objevila lásku k hudbě, a vystudovala proto klavír. Dospívání v ní vzbudilo zájem o lidskou duši, a vystudovala proto psychologii. Zralost jí odhalila krásu slov, a začala proto psát. Když ji pak tragická dopravní nehoda připravila o dceru, spojila všechny tři své profese ve snaze se s nezhojitelnou ranou alespoň nějak vyrovnat. Výsledkem je román Kontrapunkt, jehož český překlad přijela představit na letošní Svět knihy.

Markéta Pilátová: Jste žena tří profesí: pianistka, psychoanalytička a spisovatelka. Myslíte si, že spisovatel by měl být, stejně jako vy, v kontaktu s jinými povoláními? Nebo by se měl výhradně věnovat v tichu pracovny, nerušen okolním světem, své tvorbě?
Anna Enquist: Předně si myslím, že spisovatel by měl být vždycky součástí společnosti. A pak – pokud se svým psaním neuživí, je i pro něj jedině dobře, když má taky nějaké další povolání. Nezastávám názor, že autor má být zavřený doma a každý den deset dvanáct hodin psát. Podle mne stačí tvořit dvě a půl hodiny denně. Já sama, když pracuju na knize, napíšu denně tak pět set slov. Řekla bych tedy, že propojení se společností prostřednictvím nějakého dalšího zaměstnání je pro literáty jedině prospěšné.

Markéta Pilátová: Vy sama máte další profese hned dvě. Když, řekněme, nacvičujete klavírní skladbu a píšete knihu, jsou si oba ty procesy v něčem podobné? Ovlivňují se nějak?
Anna Enquist: Určitě je srovnatelná disciplína, kterou musíte při hraní i psaní mít. Zkrátka si sednout a věnovat se tomu, i když se vám zrovna nechce. Pak je stejné totální soustředění a ponoření se, které posléze většinou přichází. Když ale nacvičujete skladbu, opakujete pořád dokola totéž, zatímco kniha a její příběh se neustále vyvíjí. Je tu ovšem ještě jedna srovnatelná věc: oba případy – tedy nácvik i tvorba – mi neustále zaměstnávají hlavu. I když s tím přestanu, pořád na to, ve dne v noci, myslím.

Markéta Pilátová: Vy jste s hraním v jisté době téměř přestala a teď se k němu zase vracíte. Máte pocit, že je teď vaše psaní – když je zase pospolu s vaší hudbou – bohatší, mnohovrstevnatější?
Anna Enquist: Co teď mám, jsou hlavně problémy s časem. Nicméně hudba mému psaní v určité chvíli strašně pomohla, protože když mi zemřela dcera, bylo hraní jedinou věcí, které jsem byla schopna. Postupně jsem se ale dostala do stavu, kdy jsem dokázala nacvičit Goldbergovy variace od Johanna Sebastiana Bacha. V tomhle těžkém životním období hrála hudba pro mě i pro mé psaní nesmírnou roli.

Markéta Pilátová: Byla to role terapeutická, nebo umělecká?
Anna Enquist: Spíš to první. Zpočátku mi šlo opravdu jenom o to, abych se na něco musela soustředit, což mne přivedlo i na jiné myšlenky, než jsou vzpomínky na dceru. Snažila jsem se ale vyhýbat jakýmkoli citům, a proto jsem si vybírala k nácviku třeba Bachovy fugy, které jsou nesmírně technicky náročné, a člověk proto musí dávat hlavně pozor na prstoklad a na všechny technické detaily.

Markéta Pilátová: Psaní tedy tak silnou terapeutickou schopnost nemělo?
Anna Enquist: Ne, protože psaní je pro mě něco jiného. Když píšu, musím si sama vymýšlet; disciplínu a soustředění si snáze udržím pomocí hudby. Takže se dá říci, že teprve díky hraní jsem se pozvolna mohla vrátit k tomu, abych začala znovu i psát.

Markéta Pilátová: Vaše knihy jsou u čtenářů velmi úspěšné a zároveň jde o vysoce kultivovanou literaturu, tyhle dvě věci jdou dohromady jen výjimečně. Čím si vy sama tento úspěch vysvětlujete?
Anna Enquist: To se mi dost těžko posuzuje, ale od čtenářů slýchám, že i když píšu o velmi obtížných tématech, dělám to srozumitelným způsobem. Možná právě proto to lidi oslovuje.

