L. P. 2001. MILUJI ATLANTIDU
Tak do toho! Začni Eriko! Můj dobrý starý psací stroji. Mám tě rád, můj vzorný výrobku německo-demokratických mistrů. Mám tě rád proto, že neděláš rámus, nezasekáváš se a nepožíráš mé „nesmrtelné“ texty jako kráva řezanku, když ministryně energetiky Julja Dark (nebo její zkorumpovaní následovníci) vypínají světlo na etapy. Proto, že ti nemůžou shořet harddisky a nenakazíš se černobylskými viry. Že se mě pokaždé neptáš, zdali jsem si jistý, že chci uchovat své nehynoucí texty pro nevděčné potomky: ano/ne. Ty, Eriko, jsi triumf nezávislosti. Stačíš na to, abych měl na potravu. A mně stačí na den láhev kefíru a preclík, abych mohl bezustání klepat do tvých kláves. Grafomani na víc nevydělávají. A víc ani nežádají. Mám rád DDR (NDR) – tvou zaniklou, jako Atlantida, vlast. Tvým necyrilizovaným bratrům se zachtělo na svobodu z našeho socialistického ranče a tak zjankovatěli, že rozebrali na drobečky-suvenýry berlínský plot. Kdo tušil, že neslavně zahynou pod nájezdy hord počítačů Aj Bí Jem Pí Sí a Jabko-Macintosh na nyní bezbranné Východní Německo? Tys byla kdysi také necyrilizovaná, moje tvrdohlavá Eriko. Neboť jsem tě zdědil od aspiranta Dietra, který se chystal stát mým příbuzným. Překovali tě na cyrilici a sebrali z tvých nových podkov otisky pro poliše nebo KGB nebo kdo byl u nás zodpovědný za psací stroje. Zajímalo by mě, jestli ještě existují ty otisky v naší laserově-tiskárenské době? (Možná, že si ženerál Marčuk odvezl ty archivy na chatu a nostalgicky se jimi probírá před usnutím. Tohle byl psací stroj Čornovila, tadyhle se zasekával, ve slově Helsinki! A tady – zubaře Chmary. A tohle jsou otisky Stuse a Marčenka. Bývaly to krásné časy! A neměl bych se zaregistrovat jako uživatel internetu?) Tys byla, Eriko, kdysi zbraní inteligence, jako šutry byly kdysi zbraní proletariátu, a pěst v kapse zbraní rolníka. Na tobě přepisovali první posmrtnou knihu Vysockého, dvou Strugackých, nějaké básně Liny Kostenko, které se nesměly vysílat v rádiu, článek Anatolije Marčenka, který vysvětloval ztráty kvůli rusifikaci ukrajinských měst, a tři apolitické kandidátské práce, které také cosi vysvětlovaly buď z teorie termopružnosti nebo z ekonomiky plánování. Už není ani plán, ani ekonomika, a dokonce termopružnost už není zdaleka tak pružná jako dřív, a podobné disertace se nyní čtou asi jako komedie nebo shakespearovské tragédie. A pak ses ocitla v mých chamtivých rukou. A psala jsi už jen grafomanská cvičení. Nestěžovala sis na zlý osud? Nezávidíš strojům Guttenberga a Viktora Terena ? „I když malý, jak je drzý! Sám utíká v sluj. Tys, můj bratře, Ukrajinec. To si pamatuj!“ Asi bys i ty psala takové zetlelosti do slabikářů a čítanek, ale dostala ses do mých grafomanských chtivých pazour. Ale kde by ses, moje milá, ocitla teď? Místo všech jakýchs takýchs spisovatelů teď píší počítačové písařky na klavichordech – dívky s nohama rostoucíma od zadních stoliček a s počítačovou gramotností nacucanou s mlékem negramotných matek. A ty ještě potichu skřehotáš. Takový už je náš osud, moje drahá, postavme se mu čelem. Tak do toho! Hijé, cvakalko! Tvůj drobný klapot nás někam doveze, i když už kulháš na písmeno Ja. Zavírám oči a píšu popaměti. Jeď si, kam chceš. A aby ses necítila ukřivděně, začnu tvé vyprávění tehdy, kdy ses dostala k nám do rodiny. Mám pocit, že to bylo ve čtyřiasedmdesátém roce minulého století.

