Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. O tento žánr se u nás pokoušejí především mladí autoři, většinou publikující na internetu a obracející se na své vrstevníky. Občas se některým z nich poštěstí vydat svou literární práci knižně. Román Erilian – kouzla na obzoru od mladé autorky Terezy Janišové (1989) vyšel v pražském nakladatelství XYZ. Co čtenářům nabízí?

Tereza Janišová studuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Psát začala již v sedmi letech, kdy vytvořila povídku Kouzelná zahrada, potom pokračovala další tvorbou, kterou nejvíce směřovala k fantasy. Roku 2012 vydala svou první knihu s názvem Erilian, město čarodějů, na niž v témže roce navázala volným pokračováním Erilian – kouzla na obzoru. Vrací se v něm do fantasy světa, který vytvořila v prvním díle.

V městě čarodějů nyní vládne mír a Kiara, hlavní postava Erilianu, města čarodějů, již není mladá studentka, ale předsedkyně Velké rady čarodějů s mnoha povinnostmi. Kromě starostí s náročnou prací političky má problémy i v rodinném životě. Její dcera Zia se ze všech sil snaží odlišit od společnosti, v níž žije, a uniknout povinnostem a požadavkům, které jsou na ni jakožto na dceru předsedkyně Velké rady čarodějů kladeny. A právě Zia se stává hlavní hrdinkou nové knihy a je to její cesta, její objevování cizích krajů, získávání nových přátel a zkušeností, které naplňují příběh Terezy Janišové.

Zie se protiví celý způsob jejího dosavadního života. Chce se stát spisovatelkou, stále se jí to však nedaří; má pocit, že jí chybí skutečné zážitky. Proto po jedné hádce s rodiči uteče z domova a vydá se na dobrodružnou výpravu na jihovýchod. Zažije mnoho různých příhod a  nakonec se vrací zachránit své město před invazí z rozpínavého Sarveltského císařství.

Příběh zpočátku působí jako volně navazující epizody propojené jen postavou Zii. Každá příhoda má svou dílčí zápletku, vyvrcholení i rozuzlení. Vyprávění tak vzbuzuje dojem prázdninových dobrodružství, která se Zia vydala hledat před nástupem na univerzitu – napínavých, občas trochu nebezpečných, avšak lehkých a radostných, nabízejících volnost a rozlet po svázané realitě Erilianu. Teprve v druhé části knihy začne příběh spět k větší provázanosti událostí, která dosud spočívala spíše v drobných náznacích, jež se během vyprávění objevovaly. Dílo tak z příběhu složeného z jednotlivých epizod přechází do širšího vyprávění s odpovídajícím vrcholem. Vedlejší postavy se stávají pevnou součástí příběhu, nemizí po odehrání jednoho taktu, jako tomu bylo na začátku.

Postav v románu není představeno mnoho, v tomto ohledu je kniha spíše skromná. Na druhou stranu je každé postavě věnován dostatečný prostor pro to, aby ji čtenář mohl poznat, pochopit její minulost, motivace i nové volby. Jejich povahy jsou odhalovány spíše prostřednictvím prožitých událostí než vykreslováním vnitřního světa či přímou charakteristikou. Ta je veskrze stručná, avšak výstižná a lze podle ní dobře odhadnout, co je od které postavy možno čekat.

Nejpropracovanější je samozřejmě postava Zii. Odhalování její minulosti, která se silně podepsala na dívčiných touhách, přáních a aktuálním chování, patří k nejzajímavějším částem celého příběhu. Ač je Zia postavou z fantasy světa, je to zároveň protagonistka, vycházející z dnešní reality. Zia je vzpurná, rebelská, bývá hrubá a sobecká. Mnohdy působí jako nevyzrálá pubescentka, která se sice považuje za dospělou a požaduje mít práva jako oni, avšak neumí přijmout závazky, povinnosti a zodpovědnost, které se k přechodu do dospělosti vážou. Zia nechce lidem kolem sebe ubližovat. Svým chováním jen skrývá vlastní bolest a zklamání, což ji sice neospravedlňuje, ale adresátům umožňuje Ziu pochopit a soucítit s ní. Nový fantasy svět, do něhož autorka přivádí čtenáře, působí jako kouzelná paralela k reálnému světu. Vyskytují se zde čarodějové, draci, mořské víly, nicméně autorka se nesoustředí na detailní vytvoření co nejpestřejšího a nejživějšího fantasy světa, nýbrž na vnitřní život postav, které jsou svým smýšlením a chováním stejné jako lidská společnost.

Román sice nepřináší ve svém ději velká překvapení či nové myšlenky, ale je to čtivý text, který s nadhledem a humorem nabourává známá a často používaná literární klišé. Autorka je neskrývaně používá a poukazuje na ně prostřednictvím protagonistky v roli začínající autorky. Zia touží napsat knihu a píše si seznam všeho, čeho se v ní chce vyvarovat. Nicméně právě tyto situace přicházejí v jejím vlastním životě a Ziiny sarkastické komentáře, jimiž je provází, dodávají vyprávění humorný nadhled. Autorka tak klišé používá se svěžím vtipem a ironií, a tak to, co se mohlo stát slabinou knihy, převrací v silnou humornou složku příběhu.

Román se nesnaží působit jako velké dílo plné poselství či jako hrdinská fantasy s boji o záchranu světa. I když na závěr nastane bitva o město, není tím, k čemu příběh směřoval. Dílo je především vyprávěním o prázdninových dobrodružstvích Zii, o její cestě při hledání vlastní identity. Přímý pohled do duše mladého člověka náleží k nejsilnějším stránkám celé knihy. Na autentičnosti tohoto obrazu má nepochybně podíl nízký věk samotné autorky a lze předpokládat, že největší čtenářský ohlas nalezne mezi nedospělými čtenáři.