Markéta Pilátová: Srozumitelnost je pro spisovatele velký dar. Kultivujete ji záměrně?
Anna Enquist: Nějak cíleně na tu srozumitelnost důraz nekladu, protože si myslím, že v době internetu se cokoli dá snadno dohledat. Takže třeba i pasáže z knihy Kontrapunkt, které se týkají ryze techniky hraní nebo hudební teorie... No, spousta čtenářů jim asi vůbec nerozumí a možná je i přeskakují. Na druhou stranu ti, kteří o tom něco vědí, v nich najdou známé a blízké věci. V zatím poslední knize mám pro změnu pasáže, kde popisuji velmi složité operace a nevyhýbám se odborným termínům, protože kdo chce, může si je dohledat. Celkově si myslím, že je-li příběh dostatečně silný, čtenář nevnímá méně srozumitelné pasáže jako překážku v dalším čtení.

Markéta Pilátová: Souvisí schopnost něco srozumitelně vyložit čtenářům i s vaší profesí psychoanalytičky?
Anna Enquist: Myslím, že zkušenosti psychoanalytičky určitě využívám při tvorbě postav a charakterů. Každá postava má svou minulost a ta minulost vysvětluje její současné jednání a pohnutky. Pro mě jde v psaní především o to, abych dala slovy formu věcem a pohnutkám, které jsou na první pohled nejasné. Stejně jako se psychologie snaží proniknout do povahy člověka, je pro mě i psaní způsobem, jak vnést určitý řád do věcí, které vypadají na první pohled nesrozumitelně.

Markéta Pilátová: A je tohle podle vás umění?
Anna Enquistová: Když to člověk dělá krásně a dobře, pak snad ano. A když to dělám v rámci terapie, pak to patří do zdravotní péče.

Markéta Pilátová: Chcete říct, že psaní patří do zdravotní péče?
Anna Enquist: Jde o to převádění složitých věcí mysli na slova. Když to dělám při psaní, patří to do umění. Když to dělám v rámci terapie, je to zdravotní péče.

Markéta Pilátová: Takže vnášení jasu do nejasných věcí vytváří krásu, umění? Rozumím vám dobře?
Anna Enquist: Je to možné, ale taky to může vést k intelektuálnímu uspokojení. Já sama od umění očekávám, že mě bude dojímat, ale ne nějakým obhroublým nebo prostým způsobem.

Markéta Pilátová: Označujete sama sebe jako usilovně pracující klavíristku, nikoli virtuosku. Jak se vnímáte jako spisovatelka?
Anna Enquist: Jako spisovatelka až tak pilná nejsem. Když napíšu knihu, dám si pak klidně i dva roky pauzu. A co se týká talentu a jeho hranic: jsem si samozřejmě dobře vědoma svých limitů a je mi jasné, že tak jako Nabokov nikdy psát nebudu...

Markéta Pilátová: A není to deprimující, nepadá na vás někdy pocit, že vlastně jenom rozmnožujete množství pokácených stromů, když nepíšete tak jako Nabokov?
Anna Enquist: Já nepíšu proto, abych byla nejlepší. Píšu i hraju prostě proto, že mi to dělá radost.

Markéta Pilátová: Jste spisovatelka malého jazyka, a vaše knihy tak mohou existovat ve světovém kontextu jen díky překladům. O těch se však vyjadřujete jako o znásilňování. Proč?
Anna Enquist: Víte, překladatel je vždycky zároveň ten nejpečlivější čtenář, který často odhalí velké množství chyb, a to je mi vždycky trapné... Ale vážně: co si vždycky hlídám, je, aby zůstaly zachovány určité věci typické pro nizozemské prostředí, určité kletby nebo hrubosti jazyka. Což se například v němčině překladatelé snaží zmírňovat – a to mi vadí.

Markéta Pilátová: Říkala jste, že vám postavy vašich knih pak ještě dlouho zůstávají v hlavě, máte nějaký trik, jak je odtamtud zase vypudit?
Anna Enquist: Jediný způsob, jak je dostat ven, je začít psát novou knihu.

