Dumitru Radu Popescu se narodil roku 1935 ve městě Păuşa v župě Bihor na hranicích Rumunska a Maďarska. V Sedmihradsku také studoval, jednak na klužské univerzitě farmacie a medicíny, kterou nedokončil, jednak, úspěšně, na filozofické fakultě tamtéž, již absolvoval roku 1961. První povídku vydal v místním časopise Steaua (Hvězda). Byl pak jeho redaktorem, následně šéfredaktorem časopisu Tribuna tamtéž a mezi lety 1982–1989 byl v Bukurešti šéfredaktorem týdeníku Contemporanul (Současnost). V letech 1981–1990 byl předsedou rumunského svazu spisovatelů. Od roku 1969 do revoluce 1989 byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Od roku 2006 působí jako generální ředitel vydavatelství Rumunské akademie a viceprezident vydavatelství vědeckého konzilia. Od roku 1997 je členem Rumunské akademie.

Proslul jako publicista, prozaik a dramatik, jeho dílo je v Rumunsku dodnes velmi populární, některé knihy byly filmově adaptovány, jeho hry se stále s úspěchem hrají. Svou povídkovou tvorbu vydal v několika sbírkách: Umbrela de soare (Slunečník, 1962), Fata de la miazăzi (Dívka z jihu, 1964) a Somnul pămîntului (Spánek země, 1965); vrcholem jeho povídkového díla byly dvě samostatně vydané povídky Dor (Touha, 1965) a Duios Anastasia trecea (Čistá šla světem Anastasia, 1967).

Později se věnoval psaní románů, mj. F (F, 1969), Vînătorea regală (Královský hon, 1970), Cei doi în faţa Ţebei (Ti dva před Ţebou, 1973), O bere pentru calul meu (Pivo pro mého koně, 1974), které jsou spojeny do volných cyklů, a dramata – Vis (Sen, 1968), Aceşti îngeri trişti (Tito smutní andělé, 1969), Pisica în noaptea Anului nou (Kočka o novoroční noci, 1970). Na kontě má značný počet filmových scénářů, věnoval se i esejistice.

Jeho životní dílo bylo zpracováno v několika biografiích, první, od Mirely Roznoveanu, vyšla již roku 1981, další následovaly záhy.