L. P. 1974. SJEZD NA SUCHARCE
Někdo měl právě sjezd KSSS siski masisky , a v naší rodině se toho roku rýsovala družba-freundschaft. Tetička Tamara si usmyslela, že se vdá za toho Němce Dietra. Studoval chlapec na kyjevské univerzitě, ani brvou nehnul, hrál jako záložník na pravém křídle ve fakultním fotbalovém mužstvu, hryzl tužku pseudovědy o umělé inteligenci, kterou právě tehdy akademik Gluškov rehabilitoval od chruščovského voluntarismu, dopisoval si s jakousi svojí blondýnkou Gretchen – a heleme se. „Nechci být socialistickou Ukrajinkou, chci být demokratickou Němkou!“ A chlapec podlehl. Neboť tetička Tamara nebyla jen ukrutně krásná ve svých dvaceti, ale také ukrutně houževnatá. Hrát fotbal nemohla, tehdy nebyl ženský fotbal ještě povolen naším olympijským výborem, a naši fotbaloví magnáti byli ještě předáky socialistického stavebnictví, ale univerzitní sekci horské turistiky a alpinismu tehdy předsedal její vzdálený příbuzný, synovec mého otce Borys. Odkroutil si dva roky vojenského vězení na Bajkonuru za akademickou zadluženost, oklepal se a zapojil do pedagogicko-turistického procesu s novým úsilím. „Poslouchej, měl bys zapojit Němce z kybernetiky do turismu! Jsou tu kluci už čtyři roky a kromě stadionu Dynamo nic jiného neviděli.“ „Aby se na ně náhodou nepodívali tamti,“ pochyboval Borys, který právě podepsal smlouvu, že deset let nepromluví o tajemství Bajkonuru. „Komsomol je podpoří,“ ujistila ho tetička Tamara tak samozřejmě, že Borys okamžitě pochopil, že komsomolu nic jiného nezbude. Nechce? Musí! „Tak je přiveď,“ rozhodil Borys rukama. A tak byl Dietrův osud s konečnou platností zpečetěn. Dokonce i kdyby cesta k manželství od této černooké obyvatelky tauridských stepí vyžadovala převést batalion Němců přes Elbrus, tetička by je eskortovala ve skvělé formě. Ještě by svého blonďatého vyvoleného vlastnoručně opatrovala. Z tohoto dobrodružství vyšel Dieter připravený pro horskou divizi Edelweiss a tetička nakonec dostala vytoužený titul Frau. Ale co s ním dělat v Kyjevě nebylo jasné dokonce ani jí. Dieter se totiž natolik zamiloval do Kazbeku a Dombaje, že zde zůstal ještě na aspiranturu. Zvláštní, ale svoje padesátiny se rozhodl kdoví proč oslavit zase v Kyjevě. Protože za dvacet sedm let se ukázalo, že všichni jeho skuteční přátelé žijí tady a ne v Mnichově. Ale to všechno až později. Ještě jsme se neocitli ani na svatbě, kam se tak ženeš, Eriko? Zamilovat se do vytáhlého Němčíka kvůli záchraně byla jen polovina věci. Protože ve slavném městě, městě Chersonu, kde mají balkóny všechny domy, žil v domě bez balkónu tetin otec a můj děda Saško. Děda bojoval. Útočil v čele na Perekopu v osmém sledu, byl zraněný, a proto vyznamenaný a nervní. Povahou občas připomínal Tarase Bulbu. Když jsem jel na prázdniny, začínaly vždycky „navrátil se synek, a jakýpak je směšný“ a krátkým mužským účesem. Sbohem beatelmánie. Polovinu věci měl i Dieter. Protože v metropoli Berlíně bydlel jeho otec a děda tehdy mých ještě teoretických synovců, také válečný veterán, který čtyři roky vyvolával vzpouru v sovětském zajetí – Rudi Müller. Bohužel, bez von, ale na tohle už tetička nadávat nemohla. Láska je velká síla a velká skromnost. Jak řešil své problémy Dieter, to zůstane historii neznámé. V análech se nachází pouze snaha tety Tamary o usmíření znepřátelených národů. Zaprvé, bylo třeba nějak seznámit rodiče s vyvoleným. A to není žádný med přivést Němce do rodného domu na Sucharném. Mohl každou chvíli vypuknout mezinárodní konflikt Sucharky s Unterdenlinden. Kdyby se do toho konfliktu ještě nedej Bože zapojila banditská Zabalka , Berlín by nedopadl dobře. Ale tetinku jsem měl nejen k sežrání krásnou a k sežrání neústupnou, ale i neuvěřitelně vynalézavou a diplomatickou. Jednoho Němce přivést domů je neslušně, ale jednoho Němce spolu s dalšími turisty spolužáky – to je dokonce velmi slušné. Tradiční ukrajinská pohostinnost atd… Pouze přenocují po cestě do kempu u moře. Jen jednu noc. Ale děd s bábou moji tetičku neznali krátce. Proto hned po odjezdu toho cikánského tábora začali vypočítávat: kdo? Dědovi Saškovi se nejvíc líbil Mychajlo. Všichni blbnuli jako děti a jen Mychajlo se nabídl, že opraví kůlnu. Babičce se nejvíc líbil Petro. Je slušný a neopomíjel chválit jídlo. Ale Petro šel v létě na vojnu velet radistům někam do Moldávie. Mně se nejvíc líbil Borys. Zaprvé, protože je to příbuzný. Zadruhé mi vyřezal ze dřeva pistoli valtr, co vypadala jako opravdická. Jen bez nábojů. A velmi vtipně komentoval čtyři z tanku a psa a nazýval jménem Janka, Gustíka a Tomka, a nejlepšího gruzínského mechanika, řidiče Grigorije, a Šarika. Znalost těchto idolů tehdejších dětí nemohlo nevyvolat v těch dětech (ve mně) skutečnou sympatii. O Dietrovi jsme si nikdo z nás nic špatného nemysleli, ale pomyslet si, že celý ten cikánský tábor přijel speciálně kvůli němu, to jaksi domyslet nešlo. Němec jako Němec. Kdyby to byl Polák a jmenoval se Janek nebo Franciszek Pieczka, to by byla jiná věc. A pak tetinka prostě přijela do Chersonu, vyslechla si „já jsem tě porodila, já tě taky zabiju“, souhlasila s dědovými argumenty a dala se do pláče. Trhá třešně – pláče. Jí boršč – pláče. Myje nádobí – pláče. „Kdybych tohle věděl, utopil bych se v tom bahně, v němž jsme týden u Armjansku seděli v zákopech,“ pokračoval ve své tirádě děda Saško. Tetička Tamara byla už poválečným dítětem. Souhlasila a plakala. „Co se to tam v tom vašem Kyjevě, to je samej Němčour! Možná jsem zastřelil jeho otce, a ty si ho chceš vzít!“ „To asi nezastřelil,“ odporovala tetička a pokračovala v pláči…