Markéta Pilátová: A bude vaše příští psaní zase ovlivněno hudbou?
Anna Enquist: Nepochybně ano. Víte, já nemám žádné teoretické literární vzdělání, nikdy jsem neabsolvovala žádný kurz tvůrčího psaní. Moje jediné umělecké vzdělání je hudební, a tak ho logicky využívám i při psaní knih. Vím třeba, jak se komponuje, jakým způsobem a jakými prostředky lze vyvolat napětí. Tímto způsobem hudba moje psaní určitě ovlivnila a ovlivňuje.

Markéta Pilátová: Zmínila jste kurzy tvůrčího psaní. Měla jste někdy chuť se na nějaký takový kurz přihlásit, když jste začínala psát?
Anna Enquist: Tomu samotnému spojení naučit se psát moc nevěřím, v tom pro sebe nevidím velkou perspektivu, ale teď spíš věřím svým redaktorům, kteří mě upozorňují na chyby a učí mě, jak třeba zacházet s perspektivou, a to mi pomáhá. Základní stavební jednotkou je však pro mne vlastní literární jazyk a ten mi nemůže nikdo pomoci vytvářet.

Markéta Pilátová: Dnes už jste známá a uznávaná spisovatelka, dostáváte naopak nabídky, abyste sama tvůrčí psaní vyučovala? Chtěla byste někdy vlastní zkušenosti předávat?
Anna Enquist: Ano, dostávám podobná pozvání poměrně často, také mi čtenáři a různí lidé posílají své básně, ale já na to nikdy nereaguji. Jsem totiž přesvědčená, že každý, kdo chce psát, si musí svou tvůrčí cestu prošlapat sám. A pokud přece jen lidé chtějí vědět, jak to dělám, mohou si přečíst knihu.

Markéta Pilátová: Mohla byste ve své minulosti vystopovat momenty, kdy jste si uvědomila, že vám zásadním způsobem vstoupila do života hudba a psaní? Byly si v něčem podobné?
Anna Enquist: Hudba tady pro mne byla vždycky, už od dětství jsem ji velmi silně vnímala a byla jsem na ni citlivá. Rodiče mne v tom bohužel ale příliš nepodporovali, a tak jsem na klavír začala hrát dost pozdě, až ve dvanácti letech. Vždycky jsem ale měla v hlavě nejrůznější melodie a na základní škole jsem naštěstí potkala učitelku, která si všimla, že jsem muzikální, a díky ní jsem ještě začala hrát na zobcovou flétnu.
S psaním to bylo tak, že jsem si občas zapisovala krátké útržky a drobnosti a najednou jsem zjistila, že je v tom rytmus, svým způsobem také určitá hudba, že z toho vznikají básně a že se mi to daří. Tím se prolomila hráz a byla jsem ztracená.

Markéta Pilátová: Zmiňujete svou práci, rodinu... Ve vašem díle se tyto dvě roviny – fikce a rovina intimní – silně proplétají. Tomuto způsobu psaní se někdy říká kanibalistický. Čili spisovatel pojídá sám sebe, svou osobní zkušenost a zážitky, a přetváří je v umělecké dílo...
Anna Enquist: Podle mne není možné napsat knihu zcela odtrženou od osobních zkušeností a zážitků, protože jinak by vzniklo něco strašně odtažitého a umělého. Navíc, napsala jsem dvě knihy, které sice taky zpracovávají jistou zkušenost založenou na mých zážitcích, ale jsou na úplně jiné téma. Návrat domů o manželce Jamese Cooka a ta poslední, která vyšla před půl rokem a zabývá se světem anesteziologů, to nejsou tak úplně kanibalistické knihy.

Markéta Pilátová: Víte o nějakém tématu, které byste ráda zpracovala, ale zároveň víte, že na to nemáte dostatečný potenciál, že takovou knihu pravděpodobně nikdy nenapíšete?
Anna Enquist: Ano, mám. Nevím, jaká je politická situace tady v České republice, ale v Nizozemsku to není kdovíjak růžové. Dělá se spousta nepříznivých změn, kterých si obzvlášť všímám. Třeba v péči o invalidy, o seniory nebo v péči o umělecké vzdělání či vzdělání obecně. A já bych někdy strašně ráda napsala knihu, kde by se tohle objevilo. Tedy knihu s politickým námětem. Na to si vůbec netroufám.

Markéta Pilátová: Proč?
Anna Enquist: Hlavně proto, že mi připadá, že se na tyhle věci dívám velmi naivně. Kromě toho naši politici nejsou zrovna moc inteligentní. Jak se říká, nejsou to právě ti nejchytřejší spolužáci... A už se o tom napsalo tolik a tak dobře, že nevím, jak bych obstála; ale je možné, že některá z mých dalších knih alespoň částečně politické téma obsáhne.

Markéta Pilátová: Mluvíte o politických námětech. Je pro vás přirozené, že spisovatel jakožto angažovaný intelektuál by se měl nějakým způsobem vyjadřovat ke stavu světa, v němž žije?
Anna Enquist: Myslím, že prvotním úkolem spisovatele je psát dobré knihy, jeho angažovanost je až druhořadou záležitostí. Samozřejmě, že jsou také vynikající spisovatelé, kteří to dělají, a je to jedině dobře, ale nemyslím si, že by to byl hlavní úkol spisovatele. Sama také ráda čtu například americké romány s politickými náměty, ale nemyslím si, že by se tomu autoři měli kdovíjak věnovat. Je to jejich volba, ale mám za to, že kdo chce měnit společnost, měl by se stát spíše politikem.

Markéta Pilátová: A není to svým způsobem i jedna z mnoha příčin krize dnešní společnosti, potažmo demokracie, že se spisovatelé příliš neúčastní společenského myšlenkového kvasu a stahují se do svých uzavřených pracoven, do ulity své tvorby?
Anna Enquist: To je možná pravda.

Markéta Pilátová: Když už jsme u veřejného prostoru: v rámci Noci literatury byl váš text čten v klubu Jazz Dock. Na klavír hrál Emil Viklický, text četla známá herečka Daniela Kolářová. Co si myslíte o veřejných čteních, o této novodobé literární show?
Anna Enquist: Já se veřejným čtením nevyhýbám, naopak to mám docela ráda. Je ale pravda, že jen samostatná čtení prakticky nedělám, mám naopak ráda kombinované pořady. Teď například vystupuju většinou s klavíristou Ivem Janssenem a mým cílem je spojit literaturu s hudbou. Vymysleli jsme třeba pořad s Chopinovými preludii a mými básněmi. Aktuálně vystupuji s knihou Kontrapunkt, v níž hrají stěžejní roli Bachovy Goldbergovy variace. Nejhezčí na tom je, že se dávají dohromady různé typy publika. Hudební publikum má příležitost seznámit se i s poezií, naopak literární část publika má možnost seznámit se s vážnou hudbou a náš pořad je možná pro tenhle druh hudby získá.

Markéta Pilátová: Chodíte vy sama na literární čtení?
Anna Enquist: V zásadě ne, nechodím. Jenom když jsme třeba s nějakou skupinou spisovatelů na literárním festivalu a přátelím se s někým z nich, tak si ho víceméně ze solidarity jdu poslechnout, ale je to spíše projev přátelství.

Markéta Pilátová: Spousta spisovatelů má dnes takový handicap, protože jsou introvertní a autorská čtení jsou pro ně peklem. Není úkolem spisovatele spíš psát, a ne ze sebe dělat showmana?
Anna Enquist: Určitě je v tom nějaké riziko. V dnešní době v podstatě v mnoha věcech panuje povrchnost a může se stát, že lidé za chvíli budou číst už jenom mladé a pohledné spisovatele a spisovatelky, které znají z jejich veřejných vystoupení. Ale v tomhle vidím například úkol pro vzdělávací systém – aby se každý už ve škole dozvěděl, že v literatuře jde především o text a ten je potřeba číst do hloubky a nenechat se omámit jen povrchní schránkou.

Markéta Pilátová: A dala byste tedy přednost tomu, aby všichni ti lidé, kteří stáli na čtení z vaší knihy frontu před Jazz Dockem, seděli raději doma a v klidu a hlubokém soustředění si četli váš text? Nebo se jedná o úplně jiné dimenze vnímání?
Anna Enquist: Nevím přesně, jaký druh publika na tohle čtení přišel, ale zase je pravda, že tohle je způsob, jak lidi k literatuře přitáhnout.